9°C
Jak se to v životě semele, že taková sympatická a slavná dáma jako vy žije sama?
„Nežiju sama. Jenom pokud přespávám v garsonce tady v Praze, když mám pak ráno natáčení. Jinak bydlíme se synem na chalupě u Zruče nad Sázavou. A jsou tam s námi ještě pes a kočka.“
A není vám někdy v Praze smutno?
„Jsem ráda sama, vystačím si, vyhovuje mi to. A když potřebuju někam vyrazit, což je zřídka, mám hodně kamarádů a známých.“
A když se vám doma něco porouchá, také pomohou kamarádi?
„Ano, zrovna teď byl u mě kamarád, co mi spravoval dveře. Nešly zavírat. Kdybych doma měla chlapa, vždycky by to chvíli trvalo, než bych ho donutila něco udělat. A nakonec by se stejně volal opravář.“
Chápu, že mluvíte trochu v nadsázce, myslel jsem, jestli vám nechybí láska, nevěříte, že byste se mohla ještě v 68 letech zamilovat? Znám zamilované sedmdesátníky, co se vodí za ruku…
„Tak to mi přijde už trochu komický, na druhou stranu, když je to baví… U sebe si to nedokážu vůbec představit. Seznámit se s někým v šedesáti osmi letech mi přijde směšný. Ne, nikdy!“
Možná se tomu podvědomě bráníte!
„Možná. Víte, když je člověku 68 a byl by ke mně chlap věkově přiměřený, tak by určitě měl nějaké děti, problémy z předchozího života, vztahů a tak. Jsem zvyklá na svoje a takhle by přišly problémy, o to nestojím. Mám svých dost.“
Třeba?
„Trápí mě, že můj syn Jaroslav (33) je nemocný, má potíže s dechem a psychické problémy, protože nemůže pracovat.“
Jaký by musel být muž, co by vás dokázal zaujmout?
„Hodně zábavný, nebo hodně bohatý, aby mi dal peníze a já mohla odjet třeba na měsíc na Island. (směje se) No jo, ale Bůh ví, co by za to chtěl. Kdepak! To si na to radši vydělám.“
Nejste nazlobená na celé mužské plémě poté, co vás před lety zradil váš manžel?
„To ne, tím to není. Na všechny chlapy se kvůli němu rozhodně nezlobím.“
Byla jste vždycky taková pohledná žena, muži po vás museli šílet, a vy jste si vybrala nakonec darebáka, taxikáře Richarda Čecha!
„Byla jsem zamilovaná a nechtěla jsem na něm vidět to špatné, co mi třeba říkali lidé, co ho znali. Byl to takový můj úlet, shoda různých okolností. Také to manželství netrvalo dlouho, asi dva roky. Když bylo klukovi něco přes rok, tak jsme se rozvedli.“
Proč ten vztah vlastně zkrachoval?
„Byl to podle mě člověk, který si myslel, že se bude mít se mnou strašně dobře. A to se přepočítal. Ne že bychom neměli na chleba a dělali dluhy, ale nemohla jsem si prostě moc vyskakovat. A když se nám narodil syn, nejevil o něho žádný zájem, chodil raději po flámech.“
Někteří chlapi těžko snášejí řvoucí miminko…
„Syn byl ale strašně hodný, takové tiché miminko. Pořád spal. Sedět u mimina ale asi chlapa nebaví. Takže buď jsem s ním byla já, nebo jsem musela někoho zaplatit, protože do divadla dítě vzít nemůžete.“
To je divné, normální chlapi většinou milují své syny…
„No, dalo se to trochu čekat, protože se nestaral ani o dvě děti, co měl z předchozího vztahu. Také je ponechal svému osudu… Byl tak vychovaný, matka tam nefungovala a nesl si to s sebou v životě. Nikdo mu nevštípil, že se nelže, že se nepodvádí.“
Vy sama jste vyrůstala v úplné rodině?
„Ne, já jsem v podstatě vyrůstala s maminkou a babičkou… Ale cepovaly mě strašně v tom smyslu: Nelži, nedej bože nekraď, když mluví dospělí, tak drž hubu… Prostě takové ty normální věci. U manžela to tak asi nebylo.“
Stýkal se potom později syn se svým tátou?
