„Já tomu vůbec nerozumím. Byla jsem tak moc ráda, když mě před týdnem sestra v nemocnici přijala. Byla příjemná a milá. Skutečně jsme se neviděly třicet let,“ řekla Blesku Hana, která udělala první vstřícný krok k usmíření znesvářených sester. „A už končím a na Janu se vyprdnu, když je taková,“ pokračuje Hana rozhodně.

Koláč rozdala

Jana při první usmiřovací návštěvě na Rehabilitační klinice Malvazinky řekla Haně, že má chuť na rybízový koláč. Sestra jí ho s radostí upekla a donesla. Jana ji už k sobě ale při druhé návštěvě nepustila. „Bylo mi to moc líto, tak jsem koláč dala sestrám, ať se o něj podělí,“ konstatuje smutně Hana, která ze sestřina chování neviní ani tak její odumírání bílé hmoty mozkové, jako spíš náladovost. „Ta je totiž její celoživotní diagnóza,“ říká Hana. A dodává: „Samozřejmě že na tom Jana není dobře, to je jasné. Když už ale za ní přijdu, tak mě může alespoň pozdravit...“

Sbohem a šáteček

Dvě sestry herečky tedy už zřejmě zůstanou znesvářené až do smrti a Hanu to moc mrzí. „Uvědomila jsem si, že už jsme obě ve věku, že se ani jedna nemusíme dožít druhého dne. Je mi opravdu líto, jak se Jana chová, už za ní ale nepůjdu. Nemá to cenu,“ netají Hana.

Útěchou jí může být jediné: „Určitě mám dobrý pocit, že jsem ten vstřícný krok udělala já!“