„Kdo mé srdce sevře v dlani,
nemusí se starat ani,
proč žal mám,
neboť z toho, co mne raní
nejukrutnější svou zbraní
umírám.“
Kdepak, nejde o verše některého z prokletých básníků či vyhlášených středověkých trubadúrů. Jejich pisatel je urozené krve, neboť se narodil na královském dvoře. Jeho děd Jindřich VII. (†asi 40) byl dokonce římským císařem, stejně jako jeho starší bratr.
Václav, jenž je v českých končinách zván Lucemburský, zatímco v zahraničí bývá titulován přídomkem Český, ale tak vysoko nemířil. Dle rozhodnutí svého otce Jana Lucemburského mu byly svěřeny méně významné lucemburské državy v západní Evropě. Stal se lucemburským, brabantským a limburským vévodou. Mnohem známější než coby vladař je však právě pro svůj poetický um.
Vznešený romantik
Václavův současník a též básník a kronikář Jean Froissart (†asi 67) o něm poznamenal, že byl „milý, galantní a šlechetný, miloval turnaje, tanec a veselou pohodu a svou štědrostí k sobě poutal mnoho rytířů a jiných urozených osob,“ cituje jej historik Jaroslav Čechura v knize Děti a levobočci českých králů.
Jiný kronikář o něm zaznamenal, „že to byl člověk urostlý, povahy mírné, bystrý i moudrý, měl v oblibě pěvce,“ a do třetice jiný autor jej považoval za „šlechetného a vcelku velmi štědrého prince, jenž nicméně nebyl nejšťastnější ve svém podnikání.“
Jak tomu máme rozumět? Vzhledem k rodovému původu se před ním otevírala skvostná kariéra. Lucemburkové v té době byli na vrcholu moci – když dosáhl plnoletosti, byl jeho starší bratr Karel IV. (†62) římským králem, králem českým a vůbec jednou z nejdůležitějších osobností Evropy. Václav však neměl přílišné mocenské ambice. Raději své prostředky vynakládal na podporu umění, a sám skládal milostné básně. Nepředbíháme ale trošku?
Dva Václavové
Princ Václav přišel na svět 25. února 1337 v Praze, pravděpodobně v královském paláci na Starém Městě u kostela sv. Jakuba Většího. Narodil se Beatrix Burgundské (†asi 63), která se po smrti Elišky Přemyslovny (†38) stala druhou manželkou Jana Lucemburského. „Kronikář František Pražský poznamenal, že při jeho narození nastalo zatmění měsíce,“ poznamenává Čechura.
Malý český princ by dostal po narození docela obvyklé české jméno – Václav. Respektive bylo by obvyklé, kdyby takto nebyl pojmenován už jeho nejstarší bratr. Mnozí patrně vědí, že jméno Karel obdržel Karel IV. až při křtu v Paříži, kde mu byl za kmotra francouzský král Karel IV. Sličný (†33), jehož jméno dle zvyku přijal. Na svět však přišel coby Václav – jeho jméno mu v návaznosti na přemyslovskou tradici vybrala matka Eliška Přemyslovna.
A patrně její následovnice Beatrix rozhodla také o „neobvyklém“ pojmenování pro svého synka, „usilující o přízeň českého prostředí,“ míní Čechura. Beatrix vskutku nebyla v českém prostředí zrovna oblíbenou královnou, a ani v Praze, kde byla po porodu korunována královnou, se necítila příliš dobře. „Odjela se svou francouzskou družinou již čtrnáct dní po své korunovaci do Lucemburska (1. července 1337) a své dítě, malého Václava,zanechala v Praze v péči kojné a chůvy,“ uvádí historik Josef Spěváček v knize Jan Lucemburský a jeho doba 1296 – 1346. Do Prahy se už více nevrátila.
Mladičký ženich
V Praze tak maličký Václav prožil nejranější dětství. Lze jen spekulovat, zda bylo či nebylo šťastné. On se ani Jan „doma“ příliš nezdržoval, odkud pramení také jedna z jeho méně lichotivých přezdívek - „Král cizinec“. Přesto choval Jan ke svému nejmladšímu synkovi údajně nejvřelejší city ze všech svých dětí. A v předtuše své brzké smrti na něj myslel i ve své poslední závěti, kterou sepsal roku 1340, když Václavův věk dovršil teprve tří let.
