Unaveni a vyčerpáni měsíce táhnoucí se válkou, Ukrajinci se přesto nenechají zastrašit ruskými útočníky. BBC přineslo zajímavé příběhy lidí z východu Ukrajiny od vojáků a civilistů, mezi které patří také výpověď 75leté babičky, která byla bita, pořezána a znásilněna ve svém domě nepřátelským vojákem.
Výpovědi z fronty: Znásilněná učitelka i znavený chirurg dál věří ve vítězství Ukrajiny
1.Pohled do Bachmutu
Hromada nosítek potřísněných krví leží venku před válečnou nemocnicí na východě Ukrajiny ve městě Bachmut. Zdravotníci mají pauzu a vojáci, kteří přinesli zraněné spolubojovníky, pokuřují v průchodu, naslouchají výbuchům a střelbě, i tak to vypadá v Bachmutu.
Venku na ulici jsou zničené vraky aut a dodávek. Hromadí se rozbité sklo a rozmlácené zdi. Pár psů, kteří nejspíš kdysi byli rodinní mazlíčci, soudě podle toho, jak touží po lidské společnosti, se schovávají před zimou v přístřešku. Jeden z nich leží a třese se, nemá zájem o zbytky jídla, které mu nabízejí vojáci.
Většina obyvatel Bachmutu se už dávno přestěhovala tam, kde je víc bezpečno. Živí tvorové, kteří jsou zde stále pod palbou, sdílí mezi sebou jistou solidaritu. Pes, jak vysvětluje jeden člověk z vyčerpaného nemocničního personálu, byl traumatizován zvuky explozí.
Na cestě z Bachmutu v Donbasu na východě a následně na druhý konec přední linie v Chersonské oblasti, je jasné, že Ukrajinci jsou unavení, vyčerpaní a uzavření ve vysilující válečné rutině, přesto jsou stále odhodláni bojovat proti Rusům za svoji nezávislost.
Rozhodnutí Vladimira Putina napadnout na konci února Ukrajinu a podmanit si lidi, o kterých tvrdí, že jsou stejní jako Rusové, posílilo v Ukrajincích smysl pro národnost.
2.Chirurg: Rozhodujeme mezi životy
Jeden z chirurgů ve válečné nemocnici v Bachmutu jménem Volodymyr Pihulevskyj souhlasil s výpovědí pro tisk. Pracoval v urgentní medicíně v civilní nemocnici, než byl 24. března mobilizován.
Rozhovor proběhl v improvizovaném operačním sále, kde byly dva stoly. Byly čisté a dobře zásobené, ale monitory a resuscitační zařízení byly obyčejné. Operační sál nebyl v provozu, a tak měl Volodymyr čas na rozhovor.
„Naštěstí dnes nemáme tolik zraněných lidí. Ale zažili jsme dny a dokonce týdny, kdy jich bylo hodně, včetně zranění od střepin, traumatických amputací nohou jako výsledek ostřelování nebo minových explozí, ale také zranění od kulky.“
„Musíme pracovat 24 hodin denně, dokonce dva dny po sobě bez šance si sednout a jenom se najíst nebo si dojít na záchod.“
Volodymyr pracuje také na přední linii, kdy poskytuje okamžitou zdravotnickou pomoc zraněným vojákům. „Je to velmi náročné. Někdy se musím rozhodnout, jestli budu riskovat svůj život nebo životy zraněných chlapů. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se bál smrti. Nikdo nesedí a nečeká ani během ostřelování. Všichni jdou a odnášejí raněné, dávají jim první pomoc. Pak je naložíme do auta a zavezeme do nemocnice.“
„Není to tak psychicky náročné jako spíš děsivé... jenom lidé s duševním onemocněním se nebojí.“
Chirurg řekl, že ve válečné nemocnici museli ošetřovat rány, které před invazí viděli možná jednou nebo dvakrát za několik let.
„Když jsem pracoval v urgentní medicíně, viděl jsem hodně smrti. Ale to bylo v období míru. Tady vidím, jak naši hoši bojují. Mají zranění, která jim zničí životy. To mě přivádí do deprese víc než cokoli jiného.“
„Je hrozné vidět bolest našich vojáků. Vidět trauma, které v téhle válce zažívají. Nejhorší věc je vidět utrpení, které zažívá naše země. To je to nejhorší. Zbytek je naše práce.“
O pár minut později přišel do ambulance voják s rozdrcenou dlaní od kulky. Dalšího zabláceného a zakrváceného vojáka přinesli na nosítkách, měl mnoho poranění od střepin. Volodymyr okamžitě odešel pracovat a začal vojáky třídit.
