Monika pomáhá posledním obyvatelům Černobylu: Stařečkům chybí elektřina a zásoby na zimu
Dřív Monika Nedvědová provázela po Černobylu turisty z Česka i Slovenska. Zdaleka to však nebyli jediní lidé, kteří tudy prošli. V místech, kde se odehrála největší katastrofa jaderné energetiky, stále přežívá pár desítek původních obyvatel. Poslední zdejší přeživší vnímá žena jako svou rodinu a druhý domov. Spolu s ruskou invazí se ale změnil Černobyl, jeho obyvatelé i sama Nedvědová.
„Místo abych teď vyprávěla návštěvníkům historii černobylské zóny, naložím auto věcmi a jedu své známé, kteří v Černobylu stále žijí, zabezpečit na zimu,“ řekla Blesk Zprávám. Okolí bývalé jaderné elektrárny se s válkou změnilo, především zpustlo a ztichlo.
„V rušných ulicích kdysi denně projížděly stovky aut a desítky autobusů. Nyní jsou v podstatě bez života,“ popsala Nedvědová, jak to tam vypadá.
Všechno postupně pustne a zarůstá. Kromě přeživších tragédie, kterým není méně než 70 let, zůstalo na místě jen pár zaměstnanců kritické infrastruktury, asi šestina z původního počtu. Přibylo naopak příslušníků armády s vojenským vybavením a spolu s nimi i kontroly.
Po ruské okupaci tam zůstaly vykradené kanceláře s vymlácenými okny. Elektrárnu vyrabovali, v kontaminovaných oblastech vykopali zákopy. Podle Nedvědové už uzavřená zóna nikdy nebude taková, jakou ji turisté znali.
Také její život se 24. února otočil vzhůru nohama. Původně měla do Černobylu hned další den letět. Tentokrát ne s turisty, ale sama, aby popřála nejbližšímu příteli k narozeninám. Vypukla ale válka.
Naštěstí Nedvědová věděla, že prvních pět týdnů její známí z Černobylu zvládnou přežít na zásobách. Potraviny jim ještě před válkou pravidelně vozila. Všichni si navíc vzájemně pomáhali. Jeden z nich má třeba králíky a slepice, s ostatními se proto podělil.
„Za maso měnili mouku a podobně,“ vysvětluje dobrovolnice. Přesto první týden okupace Černobylu vůbec nespala, cítila paniku, bezmoc a vztek. Její blízcí se z hodiny na hodinu ocitli v ohrožení života, po pár dnech jim navíc vypadl signál. Monika vůbec nevěděla, co se tam děje, zda jsou vůbec živí a jak dlouho to bude trvat.
Největší strach jí dělalo chování ruské armády. A oprávněně – hned druhý den okupace dostala zprávu o zastřelení otce a syna, kteří jeli autem poblíž hranice s uzavřenou zónou. Tím se Rusům dostali na mušku.
Monika Nedvědová udržovala kontakt s chirurgem, který pracuje v nejbližší nemocnici od pásma černobylské katastrofy. Neustále mu vozili postřelené, zbité a mrtvé. První tři týdny se bála, aby Rusové všechny obyvatele Černobylu nevystříleli. Tento strach vystřídaly obavy o to, jak dlouho obsazení potrvá a jestli budou mít lidé co jíst.
„Pomalu jsme začali vymýšlet, jak přes frontu dostat jídlo. Naštěstí pak odešli dřív a tyhle plány jsme nemuseli realizovat,“ oddychla si. Jaká byla její první cesta na Ukrajinu po začátku války?
„Přijela jsem tedy 8. dubna, opravdu jen pár dní po deokupaci kyjevské oblasti. Na první pohled mě zaujaly prázdné hranice ve směru na Ukrajinu, běžně jsme tam čekali 4 hodiny, teď jen 20 minut… Hned za hranicí nás šokovalo obrovské stanové město pro uprchlíky, fronta aut směrem na západ. Stejně tak nespočet checkpointů, kde stála po zuby ozbrojená armáda a každé auto kontrolovala,“ popisuje Nedvědová.
Kdyby Rusové neodešli, obyvatelé Černobylu by zemřeli hlady
Checkpointy se na dálnicích opakovaly každých pár desítek kilometrů. A ve městech mezi nimi bylo rozmezí jen ve stovkách metrů. Mosty z Kyjeva na Černobyl už nestály a Nedvědová to tak komplikovaně objížděla.
Rozhodla se tehdy přespat v Rivne. I kvůli tomu, že na Ukrajině v určitých hodinách platil a stále platí zákaz vycházení. V noci ji pak překvapil první poplach, upozorňoval na možný nálet.
„Čím blíž jste Kyjevu, tím větší vidíte zoufalství. Uprostřed cest díry po raketách, na polích miny. Z domů zůstaly jen pece. Všude neuvěřitelné množství zničené techniky stejně jako rozstřílených civilních aut. V Buči zrovna vykopávali masový hrob, když jsem tamtudy projížděla… Byl to hrozný masakr,“ pokračovala Nedvědová.
Přestože věděla, co ji čeká, připravená nebyla. „Mám tendenci si představovat všechny ty děti, ženy i muže, jak v noci spí ve svých postelích a najednou přiletí raketa. Uvědomili si vůbec, že umírají? Nebo byla jejich smrt tak rychlá?“ ptá se.
Vypadalo to jinak, než jak Ukrajinu doposud znala. „Bylo to hmatatelné, aktuální. Bylo to vidět, bylo to cítit,“ dodala.
Černobyl ji fascinoval odjakživa. Zajímaly ji životní příběhy jeho obyvatel a poselství, které tamní události přináší. Když odtamtud konečně odešla ruská armáda, černobylští zažívali neuvěřitelný strach, že se ráno vzbudí a Rusové budou zpátky.
Přestože měli zásoby, kvůli stresu toho za okupace stejně moc nesnědli. Když se za nimi Nedvědová po invazi poprvé vrátila, lekla se, jak moc je válka změnila. Zhubli, vypadali nemocně. „Říkali mi, že to bylo na hraně. Jídlo jim zbývalo na poslední týden. Kdyby ruští vojáci neodešli, začali by v podstatě umírat hlady,“ přiznala.
„Noci byly příšerné. Neustále chodili ven a pozorovali nebe, jestli neletí letadla. Vůbec jsem tenkrát nespala, poprvé v životě jsem měla opravdu strach. Bála jsem se, že když zavřu oči, ráno se probudím a na dvorku bude stát tank. A já budu kvůli evropskému pasu první, pro koho si půjdou,“ vzpomíná Nedvědová.
Samozřejmě mohla utéct, odjet z Černobylu domů do bezpečí a nechat v tom ostatní samotné. „Jenže ti lidé si zasloužili pomoc. Zasloužili si vidět někoho z normálního světa, komu věří a kdo je vyslechne. Potřebovali začít uvažovat trochu jinak,“ vysvětluje dobrovolnice.
Málo dřeva, žádná elektřina, přes zničený most nelze dodávat zásoby
Veškerá rizika si uvědomuje – na Ukrajině se stále nachází mnoho zaminovaných oblastí. Navíc jezdí do jedné vesnice lodí pouhé tři kilometry od běloruské hranice.
„Člověk musí být více ve střehu, dalo by se říci, že místo dozimetru, který jsem dříve používala ke hlídání radiačního záření, dnes potřebuju chlápka z ukrajinské armády se samopalem. Zvykla jsem si, lidé se přizpůsobí v podstatě čemukoliv,“ řekla.
Letošní zimu hrozí obyvatelům Černobylu hlad a nedostatek tepla. Minulé roky měli dost elektřiny i dřeva, každý měsíc k nim zajela pojízdná prodejna. Občas přijeli také nějací turisté a předali jim peníze nebo nějaké užitečné věci.
Letos mají dřeva málo a elektřina nefunguje. „Opravit to nemůžeme i proto, že je klíčový most přes řeku Pripjať zničený. K jídlu mají to, co jim v rámci humanitární akce dovezeme. Já za sbírku nakoupím potraviny, svítilny a benzín do generátorů, aby jim na vesnici běžela alespoň jedna lednice na uchování potravin,“ líčí statečná Češka. Sbírku pořádá ve spolupráci s dárcovskou platformou znesnaze21.
Teď se Nedvědová snaží černobylské hrdiny do konce listopadu zajistit, aby měli v nejhorším případě dost zásob na 4 měsíce. Tedy k přežití do konce března.
Pokud zamrzne řeka Dněpr, loď s dalšími věcmi se k nim nedostane. Situace se navíc komplikuje, kapitán, se kterým dřív Monika spolupracovala, narukoval k armádě. Pokud bude povolán do boje, dobrovolníci se ocitnou bez lodi a nebude jim mít kdo pomoct.
V současnosti mladá žena připravuje o svých zkušenostech s Černobylem knihu. V ní zmapuje svou první návštěvu i příběhy tamních obyvatel a situaci za války.
„Události na Ukrajině obyvatelé této země Rusku nikdy neodpustí. Tolerance nebo nějaká míra přátelství definitivně zmizela, nenávist potrvá generace. Ukrajinci je nenávidí a nezastaví se, dokud je nezničí a Rusko nepřizná prohru. Jinak je poženou až na Sibiř,“ zakončila pro Blesk Zprávy.
Běloruský opoziční politik Mikalaj Statkevič, který se minulý týden po propuštění z vězení odmítl nechat odvézt do Litvy, je znovu v nápravném zařízení. Informuje o tom server Naša Niva. Režim běloruského autoritářského vůdce Alexandra Lukašenka v úterý propustil přes 50 vězňů, kteří s americkou delegací odjeli do Litvy.
Devětašedesátiletý Statkevič, který je označován za veterána běloruské opozice, ale na hraničním přechodu rozrazil dveře autobusu a zůstal na „území nikoho“ mezi oběma zeměmi. Řekl, že o svém osudu bude rozhodovat sám. V neutrální zóně strávil několik hodin a potom se podle litevské pohraniční stráže vrátil do Běloruska. Podle spolupracovníků lídryně běloruské opozice Svjatlany Cichanouské, která žije v Litvě, Statkeviče odvezli neznámí lidé s maskami na obličeji.
Ruský velvyslanec v Rumunsku odmítl protest tamního ministerstva zahraničí kvůli sobotnímu narušení rumunského vzdušného prostoru ruským dronem a incident označil za ukrajinskou provokaci. Uvedla to ruská státní agentura TASS a agentura AFP. Kyjev na tato tvrzení ruského diplomata nereagoval. Ukrajina se čtvrtým rokem brání rozsáhlé ruské vojenské agresi, jejíž součástí jsou vzdušné útoky, přičemž minulý týden pronikly dvě desítky ruských dronů do Polska.
„Všechna fakta poukazují na to, že se jednalo o další provokaci kyjevského režimu,“ prohlásil podle TASS ruský ambasador Vladimir Lipajev, jenž dále tvrdil, že se Kyjev snaží zatáhnout další země do konfliktu. Ten rozpoutalo Rusko v únoru 2022 a Ukrajina se vojenské agresi od té doby brání. Lipajev dále sdělil, že Rumunsko nepředložilo důkaz ohledně identifikace dronu, jenž narušil jeho vzdušný prostor.
Ruské rakety v Sumské oblasti na severu Ukrajiny v neděli pozdě večer zasáhly pole, na kterém lidé sklízeli úrodu. Jedenáct jich utrpělo zranění, informují ukrajinská média s odvoláním na úřady v tomto regionu u hranic s Ruskem a prokuraturu.
Podle současných informací ruská armáda v neděli kolem 23:00 místního času (22:00 SELČ) na pole poblíž obce Borovlja podnikla dva raketové údery. Jedenáct lidí skončilo v nemocnici, jeden z nich je ve vážném stavu. Poškozených je 30 kusů zemědělské techniky, mezi nimi traktory a kombajny.
V Dněpropetrovské oblasti je po ruském dronovém útoku poničená dopravní firma v pavlohradském okrese na východ od Dnipra, informoval na svém telegramovém účtu šéf regionální vojenské správy Serhij Lysak. Okolí Nikopolu zasáhlo ruské dělostřelectvo, zranění utrpěla jedna žena a musela být převezena do nemocnice.
