Poslední poprava v Česku proběhla před 30 lety. Na šibenici skončil vrah vlastní rodiny
Poslední poprava v Česku se odehrála 2. února 1989. Na šibenici tehdy skončil Vladimír Lulek, který o tři roky dříve ubodal svou manželku a čtyři děti, které s ní vychovával. Jen zázrakem pak jeho běsnění přežila sousedka, která se jeho choť pokusila zachránit.
Vladimír Lulek ke svému činu neměl zřejmě žádný motiv. Šlo pouze o nekontrolovatelný nával zuřivosti, který zřejmě způsobila hádka s manželkou. K té došlo 22. prosince 1986 v Předměřicích nad Labem, když se Lulek vrátil z hospody.
Motivem byla obyčejná hádka
Vyšetřovatelé odhadovali, že vraždám předcházela hádka s manželkou, která mu vyčítala jeho časté pití. Časté hádky páru potvrdila Blesku při 25. výročí Lulkovy popravy Lenka Buriánová, která tehdy byla sousedkou páru.
„Lulkovi se často hádali. Tehdy v noci jsem slyšela křik. Seběhla jsem k jejich bytu do přízemí a mezitím se sbíhali další sousedé a koukali dolů přes schodiště. Lulková byla na chodbě před bytem. Celá od krve. Snažila jsem se ji uklidnit. Pak zhaslo světlo. Její manžel vyšel z jejich bytu a začal ji znovu bodat, a mně vrazil kudlu do břicha, vzpomínala v roce 2014 Buriánová na noc, která málem připravila o život i ji.
K místu vraždy se ovšem začali sbíhat další sousedé, což Lulka přimělo, aby se zavřel a zabarikádoval v bytě. Zde jeho krvavé běsnění pokračovalo, když postupně ubodal tři děti, které jeho žena měla z předchozího manželství (10, 8, 7) a jejich společnou dceru (1). Následně sám sebe pořezal žiletkou na zápěstí a na krku.
Po běsnění se pokusil o sebevraždu
Ještě než vykrvácel, dostala se do bytu policie. Díky tomu tak Vladimír Lulek stanul před soudem. Během procesu se přitom snažil hrát nepříčetného. Před soudem neprojevil lítost a bestiální vraždu si nepřipouštěl. „Nevím, proč jsem tady. O tom, že bych zabil manželku a všechny děti nic nevím. Nic jsem jim neudělal, jsou doma,“ vypovídal během vyšetřování.
Znalci ale jakoukoli duševní poruchu vyloučili, a soud tak měl jednoduché rozhodování. „V rámci závěrečné porady senát neprožíval srdceryvné rozhodování. Děsivý následek a závěr znalců, že náprava je vyloučena, v podstatě neumožňovaly jiný závěr,“ vzpomínal na rozhodování tehdejší člen soudního senátu Jan Šulc. Vladimír Lulek tak byl k trestu smrti odsouzen 14. ledna 1988.
Vraždy litoval až po rozsudku smrti
Teprve prohra u soudu s Lulkem hnula a donutila ho v přiznání v dopise rodičům. „Že mě tak odsoudili po právu, které na to mají, za to si mohu sám. Moc toho lituji. Měl jsem je všechny rád,“ psal svým rodičům. „Teď už nezbývá než čekat, kdy to budu mít za sebou. Bude to pro mě jen vysvobození. Konec trápení a soužení,“ smiřoval se v závěru dopisu se svým osudem.
„Přál bych si, abyste na mne vzpomínali v dobrém a odpustili mi, co jsem kdy udělal v životě špatného. Bylo toho na mě moc,“ prosil před svou smrtí rodiče za odpuštění.
Po popravě si kat dal panáka rumu
K samotné popravě došlo 2. února 1989. Vladimír Lulek byl v Praze v pankrácké věznici tunely přiveden k šibenici. Jeho poslední okamžiky ho prováděl kat se svými dvěma pomocníky, náčelník věznice, soudce a lékař.
Spoutaný Lulek byl zkontrolován lékařem. Kat a jeho pomocníci následně odsouzenému nasadili oprátku. Poté se pod ním již otevřelo propadlo a smyčka mu zlomila vaz. Kat po vykonané popravě odešel na panáka rumu.
Poslední poprava na Slovensku
Vůbec k poslední popravě na území tehdejšího Československa došlo v Bratislavě čtyři měsíce poté, co oprátka ukončila život Vladimíra Lulka. Odsouzeným byl Štefan Svitek, který v roce 1987 zabil sekerou svou těhotnou manželku a dvě dcery.
Poté, co si v Banské Bystrici vyslechl trest smrti, byl popraven 8. června 1989 ve věznici v Bratislavě.
Zrušení trestu smrti v Československu
Další tresty smrti už nenásledovaly. Záhy po listopadové sametové revoluci prosadil prezident Václav Havel jeho zrušení. Trest smrti v Československu byl zrušen v květnu 1990 reformou trestního práva. Nahradil ho trest doživotního vězení.
V lednu 1991 pak byl trest smrti v Československu zakázán Listinou základních práv a svobod, která se stala součástí československé a později české i slovenské ústavy.
