14°C
Vojačka Anna: „Sotva dokojím, jdu zpátky na frontu.“ Proti Rusům vytáhly tisíce Ukrajinek
V ukrajinských silách slouží na 50 tisíc žen. V mimořádných dobách války normální životní příběhy dostávají úplně jiný rozměr. Třeba jako mateřská dovolená v armádě. Vojačka Anna (30) zjistila, že je těhotná, dva týdny před ruským vpádem, píše Al-Džazíra.
Na frontových liniích sloužila Anna Tujenovová skoro osm let, prakticky od počátku hybridní války, kterou proti Ukrajině rozpoutalo Rusko roku 2014. Službu proložila dvěma těhotenstvími, rodičovské dovolené ale nijak neprotahuje a rychle se chce zase vracet na frontu.
Anna je zvyklá se přemisťovat, stěhovat. Své základní věci nacpe do jednoho kufru a pár tašek. V červenci s nimi a s dvouletou dcerkou Milenou dorazila do nového dočasného bydliště - ženského domova v západoukrajinském Lvově. Mateřskou dovolenou chtěla původně trávit doma v Lysyčansku, válečná situace to však nedovolila a v květnu z něj uprchla.
Poprvé střílet na nepřítele
„Nemám žádné příbuzné, jen Milenu a Ivana,“ zmiňuje i nenarozeného synka. Vlastního otce nepoznala, sourozence nemá, matka jí zemřela před třemi lety. V ten moment si uvědomila, že chce dítě. „O devět měsíců později jsem otěhotněla, ale Milenin otec už mě nechtěl vidět, ani v porodnici. Nechtěl být součástí jejího života,“ vzpomíná.
Přitom s ním byla několik let, to kvůli němu oblékla uniformu. Před rokem 2014 pracovala v Kyjevě jako účetní a překladatelka. Pak potkala vojáka nasazeného do problémové Luhanské oblasti, kde v onom roce začaly boje se separatisty podporovanými Moskvou. I Anna pocítila nával vlastenectví a vydala se za svým druhem.
„Šla jsem za ním do Lysyčansku,“ popisuje a přidává i živé vzpomínky, kterak poprvé pálila na nepřátele. Na střelnici byla šikovná, ale teď se jí třásly ruce. Záhy to však překonala: „Na boje jsem si zvykla velice rychle. Všechno už jsem viděla, nic mě už nešokuje,“ říká teď usměvavá žena.
A zvykli si i spolubojovníci. Muži mívají v bojích tendenci chránit ženy, což může kolidovat s rozkazy, taktikou… „Nechtěli mě pustit na frontu, když byly boje těžké,“ uvádí Anna. Ale postupně jim prokázala, že to se zbraněmi umí stejně jako oni - a v zákopech přestala budit nepatřičný dojem. „V mnohém jsme si naprosto rovni. Měli jsme tam jednu sprchu, jeden záchod. Prostě tam jdete a každý praktikuje své dovednosti z výcviku. Všichni jsme v jednom zákopu, kopeme společně…“
Odlišné zacházení kvůli pohlaví nepociťovaly ukrajinské vojačky v ruském zajetí. „Nic jim není svaté, někdy jsme hladověly. Nezacházeli s námi jako s lidmi,“ popsala Inga Čikindová, příslušnice ukrajinské námořní pěchoty. V polovině října ji Rusové s dalšími 107 válečnými zajatkyněmi vyměnili za své vojáky. Některé z nich popsaly výprasky a mučení, od trhání nehtů a zubů po waterboarding, jak uvádí Al-Džazíra.
Na 32 tisíc žen bylo v ukrajinské armádě před invazí (a přes 160 tisíc mužů), po ruském vpádu se přidalo 18 tisíc dalších. Vojna je pro Ukrajinky dobrovolná, byť vláda zvažuje povinnou službu pro ženy s jistými dovednostmi - vojáků se celkově nedostává a válka se může vléci ještě dlouho. Ale povinná služba je rozhodnutí až pro příští rok.
