Sametová revoluce? To byl velký mejdan!

Silvestr Olgy a Vaška
Národní dům na Smíchově – náměstí 14. října 16, Praha 5

Národní dům na Smíchově je zvláštním místem. Například v únoru 1990 se tu odehrál první nábor striptérek ve svobodném Československu. O klubu Futurum, který tu sídlí, by se také daly popsat stohy papíru. Jenže nade vše ční zřejmě nejproslulejší silvestrovská oslava v českých a československých dějinách.

Silvestr 1989. Poprvé se tu sešli emigranti (zčerstva dorazil třeba Pavel Tigrid), disidenti, ještě neodhalení estébáci, ale i noví ministři-přeběhlíci z komunistické strany.

Filmový producent a režisér Václav Marhoul tuhle taškařici organizoval: „Poprosili mě o to Olga s Vaškem a na všechno bylo strašně málo času.
Ale doteď vidím jeden obraz. Vašek sedí za stolem se strašně zmačkaným ubrusem, kolem něj celej disent, Čuňas, Saša Vondra, Dienstbier. A najednou Jimmy Čert, v dobách, kdy jsme o něm ještě nevěděli, že udával, kudy chodil, pod nimi v rozkleku s harmonikou a hlavou zvrácenou za sebe vyje neuvěřitelnou melodii.“

Co tehdy Václav Havel, prezidentem byl sotva dva dny, pro své okolí znamenal?

„Kolem půlnoci jsme předávali prezidentskej dar, velké královské korunovační klenoty, na tmavorudé podušce vyšívané zlatou nití, na kterých se podíleli všichni členové skupiny Tvrdohlaví,“ pokračuje Václav Marhoul.
„Koruna, jablko, žezlo, prostě všechno, jak má být. Nejlepší bylo žezlo, zubní kartáček od Franty Skály s vymačkanou pastou v podobě nahý ženský od Michala Gabriela.“

Autor tohoto článku se ještě rozpomíná, že za ním po půlnoci přišel autor budoucího československého státního znaku, výtvarník Joska Skalník, s tím, „ať to ubalí“, že by si pan prezident rád dole ve Futuru zakouřil. To byly doby!

Lešení pro ministry a šlapky
Klub Lávka – Novotného lávka, Praha 1

Novotného lávka se stala téměř okamžitě po svém otevření v roce 1990 nejdůležitějším nočním barem ve městě.
Elitní poloha s výhledem přes Karlův most na Malou Stranu a Hradčany dodávala každému z návštěvníků – vedle tehdy všudypřítomné euforie – pocit naprosté jedinečnosti. Střídali se tu budoucí i současní ministři, umělci, byznysmeni, první porevoluční generace lehkých děv, dnešní šéfové mediálních domů. K sehnání tady byl čistý jihoamerický kokain.

Nejlépe vystihují atmosféru baru slova jednoho z jeho zakladatelů a tehdejších majitelů – muzikanta Oskara Petra: „Interiér baru Lávka jsem vymyslel při svých návratech z Los Angeles.
Stará Praha byla v roce devadesát celá podepřená a fasády domů byly obaleny rezavým lešením. Převedli jsme tedy se sochařem Michalem Bouzkem lešení dovnitř do krásných prostor Muzea Bedřicha Smetany a vzepřeli prvky celého baru a konstrukci stolků částečně bez ukotvení a opěr mezi stěny.“ Noci tu byly dlouhé.

Podmínka Václava Havla
ÚLUV – Národní třída 38/36, Praha 1

Galerie a dříve i divadlo, které sídlilo v Ústředí lidové a umělecké výroby, se počátkem roku 1990 stalo – díky výstavě Česká alternativa, pořádané Linhartovou nadací – jedním z center uměleckého dění v Praze. Vzpomíná člen skupiny Garage a komentátor Hospodářských novin Jan Macháček: „Když přijel do Prahy Lou Reed, aby pořídil rozhovor s Václavem Havlem pro americký měsíčník Interview, Václav si dal jako podmínku, že si tenhle velký Lou Reed zahraje s naší kapelou Velvet Underground Revival Band. Původně si totiž Lou myslel, že pro Havla někde zabrnká u krbu a bude to mít spláchnutý.“

Pozvánky na tuhle akci byly v jarní Praze roku 1990 tou nejžhavější komoditou. Úplně nacpaný sál, na balkóně bok po boku prezident a hudebník, dole snad všichni, co tehdy něco znamenali. A pak došlo na vystoupení. „Abychom to neměli tak jednoduchý, Lou na nás houkl, že nebudeme hrát, jak je normální, od g, ale od h. Takže jsme celou písničku posouvali nahoru.
Otestoval si nás, a když zjistil, že jsme to i takhle schopný zahrát, už nebyl tak moc nepříjemnej. Stejně, to, že jsem si s ním mohl zahrát, považuju za zdaleka největší zážitek z celé revoluce.“ Dnes je celý prostor ÚLUV zavřený a čeká na rekonstrukci.

