„I tříleté dítě chápe, že je válka.“ Olena organizuje psychologickou pomoc, už to není tabu

Jakou pomoc děti hlavně potřebují?

První potřebou je konec války a vítězství. Můžete zajišťovat humanitární pomoc, materiály pro školy, ale ty dřív nebo později vždy dojdou a potřebujete zase nové. A to samé s psychologickou podporou, v otázkách duševního zdraví. Můžete poskytnout takovou podporu, ale pak se zase to dítě vrátí domů a dál žije ve válečných podmínkách. Takže hlavní potřebou je ukončit válku a přinést spravedlnost.

Co však může momentálně řešit vaše organizace? Co je vaší prioritou?

Zesilovat hlas dětí, šířit povědomí o tom, čím si procházejí - aby jejich zkušenosti nebyly neviditelné. Protože pro každou oběť války je důležité, aby věděla, že její tragédie není neviditelná, že se o ní ví. A zadruhé máme mnoho programů psychologické, psychosociální podpory. Také zprostředkováváme kontakty na ukrajinské neziskovky a nadace, které pracují na místě, blízko k lidem, již potřebují pomoc. Je důležité hledat skutečně lokální organizace.

V Česku se nezřídka psychologická pomoc vnímá kontroverzně - „já nejsem blázen, nepotřebuju psychologa…“ Je to na Ukrajině podobné?

Jsme evropská země, ale s těžkou zkušeností ze Sovětského svazu, kdy nebylo zrovna populární hovořit o svých pocitech, uznávat potřeby jednotlivce. A děti se vnímaly jako objekt podřízený vaší vůli, ne jako osoby s vlastními potřebami. Takže počátkem války roku 2014 bylo ohromně obtížné vysvětlovat lidem, proč by měli chodit k psychologovi. Tolikrát jsem slyšela větu „mé dítě není blázen“.

Rovněž se nerozlišovaly pojmy psycholog a psychiatr. Také totiž máme vzpomínky ze Sovětského svazu, kdy se psychiatrie používala coby trest pro ty, již se vzpírali straně. Takže bylo hluboce zakořeněné, že když se někomu budete svěřovat se svými duševními záležitostmi, někdo večer zabuší na dveře a skončíte za mřížemi - že to není soukromá, důvěrná záležitost. Byl tu pocit, že si nezasloužíte skutečně se zajímat o sebe sama.

A zejména na východě, blíž k Rusku, kde to jsou hodně průmyslové oblasti, tam prostě chodíte dřít do továrny a nic jiného si nepředstavujete, nepřemýšlíte, co byste ve svém životě změnili. A tak nikdo ani nedbá na svůj duševní stav. Až když přišla válka na Donbas, věnovali jsme spoustu času, a řada mezinárodních organizací také, na psychoedukaci - učit lidi, co to znamená o sebe pečovat, jak skutečně pečovat o své děti. Třeba matky často říkají „nebreč, jsi chlap“ klidně šestiletému klukovi; přemýšlí o něm, jako by nevychovávaly dítě, ale dalšího vojáka. Celých těch osm let jsme prolamovali tyto ledy, toto stigma. Ale teď už se situace opravdu mění, protože je válka všude vidět. A rodiče poznávají, co to je panický záchvat, co znamená, když dítě skutečně nespí… Najednou se s plnohodnotnou válkou stalo normou chodit za specialisty, za psychology. Na vesnicích a v malých městech to stigma pořád může přetrvávat - čím méně lidí tam žije, tím spíš se budete zdráhat se někomu svěřovat nebo se bát, že si vás všimne u psychologa některý soused a řekne to dál. Ale psychologická podpora se teď už jeví lidem důležitá. Osm let jsme strávili masivní, každodenní osvětou. Mnoho mezinárodních organizací dalo spousty peněz na výcvik psychologů. V naší nadaci máme víc než stovku psychologů na místě; každý den je vzděláváme, podporujeme, sdílíme znalosti s novými lidmi, specialisty.

Dá se nějak zobecnit, čím a jak hlavně psychologové dětem pomáhají?

V průběhu aktivní fáze války ještě skutečně neléčíme, ještě se nejedná o posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Ta přichází nejdřív půl roku po traumatické situaci. Ovšem válka je každý den tak intenzivní, že není zatím možné vzít dítě a vyléčit ho - zase se vrátí domů do té situace a trauma je zpět. Teď je to o podpoře jejich vlastních kapacit; učit je techniky a nástroje, jak se uklidnit, jak dýchat při panickém záchvatu, jak vyjadřovat své emoce - pokud je chtějí vyjadřovat. Dát jim prostor reflektovat to, co chtějí reflektovat, dostat ze sebe ty věci. Když chtějí kreslit všechno černou barvou, nechat je. Říct jim, kde hledat podporu, když ji potřebují, i jak pochopit, že pomoc potřebují jejich přátelé. Také vzdělávat rodiče, aby dovedli komunikovat s dětmi, když jim říkají, že mají strach, že se třeba děsí chodit do sklepa. Jak na ně mají reagovat. Našim hlavním úkolem teď je krizová podpora - jako první pomoc, když člověka zrovna zachvacuje panika, aby se nadechl a uklidnil. Aby v sobě našel víc zdrojů, aby mohl dál - bohužel - žít za takových podmínek. 

V jakém věku děti začínají nějak chápat válku?