„Když jsem vyrůstala, nemyslela jsem si, že půjdu do armády,“ popsala Al-Džazíře Diana (23). „Prostě jsem jako každá holka chtěla žít šťastně, pracovat, procestovat svět…“ Když se ke Kyjevu v posledních únorových dnech letoška valily ruské tanky, její bratr narukoval - a ona se rozhodla pro totéž. Přímo si zažádala o zařazení k bojové divizi. „Nemohla jsem stát stranou, tak jsem se přidala.“
Z padesáti tisíc vojaček je přímo na frontě (potažmo v zařazení, jež je tam rychle může dostat) každá pátá. Tak jako Natalja (38). Dřív dělala zdravotní sestru; uniformy se rozhodla vyměnit hned 25. února, když si přečetla, jak časté je vykrvácení vojáků - problém, který lze řešit. Stala se tedy armádní medičkou. Brzy poté na jednom z kyjevských předměstí padl její synovec; v odhodlání ji to jen utvrdilo. „Chci být na frontových liniích této války, chci pomáhat vojákům, s nimiž sloužím.“
Na polní zdravotnici trénuje i Káťa (25), čerstvá posila ozbrojených sil. „Jsem vlastenka, nemohla jsem za války sedět na zadku. Chci zachraňovat lidi a bojovat za nezávislost na Rusku, aby už moje děti něco takového nemusely zažívat,“ řekla Al-Džazíře.
A jak se cítí jako žena v armádě? „Jsem ráda, že jsem tady, ženy se tu někdy podceňují. Ale jde nám to docela dobře, někdy máme i větší sílu a zvládáme spoustu úkolů. Jsme dynamické a inspirujeme v našich válečnících vlastenectví, aby bojovali až do konce,“ dodala Káťa.
Podobně to vnímá i máma Anna. Dokonce tak silně, že ani děti pro ni nejsou bezprostřední prioritou. Poblíž fronty zůstávala roku 2019 ještě měsíc předtím, než porodila Milenu. „Sloužila jsem v Avdijivce jako telekomunikační technička, velitel mě nechtěl na mateřskou pustit,“ směje se - a uznává, že tam tehdy situace byla zrovna kritická, panovaly obavy, že město separatisté ovládnou.
Za pár měsíců se tam zase vrátila, miminko nechala v jeslích v Severodoněcku - asi dvě hodiny autem. „Mohla jsem ji vidět jen jednou za měsíc, ale docela jsem si zvykla,“ vzpomíná s tím, že ještě mohla být ráda. Jiní vojačky a vojáci vídali své rodiny nanejvýš dvakrát ročně.
Na své druhé těhotenství přišla letos v únoru, když už nějakou dobu Rusové chřestili zbraněmi u ukrajinských hranic. „Věděla jsem, že se válka blíží. Myslela jsem, že skrze druhé těhotenství dostanu šanci na pokojný život,“ popisuje. Vzala Milenu a odešly do Lysyčansku; dcerka si chvíli na prakticky cizí mámu musela zvykat, ale teď se od ní neodtrhne. Na místě chtěla vytrvat, i když se boje blížily; až v květnu to vzdala. To když jim výbuch vysklil okna a dveře. Do dvou měsíců Rusové Lysyčansk dobyli.
„Byla jsem překvapená, když mi na gynekologii řekli, že moje dítě bude zcela v pořádku. Čekala jsem, že stres z toho všeho jeho vývoj ovlivní. I Milena je zdravá holčička,“ nevěří Anna svému štěstí.
Ivanovým otcem je další voják. Snad i proto nechce Anna na rodičovské zůstávat dlouho ani teď. O obě děti se postarají jesle a školka pro vojenské rodiny. „Nyní hodlám věnovat svůj veškerý čas dětem. Ale jakmile budu moct Ivana odstavit od kojení, přeju si jít zpátky na frontu, za přítelem. Krýt mu záda, bojovat společně.“