„Ne, nikdy o to nestál, a hned jak to šlo, vzal si moje příjmení.“
Když vám manželství zkrachovalo, měla jste pak ještě nějaké partnery?
„Spíš už takové kamarády, nebylo to úplně lehký zůstat v 35 letech sama, s dítětem. Možná to bylo dobře, zocelilo mě to, jak se říká. Od 40 let jsem nikoho neměla.“
Takže chcete říct, že jste už sama spokojená a bez chlapa 28 let?
„Ano, tak nějak to je. Neměla jsem s tím nikdy žádný závratný problém. Někdy byly trošičku chvíle, kdy by se mi hodila nějaká pomoc, ale pak jsem zjistila, že se dá všechno vyřešit…“
Je zajímavé, že takto dopadnou dost často pohledné ženy. Vy jste si nikdy nebyla vědomá toho, že jste krásná?
„Ne, vždycky jsem měla komplex, že to není úplně ideální, řada věcí na mně mohla být rozhodně lepší.“
To často říkají missky…
„To jsem nikdy nebyla! (směje se) Mně ty soutěže krásy připadají strašně nablblý, zajímalo by mě, co to komu přináší…Nechápu…“
Vy jste ani neměla zapotřebí se takové soutěže účastnit, vypracovala jste se jako herečka, zná vás každý, nyní hlavně ze seriálu Ulice. Je to fofr, když točíte?
„To si teda pište! Žádné prostoje, je problém třeba si jen zavolat. Natočíme tak 15 obrazů, na každý se musím naučit tak tři stránky textu, to jsou celý štosy písmen…“
Vaši postavu paní Nyklové mají lidi docela rádi, ne?
„Ale jo, ona je to taková… ne blbá… ale spíš střelená, ukecaná bába… Napíšou mi celý odstavce textu a stejně si ještě vždycky něco vymyslím, nesmí to ale změnit smysl toho výstupu…“
Lidé vás s ní asi dost často ztotožňují, co?
„Člověk to musí brát tak, že se na to lidi dívají, baví je to. Ale jednou jsem jednu paní strašně sprdla a bylo mi to pak líto. Bylo to v létě, začínaly prázdniny a bylo strašné horko. Jela jsem pro nějaké minerálky, těšila jsem se po hektickém natáčení, že tam neuvidím žádné lidi, že půjdu k vodě. V samoobsluze jsem pak házela různé věci do nákupního vozíku a všimla jsem si, že mě pozorně sleduje taková paní. A pak mi řekla: „A že si nenakoupíte u vás?“ Na tuhle větu jsem hodně alergická!“
Proč?
„Všichni vědí, že máme v Ulici v pekárně staré tvrdé housky, téměř všechno jsou atrapy. Jen to, co se jí v záběru, občas přivezou čerstvé. A tak jsem jí řekla: Paní, vy jste řekla takovou blbost, kdybyste to věděla! Už předtím mě vytočila v obchodě jiná dáma.“
Chtěla čerstvé pečivo?
„Ne, ta pro změnu řekla: Tak kdy mě pozvete? A já: kam? No můj syn Venda u vás dělal. Paní měla snad pocit, že budu dělat na chalupě exkurze. A tak jí říkám: Paní, u mě pracovalo za těch 30 let asi tak 100 různých lidí, protože si nic neumím udělat…“
Vy ale prostě pro mnoho, hlavně starších diváků jste ta postava, jste prostě baba Nyklová!
„Já vím, ale kdo to má vydržet?! Já jsem ráda, že se na to lidé dívají, ale v soukromí žádná Nyklová nejsem, nedělám v pekárně!“ (směje se)
Kdybyste odešla do hereckého důchodu, třeba byste měla klid…
„Herci mají na rozdíl třeba od baletek to štěstí, že mohou hrát až do smrti. Pořád jsou potřeba ve filmech a v televizi nějaké staré babky… (směje se) Doufám jen, že jednou poznám, kdy je čas odejít. Asi není pro lidi moc příjemné se dívat na staré herce, jak zoufale loví slova. Doufám, že to poznám, až to přijde.“
Věřím, že budete hrát ještě hodně dlouho!
„Díky, budu hrát, dokud budu schopná se naučit text a přejít jeviště!“