Každý, kdo by očekával hysterii urgentních ambulancí z televize, by byl zklamaný. Volodymyr a zdravotníci v Bachmutu byli klidní, mluvili potichu a rychle se pohybovali, aby stabilizovali pacienty dřív, než budou přineseni další zranění vojáci z přední linie.
3.Dělostřelec: Nikdo neřekl, že to bude jednoduché
Dostat se do bojů znamená jet po kolejích plných bahna v nekonečné krajině. Reportéři BBC navštívili dělostřeleckou jednotku ukrytou v lese. Slíbili, že nevyzradí, kde jsou jejich zemljanky. Jejich tábor se nicméně nachází na přední linii v Donbasu. Pořád bylo slyšet ostřelování.
Jednotka byla vybavena dvěma raketomety BM-21 Grad. Muž, který měl jeden z nich na starosti, nechtěl uvádět své pravé jméno. Říkejte mi třeba Lysyj, řekl, že je to jeho přezdívka a znamená „plešatý“.
Předtím než podepsal vojenskou smlouvu v roce 2019, byl dělostřelec stavbařem, renovoval byty. Nyní ovládá vysoce destruktivní systém zbraní, který byl navržen v Sovětském svazu na konci 50. let, kdy konstruktéři namontovali na velký nákladní automobil podlouhlou soustavu 40 odpalovacích hlavní. BM-21 je odzkoušená a spolehlivá zbraň. Dokáže zničit plochu v hodnotě 1 hektaru, jinými slovy velké pole vozidel a vojáků.
Třicátník Lysyj dohlížel na manipulaci s raketometem, jako by měl mnoho praxe. O svém životě po invazi mluvil věcně. „Probudil jsem se 24. února ve 4:20 hodin ráno. Od té doby bojuju. My bojujeme. Nikdo neřekl, že to nebude jednoduché, ale my si s tím poradíme.“
Lysyj a jeho muži pracovali rychle, ignorovali dopady na 91 metrů a vypálili dvě salvy raket. Pak se museli sbalit a rychle se hnout, než Rusové zasáhli jejich pozici palbou z protibaterie.
Zpátky v táboře Lysyj řekl, že by si přál více moderní vybavení, ale chová silnou náklonnost pro odvěký BM-21 Grad. „Můj náklaďák má 52 nebo 53 let. Opravujeme ho vlastními silami, dáváme mu druhý život, protože v sázce jsou naše životy. Samozřejmě se bojíme všichni. Ale překonáváme náš strach a jdeme do boje. Bylo to ostřelování. Nic dramatického. Utekli jsme. Náš BM-21 Grad nám pomohl.“
4.Učitelka: Teskní po domově
Ljudmyla Mymrykovová miluje svou rodnou ves. Teď je skoro celá v ruinách, ale je snadné si uvědomit, jakou mírumilovnou oázou musela být Myroljubivka nedaleko Chersonu před válkou. Všechny domy mají svou vlastní půdu. Divocí ptáci sedí na hromadách dříví, hledají hmyz. Kachny, slepice a husy se potulují po zarostlých zahradách svých majitelů, kteří utekli před mnoha měsíci.
Ukrajinští vojáci, kteří osvobodili vesnici v září v době, kdy začali postupovat směrem na Cherson, našli několik domů, které mají neporušené zdi a střechy. Jeden z nich je i dům Ljudmyly s úhlednými řadami ovocných stromů a růží, které potřebují zastřihnout.
Ljudmyla zatím přebývá u svých příbuzných, má také malého pravnoučka. Reportérům řekla, že se jí po domově stýská, ale že se z její vesnice stalo peklo, jakmile ji v březnu obsadili ruští vojáci. Vyprávěla, jak přežila měsíce teroru, jak byla bita, pořezána a znásilněna ve svém obývacím pokoji.
Ljudmyla je klidná 75letá žena, vdova, která do důchodu pracovala jako učitelka a místní ji dobře znají jako historičku. Na začátku roku nevěřila, že by Vladimir Putin nařídil svým mužům, aby přišli na Ukrajinu a zanechali za sebou tak brutální následky. „Považovali jsme je za bratrský národ. Nedokázala jsem si představit, že by mohli dělat lidem takové věci.“
Rusové přišli 24. března. Ti první, vypověděla Ljudmyla, přišli z Krymu a chovali se dobře. Často jsou ve válkách vojáci z přední linie disciplinovanější než jednotky zadních sledů, kteří je následují.
To nejhorší přišlo z východu, od domobrany, která vyrostla v separatistických, promoskevských ukrajinských režimech v Luhansku a Doněcku. Terorizovali vesnici, požadovali vodku a víno, kradli auta a palivo, rabovali domy. Separatisté odvedli muže v kápích, mučili je a minimálně jeden případ skončil smrtí.
