Na podzim nás často opouštějí přátelé, ne z vlastní vůle a bohužel navždy.  Ne nadarmo naši předkové věřili, že se na podzim otevírají brány říše duchů a tak, jak se duchové mohou dostat mezi nás, mnozí na podzim odcházejí za nimi.

Vím, není to moc veselé téma a většina čtenářů není ve věku, kdy se s přáteli potká převážně na pohřbech, ale smrt z našich životů nevymizí nikdy, jakkoli ji dnešek zavřel do nemocnic a ukazuje ji převážně „autorizovaným“ odborníkům.

Smrt, jakkoli se ji snažíme schovat, je tu pořád, navzdory plastické chirurgii, očkováním, lékařské péči, navzdory antidepresivům o ní víme a stále se jí bojíme. Nejsme připraveni nevíme, jak se s odcházením vyrovnat. Být s někým (ať už člověkem či zvířetem) do konce je velká služba, poslední důkaz náklonnosti a úcty a tak, jak může být magie přítomna při porodu, může pomoci i ve chvílích, kdy nezbývá, než nechat přátele jít.

Není to tak dlouho, co jsem poprvé v životě byla přítomna pohřbu „do země“, s depresivní symbolikou promrzlé hlíny, která padá na rakev. I tohle se dnes děje ve spěchu a nabrat hlínu je stejně důležité, jako najít parkovací místo před obřadní síní. Pro tisíc malých věcí, které musíme udělat, se často ani nedostaneme k těm velkým a neodkladným, to, co se mělo říct, zůstane nevyřčené a možnost stihnout „dedlajnu“, tu opravdovou a fatální, se odsune do nenávratna. Ona se nezakecá, nevyhandluje slevu na faktuře za odsunutý termín.  Nečekejte. Někdy se zbytečně zdržujeme pochybnostmi, vykonstruovanými problémy, zástupnými důvody, proč nedat najevo cit, neotevřít problém, nebo jen obyčejně nepřijít a nebýt s někým. I mezi lidmi, kteří by si měli být nejblíž, jsou někdy propasti, které by bylo snadné překlenout, kdyby byla vůle, překlenout a předběhnout tak osud, alespoň o pár kroků.

Nemarněte čas, moji milí, nejsme jeho pány.