Každé dítě válce rozumí svým vlastním způsobem. Tříleté, čtyřleté… Nemusíte tomu rozumět, stačí, že to vidíte. Prostě vidí, když vyjdou z domu, že se něco změnilo. Nonstop to vidí v televizi, na internetu, v rozhlase. My plně žijeme ve válce, je všudypřítomná, na Ukrajině nenajdete místo kompletně od války odstřižené. Poplašné sirény pokrývají celou Ukrajinu, rakety dopadají i na Lvov, velmi blízko Polsku, sedm set kilometrů od fronty. A také velká spousta mužů narukovala do armády, v každé vesnici bohužel máte někoho mrtvého. Každé dítě tak chápe, že je válka, protože se proměnil jeho život. Mluví o tom, malují, jak se proměnil… Sedmiletý bude reagovat jinak než třináctiletý, ale je nemožné o válce nevědět. Je chybou, když někteří rodiče o válce s dětmi nechtějí mluvit - snaží se jim vytvářet nějaký paralelní svět, ale to je ještě horší. Samozřejmě nemusíte mluvit o všech zvěrstvech před pětiletou holčičkou, o sexuálním násilí. Ale kdo je nepřítel, proč bojujeme, že válka bude pokračovat a nevíme, kdy skončí - to jsou všechno věci, které se dětem říkat mají. A ony tomu porozumí.

Pracujete i s rodinami, které z Ukrajiny odešly?

Ano, dost. I v České republice takových je hodně. Za to bych chtěla Čechům vyjádřit vděčnost. Když vidíme, že za námi stojí lidé z dalších zemí, necítíme se tak osamocení. Stojí proti nám 140milionová země s největší armádou, ale vidíme, že nestojíme sami. To je pro nás velice důležité.

My se na rodiny, které se staly uprchlíky mimo Ukrajinu, přímo nezaměřujeme, protože v naší zemi je to katastrofa v každém ohledu. Ale vím, že spousta dětí, které se staly uprchlíky v cizině, má velké duševní problémy. Poskytujeme podporu online - a většina žádostí přichází ze zahraničí. Hledají někoho, kdo hovoří stejnou řečí a rozumí kontextu. Množství žádostí je od teenagerů s depresivními myšlenkami, sebevražednými myšlenkami. Mnozí se začali chovat jinak ze stesku po domově; rodiče se nechtějí vracet kvůli rizikům, nebo bylo jejich město zničeno. Jenže dětem není snadné vysvětlit, proč se ze dne na den musely sebrat a někam odjet, učit se nový jazyk. 99 % uprchlíků neplánovalo odjet, bylo to náhlé: Charkov, Kyjev, Černihiv, Cherson, Dnipro, Mykolajiv, Záporoží, Mariupol, ze všech těchto měst. Lidé prostě odešli z Ukrajiny, poněvadž neměli na výběr. Děti musely akceptovat novou realitu s novými přáteli, novým jazykem, novou školou - a bez otců, protože muži ze země nesmějí.

Rozdělené rodiny: Matka nemůže najít pořádnou práci, aby se postarala o děti, zatímco otec je na Ukrajině, ať už v armádě, nebo ne. Víc než rok a půl se neviděli. Taková je situace mnohých rodin. I dva mí kolegové jsou takto bez svých manželek a dětí, rozhodně to nemá dobrý dopad na duševní stav těch dětí.

Nemálo dětí z okupovaných území Rusové poslali do Ruska, některé se podařilo vrátit - jak na tom bývají psychicky?

Někteří psychologové z naší sítě mají ve své praxi takové děti, které se na Ukrajinu vrátily. My se nezapojujeme do těch procesů jejich návratu, ale poté k nám některé chodí. Není to snadné. Nepobývají všechny v Kyjevě a je skutečně zapotřebí psycholog přímo na místě, ne vždy se daří jim v jejich městě najít psychologickou podporu.

Propaganda je hlavní zbraní Rusů. Zruinovat duši těch dětí. Ty děti cítí tolik frustrace… Nejen ty deportované do Ruska, ale i ty v okupovaných oblastech. Jste zticha, nic neříkáte, nijak se neprojevujete, nikomu nevěříte, svobodně se nesmíte pohybovat, žijete jako zamrzlí. Je to vnitřně velmi zraňující. Když pak přijdou na Ukrajinu, potřebují čas - nejdou hned k psychologovi. Je to velmi frustrující. Jak mají někomu věřit? My teď budujeme expertizu, jak takovým dětem pomáhat - s takovými případy snad na světě nikde není zkušenost.

Možná tak ve 40. letech s nacistickým poněmčováním dětí…

Tak, ale to už je dávno. Mysleli jsme, že tento list už jsme obrátili. Ale není to tak.

Svědectví o unášení dětí z Ukrajiny: Chlapci zešedivěly vlasy, děti navlékli do ruských uniforem

Olena Rozvadovská působila jako novinářka. Věnovala se dobročinnosti, například odminování, ještě před propuknutím bojů na Donbase roku 2014 - a poté tam působila intenzivně, pomáhala s humanitární pomocí, přesvědčovala místní k evakuaci a hledala možnosti, jak pomáhat raněným dětem. Roku 2019 založila nadaci Hlasy dětí, která se soustředí na psychologickou pomoc a podporu dětí postižených válkou.