14°C
Evin skon je pro mě příliš intimní bolestná záležitost, s níž se na trh nechodí. Ale pak jsem si uvědomila, že ona si rozloučení, zmínku, nekrolog, říkejme tomu, jak chceme, zaslouží. Znala jsem ji dlouho, znala jsem její život, stejně jako ona můj, i když jsme se stýkaly jen příležitostně. Většinou na narozeninách mého syna Martina. Byli blízcí, Darinou Rolins spojení přátelé.
Evička byla do poslední chvíle krásná sexy holka. Živočišná, empatie plná, život milující bruneta. Skvělá máma sedmileté dcery, která se s rakovinou prala ze všech sil. Kvůli ní, sobě, těm, co ji milují.
„Vypadáš super,“ řekla jsem jí v květnu, kdy si přijela pro tibetskou houbu na pití. Měla obepnuté kalhoty, tenisky, mikinu, hobo čepici, velké sluneční brýle, bezchybnou pleť i figuru. „Dík, rakovinou zhubneš ani nevíš jak, zaručená dieta,“ prohlásila a obě jsme se se smyslem pro černý humor zasmály…
Vím, co to je prát se s ohrožením života, který může den ze dne odejít. I díky tomu mi byla Eva blízká. A její skon mě srazil na kolena o to víc, že v létě, kdy dostala chemo prázdniny, rozkvetla. „Je mi skvěle, mám spoustu práce,“ říkala s jiskrou v krásných hnědých očích ještě před čtrnácti dny.
Zprávu od Simony jsem si přečetla nad ránem. V době mezi psem a vlkem. Od té doby mám pocit stavu beztíže ve vývěvě, kde schází kyslík a smutek dusí, nelze se nadechnout. Smutek a zase smutek. Dal by se krájet kolem mě. Cekám, až odezní. Před hodinou volal ze zahraničí syn Martin. „Já už všechno vím,“ řekla jsem místo pozdravu a rozplakala se. Pláču stále. Myslím, že slzy jsou očistné, umenšují tenzi, ale ten smutek neodplavují. Osud je občas svině. Velká svině. Chtěla bych věřit v reinkarnaci.