Ljudmyla doplnila, že ruští vojáci, kteří byli dost děsiví, „nepovažovali domobranu za lidi“. Domnělí spojenci se mezi sebou hádali, rvali se v opilosti, a dokonce po sobě stříleli.
Měsíc po okupaci dostala Ljudmyla šanci uprchnout se svou dcerou Olhou na území, které držela Ukrajina. Nicméně prosby své dcery nevyslyšela, doufala, že ochrání svůj majetek, především kolekci dokumentů, které nashromáždila o historii své vesnice a o své rodině.
Od té doby, co Olha a její blízký přítel, kteří bydleli v blízkosti Ljudmyly, odešli, babička osaměla, byla vyděšená, brala léky proti vysokému tlaku a snažila se najít sílu, která by jí pomohla přečkat dlouhé a osamělé dny. Její psi začali štěkat, kdykoli se objevili cizinci. V noci 13. července se stalo následující: „O půl jedenácté jsem uslyšela velké hlasité klepání na svoje okno. Tělo mi ztuhlo. Kdo by to mohl být? Můj obličej, moje tělo, moje nohy, moje ruce, to vše bylo paralyzováno. Zavřela jsem všechna okna, ale jedno z nich bylo stále trochu otevřené. Spatřila jsem u něj vojáka. Nechtěla jsem ho pouštět dovnitř. Co bych měla udělat? Neměla jsem nic, čím bych ho mohla udeřit. Byla bych schopná se mu postavit?“
„Když jsem otevřela dveře, okamžitě mě udeřil do obličeje. Vyletěly mi dva zuby a zlomil mi nos. Byla jsem celá od krve. Začal mě bít do hrudi pažbou své zbraně. Bil mě po těle. Začal mě bouchat do hlavy. Nechápala jsem, co jsem provedla.“
„Chytil mě za vlasy. A protože byla v kuchyni tma, neviděl, kde je, potácel se kolem nábytku, pak mě odhodil na gauč a začal mě škrtit. Nedokázala jsem spolknout vodu po dobu dvou týdnů.“
„Pak mi strhnul oblečení a znásilnil mě. Pořezal mě do břicha. Dodnes mám jizvy na břiše. Ty hluboké se pořád nezahojily, ty menší ano.“ Ljudmyla muže poznala, bylo mu okolo 60 let a zapáchal alkoholem. Myslí si, že byl od separatistů. Už předtím byl v jejím domě, kradl naftu a přivedl vojáky, kteří tam zůstali, dokud je nepřesvědčila k odchodu.
Násilník vyžadoval tabák a znovu ji bil, přestože žádný tabák neměla. Začal střílet po místnosti. Ljudmyla si myslela, že zemře. Myslela na svou rodinu „Rozloučila jsem se se svými dětmi, vnoučaty a pravnoučaty, nemyslela jsem si, že bych zůstala naživu.“
Neodešel, vypověděla, dokud nebylo 5:20 ráno, kdy jí řekl, že pokud nahlásí, co se stalo, ruským vojákům, vrátí se zpátky a zabije ji. Zůstala se sousedy, snažila se vymluvit na svá zranění, tvrdila, že spadla do sklepa.
Její dcera Olha po telefonu poznala, že se muselo stát něco strašlivého. Donutila svou matku, aby jí vše řekla. O čtyři dny později se připojila k ostatním Ukrajincům, kterým se podařilo dostat do nedalekého města, které sice stále bylo pod ruskou okupací, ale daleko od násilníka, odtud se pak dostala přes boje ke své dceři a rodině.
Ljudmyla vysvětlila, proč chtěla mluvit o svém traumatu. Za celý hodinový rozhovor to bylo poprvé, co se její oči zalily slzami. V ruce držela kulku, kterou vypálil násilník, než odešel z jejího domu.
„Chci zakřičet na celý svět, aby tohle skončilo, aby skončila tahle krvavá válka co nejrychleji. Chci, aby Rusové věděli, co dělají jejich manželé, synové, rodiče, jak mučí Ukrajince. Čím jsme se provinili? Pracujeme tvrdě, jsme mírumilovní lidé. Nikoho neobtěžujeme.“
Reportér se Ljudmyly zeptal, jak to zvládá po tom všem pekle, kterým si prošla. „Proč jsem silná? Díky lásce k mé vlasti, mé rodné vesnici a k mým lidem. Jsme klidní a tvrdě pracujeme, vzájemně jsme se během okupace podporovali. Podělili jsme se o poslední kus chleba. Hodně lidí hladovělo. Byl to horor.“
„Putinovi a Rusům nebude nikdy odpouštěno až do konce jejich světa... za to, co udělali Ukrajincům. K žádnému odpuštění nedojde.“
Video Animace: Co nastane, když se zničí Kachovská přehrada?Video se připravuje ...- Související
Témata:
