13°C
Pláč a strach o blízké: Ukrajinské děti si zvykají v Praze. „Nesou těžce, že si nemohou volat s tatínky“
Těžkosti války zažívají také ukrajinské děti, které před jejími hrůzami uprchly do Čech. Nezřídka se například stává, že i v bezpečí školních lavic v Praze se zčistajasna rozbrečí uprostřed školní výuky. Strach o jejich nejbližší, kteří na Ukrajině zůstali, i děsuplné vzpomínky je budou doprovázet kdekoliv. Stejně jako vědomí dopadů, které s sebou válka přináší. „Předčasně dospívají,“ shodují se ukrajinské učitelky Natalya (46), Nadia (49) a Ljudmila (50), které mají ve Stodůlkách na starosti jejich výuku.
Všechny jsou původním povoláním pedagožky. Natalya vyučovala na gymnáziu, Nadia už bezmála 30 let na Ukrajině vyučuje žáky prvního stupně, Ljudmila je dlouholetou matematikářkou. V Praze mají v Gymnáziu mezinárodních a veřejných vztahů (GMMV) ve Stodůlkách na starosti bezmála 30 ukrajinských dětí ve dvou třídách.
Nervozita, strach a úleva
Lépe než kdo jiný tak mohou posoudit, jak děti reagují na všechny nezvyklosti, které aktuálně zažívají, na všechny bolístky, které s sebou válka přináší. „První dva týdny byly moc těžké,“ připouští Natalya. „Měly strach, bály se vyjít ze třídy, bály se otevřít dveře. Lekaly je hlasité zvuky. Když slyšely třeba letadla, měly strach a hledaly místo, kam se schovat,“ říká Ljudmila.
„Děti byly myšlenkami stále doma, nevěděly, co se děje a proč, neuvědomovaly si to. Máme k dispozici ukrajinské učebnice, a když jsem podle nich učila, jedna holčička mi začala smutně vyprávět, že takovou učebnici nechala doma v Kyjevě,“ uvádí za příklad. „Těžce nesou, že si nemohou volat třeba s tatínky, s dědečky. Stalo se, že se uprostřed výuky zčistajasna některé z nich rozplakalo.“
Teď už je situace lepší. Děti přivykají českému prostředí. „A díky škole jsou také vytržené z rutiny, jsou něčím zabavené. Mohou psát, vídají se s kamarády, mohou se bavit mezi sebou a tím přijít na úplně jiné starosti, než když tráví celé dny doma s rodinou,“ míní Nadia.
Sžívání se s Prahou
Hodně pomáhá, jak se k nim chovají čeští spolužáci, kteří se na ně také učí zvykat. Ve škole s tím prý problémy nejsou, naopak spolu vycházejí dobře. „Mí dva vnuci chodí třeba na Spartu na fotbalové tréninky, kde už poznali řadu kamarádů,“ svěřila se Ljudmila.
Efektem se nemíjí ani různé jednorázové či plošné akce, které mohou Ukrajinci v Praze využívat – ať už se jedná o promítání filmů či představení. „Velký úspěch, co jsem si všimla, zaznamenala pražská botanická zahrada nebo také zoo, která je podle dětí nejlepší na světě,“ pokyvuje Natalya hlavou.
Mladší a starší
„Válka“ se i tak dostává mezi dětmi na přetřes. Ani tak ne mezi těmi staršími z druhého stupně, kteří si tím spíše uvědomují vážnost situace, nýbrž mezi těmi nejmenšími. „Pokud mají malé děti možnost hrát nějakou elektronickou hru, je spojená s válkou,“ podivuje se Ljudmila. „Ti starší vzpomínají na své kamarády na Ukrajině, ale více se mezi sebou také baví o nových zážitcích tady v Čechách. Co kde kdo jedl, viděl, navštívil.“
„U dětí je složité, že přes jejich strašidelnou zkušenost mají stále problémy rozeznat, co je dobro a co zlo,“ smýšlí Ljudmila. „Třeba když uslyší někde někoho mluvit rusky, což se stává i mezi Ukrajinci, začnou být nervóznější, agresivnější. Začnou na dotyčného dorážet, proč mluví rusky, když je z Ukrajiny,“ dodává. S tím se pojí i to, že se jeden druhému snaží být oporou, ať už má někdo chmurné myšlenky nebo se bojí. „Za ten měsíc mentálně hrozně psychicky povyrostli. Předčasně dospívají,“ uznávají učitelky jedním hlasem.
Přes Slovensko do Prahy
Ljudmila jako jediná z nich přicestovala do Prahy v důsledku válečných událostí. Bydlí v Kyjevě poblíž letiště, které se hned v prvních dnech stalo terčem ostřelování. Šlo o prozíravé rozhodnutí, protože na povrch čím dál více vyplouvají případy, kdy ruské střely „minuly“ či schválně zasáhly i civilní cíle. Mimochodem školy nevyjímaje.
„Cesta byla komplikovaná. Původně jsem se svou rodinou, která žije v Poltavě, chtěla odcestovat na západ Ukrajiny, ale cesty byly zničené a přerušené,“ vypravuje. Nakonec se proto rozhodla, stejně jako statisíce dalších, vycestovat ze své domoviny. „Ještě na hranicích jsme si mysleli, že válka rychle skončí. Už je to přes měsíc, a nic neskončilo,“ líčí pohnutým hlasem.
Když se konečně se svou maminkou, dcerou a dvěma vnuky dostala za hranice Slovenska, nevěděla, kam dál povedou její kroky. „Až dobrovolníci nám poradili, že můžeme odejít do Prahy, kde se o uprchlíky dobře starají,“ vybavuje si Ljudmila. V Praze se tak „neplánovaně“ ocitla už 3. března, týden od zahájení ruské invaze. „Nikoho jsem tu neznala, nemám tu žádné příbuzné. Bylo to pro nás docela cizí město, které nás velkoryse přijalo. Jsem nesmírně vděčná všem Čechům, se kterými jsem se setkala během cesty, protože všichni pomáhali, vysvětlovali, nabízeli, co pro nás mohou udělat,“ neskrývá dojetí.
Přerušovaný kontakt s domovem
Pro všechny tři je složité a nepříjemné sledovat zpovzdálí, co se v jejich vlasti děje. Spojení se svými blízkými mají. Ale ne vždy se podaří ho navázat. „Když to jde, voláme nebo píšeme si každý den,“ povídá Natalya. „Stává se ale, že dva dny, tři dny se dovolat nejde. Rusové blokují spojení,“ vysvětluje s tím, že takové chvíle jsou z nejnepříjemnějších, jelikož člověk neví, co se vlastně děje.
Škola ve Stodůlkách
Všechny tři učitelky vyučují v GMVV, která se už zkraje ruské invaze začala připravovat na možnost výuky dětí ukrajinských uprchlíků. Aktuálně se ve dvou třídách vzdělává 28 dětí. „Máme dvě třídy, jednu nižšího, druhou vyššího stupně. Obě třídy se učí odděleně, na starosti je má šest vystudovaných ukrajinských pedagogů, kteří s námi navázali spolupráci díky Domu národnostních menšin a z něj konkrétně díky paní Olze Mandové, která v něm má na starosti právě ukrajinskou národnostní menšinu u nás,“ uvedl pro Blesk jednatel Šimon Zajíček.
Ruské ministerstvo podle agentury Reuters sdělilo, že ruské síly dobyly ukrajinskou vesnici Mychajlivka na východě země nedaleko strategického města Pokrovsk.
Mychajlivka se nachází na okraji města Selidove podél dálnice jižně od Pokrovska. Pokrovsk je klíčovým logistickým uzlem ukrajinské armády. Nachází se v něm jediný Ukrajinou kontrolovaný důl na koks, uhlí potřebné k výrobě oceli. Tento kov je pro vojenský průmysl nezbytný a jeho dovoz je nákladný, ztráta Pokrovsku by snížila jeho produkci na polovinu. Ruské jednotky v oblasti v posledních týdnech rychle postupují.
Litevci dnes volí v prvním kole nový parlament. Volby podle agentury Reuters ovlivňují obavy z rostoucích životních nákladů a možná ruská hrozba. Nejvíce hlasů mohou získat opoziční sociální demokraté, zřejmě ale nebudou mít většinu. Druhé kolo je plánováno na 27. října.
Končící středopravicová koalice premiérky Ingridy Šimonytéové se potýká s poklesem popularity v důsledku inflace, která před dvěma lety přesáhla 20 procent. Zhoršují se veřejné služby a prohlubují se rozdíly mezi bohatými a chudými.
Ruské jednotky protivzdušné obrany zničily v noci na dnešek 13 ukrajinských bezpilotních letounů nad třemi regiony sousedícími s Ukrajinou. Po šesti bezpilotních letounech sestřelily nad Belgorodskou a Kurskou oblastí. Jeden dron byl zničen nad Brjanskou oblastí, uvedlo ministerstvo obrany na telegramu.