Obsazení kavárny Slávie
Kavárna Slavia – Národní třída

Už dva roky byla kavárna Slavia zavřená, když se začátkem listopadu 1993 potkala zvláštní parta. Ladislav Provaan, stále ještě podílník české pobočky společnosti NH Gorin (která se docela cynicky rozhodla kavárnu zrušit a vybydlet), autor tohoto článku Marek Gregor a již zmínění Glen Emery a JB Shoemaker.

Jmenovaní se domluvili, že na šestou hodinu ranní objednají kamaráda s vrtačkou. Ten odvrtá zámky a Ladislav Provaan vydá i proti vůli své mateřské firmy povolení ke vstupu do Slavie.

A tak se stalo, že jsme pět minut před šestou stáli před hlavním vchodem do kavárny. Kamarád vrtá, vrtá, ale moc mu to nejde. Zapomněl si vrtačku nabít. Nakonec se dveře musely prachsprostě vyrazit.

JB Shoemaker a Glen Emery objednali partu českých studentů doplněnou o válečné uprchlíky z Jugoslávie a všichni dohromady začali uklízet kavárnu, ve které paradoxně i po dvou letech zůstaly všechny lednice, nádobí a skleničky.

Na čtvrtou odpoledne jsme svolali tiskovou konferenci. Přišli všichni, co měli v Praze diktafony a kamery. Včetně BBC, ARD i Václava Havla a večer se strhl neuvěřitelný mejdan, který trval následujících deset dní.

Dnes už je kavárna po léta otevřená, nicméně pražskému dění zůstává nadále jaksi vzdálená.

Prezident ve tři ráno
Bunkr – Lodecká 2, Praha 1

Vznik asi nejproslulejšího pražského rockového klubu Bunkr se váže k manifestaci za rockové kluby na Staroměstském náměstí v červenci devadesátého roku. V té době byl jediným nově vzniklým klubem v Praze Újezd. Jenže tam se, do prostoru bývalé garáže, vešlo asi jen 35 lidí včetně zvukaře a několika liliputánů. A tak se skupina, z dnešního pohledu kulturních pracovníků, rozhodla vyburcovat okolí.

Prvního července 1990 postavili k bočnímu vchodu kostela svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí pódium a na přilehlé travnaté ploše nainstalovali v zázemí dvou vzrostlých stromů bar. A jali se protestovat proti konformnosti společnosti a burcovali (tedy rušili) město nepřetržitou několikadenní hudební produkcí s jediným cílem: získat prostory pro rockové kluby.

Hned druhý den byla – na třetí hodinu ráno! – ohlášena návštěva prezidentské svity, včetně všech Kantorů a dalších důležitých kolegů našeho nového tatíčka. Chytře pro ně bylo připraveno vystoupení teplických performerů s poněkud zvláštním názvem Vyžvejklá bambule. Chlapci vystupovali dole bez.

Panu prezidentovi se vystoupení zalíbilo natolik, že organizátory celé akce vyzval, aby pozítří zašli na OPBH (Bytový podnik Prahy 1, který spravoval nebytové prostory ve vlastnictví obce) a vybrali si vhodný prostor k činnosti – „jen aby už prý byl klid“, pravil prezident spiklenecky. Společnost si ze svého středu vybrala z emigrace právě dorazivšího Richarda Němčoka a to ostatní je už docela známá historie. R. C. Bunkr byl slavnostně otevřen v den druhého výročí sametové revoluce.

Richard Němčok si z let jeho provozu na moc věcí nevzpomíná, ale na jednu si prý na rozdíl od rodného čísla a data narození pamatuje přesně, na 21. ledna 1997, to je den, kdy byl Bunkr defi nitivně – pod záminkou rušení nočního klidu – uzavřen. Od té doby zůstává prostor s nejdelším barem v Praze nevyužíván.

Sagvane, sundej tepláky
Radost FX – Bělehradská 120, Praha 2

Koncem roku 1992 se otevřely dveře dodnes jednoho z nejlepších tanečních klubů v Praze. Tehdejší kapelník skupiny Garáž a nyní majitel tamního hudebního krámku a videopůjčovny Ivo Pospíšil o té době říká: „Před Radostí stál pořád houf lidí, a tudíž se dalo vybírat. Majitelé klubu, Richard a Betty (mimochodem klub jim patří dodnes – pozn. red.), nechtěli, aby dolů chodili lidé v těch hroznejch teplákovejch uniformách. Jednou jsem kvůli tomu nechal z pozice hlavního manažera klubu vyhodit Sagvana Tofiho. Spláchnul jsem si tak utrpení za to, že jsem ho musel celá léta poslouchat. Druhej den přišel Sagvan, už převlečenej, a povídá: Já nevěděl, že máte takovou funkci.“

Prvních pár týdnů po otevření vedle sebe taxikáři, veksláci a lidi z undergroundu vydrželi. „Pak se underground odstěhoval do Bunkru, protože to pro ně bylo v Radosti moc hezký a čistý. Zatímco vekslákům a kurvám to vyhovovalo,“ uzavírá Ivo Pospíšil.

Další místa, kde se více či méně tvořily dějiny, najdete v aktuálním čísle časopisu Reflex. Postřehy, názory a komentáře k Sametové revoluci najdete také na www.reflex.cz.