„V ní přímo stojí, že nejmladšímu Václavovi má připadnout hrabství lucemburské s tím, že po dobu jeho nezletilosti bude zemi spravovat lucemburská šlechta pomocí volených správců,“ uvádí Čechura. Jan zároveň už tehdy mladému českému princi hledal vhodnou nevěstu. Naneštěstí to nestihl. Osudnou se mu stala bitva u Kresčaku v roce 1346 – to bylo Václavovi teprve pouhých 9 let.
O šest let později se svatby přece jen dočkal. V březnu roku 1352 si Václav vzal o 15 let starší Janu Brabantskou (†84), s níž prožil celý život. „Jejich manželství zůstalo bezdětné,“ konstatuje Čechura. „Zdá se však, že svazek Václava a Jany byl velmi šťastný.“
Vznešený poeta
To už Václav v Čechách nežil. V roce 1355 trvale přesídlil do Bruselu, odkud se staral o své rodové državy. Nicméně se svým starším bratrem Karlem IV. udržoval nadmíru vřelé vztahy. Ostatně do známé Zlaté buly Karla IV. z roku 1356, která stanovovala například pravidla pro volbu římského krále a zdůrazňovala význam Českého království v rámci svatořímské říše, „nazval Václava svým drahým, věrným a v stálosti pevným bratrem.“ Zároveň Karel IV. lucemburské hrabství povýšil na vévodství, čímž se Václav stal vůbec prvním vévodou v historii malého státečku.
Ten na své rodné Čechy nezapomněl. „Prozaická řeč dvorských účtů prozrazuje, že jeho hosty byli též básníci (…) i z dalekých Čech,“ uvádí Čechura. V sídle mladého Lucemburka se to prý hemžilo slavnými hosty – od vědců a učenců přes nejrůznější panovníky až po umělce. Mezi které se Václav snažil zařadit. Složil totiž 79 útlocitných, romantických a do značné míry též naivních básní.
O to zarážející je, v jak rozbouřené době jeho idylická poezie vznikala. Nedaleko jeho držav zuřila stoletá válka, která mimo jiné připravila o život Václavova otce. Vzdor tomu „vévoda Václav dokázal vytvořit na svém dvoře oázu příjemného klidu, vzdálenému drsnému a hlasitému harašení zbraní v šarvátkách,“ podotýká Čechura. Problémům se beztak nevyhnul. V roce 1378 byl zajat žoldnéři, a až teprve intervence Karla IV. jej ze zajetí vysvobodila. Toho roku Karel IV. umírá a moci se po něm chápe jeho syn a Václavův jmenovec – Václav IV. (†58). I se svým synovcem má lucemburský vévoda vřelý vztah.
Poslední léta
Smrtí Karla IV. neodešel jen bravurní panovník. Evropa, která byla stále rozrývaná francouzsko-anglickými boji, se začala potýkat s dalšími problémy, jež se dotýkaly panování Václava Lucemburského. Jeho finance, a že jich dříve nebylo díky štědrosti Jana Lucemburského a Karla IV. málo, začaly docházet. A o slovo se hlásily i tělesné neduhy.
„Vévoda se těžce roznemohl,“ uvádí Čechura. „Na radu lékařů přesídlil v roce 1383 z Bruselu do Lucemburska. Ani zdejší ovzduší mu však už nemohlo pomoci. Zemřel 8. prosince téhož roku, údajně na malomocenství. Jeho tělo bylo poseto skvrnami a tkáň se na mnoha místech rozpadala.“
O to smutnější skon to pro Václava byl, že své nejposlednější dny prožil bez své věrné družky Jany Brabantské, „která jinak byla téměř vždy v jeho blízkosti.“ Z obav kvůli případné nákaze však zůstala v Bruselu. Však také nejspíše jí adresoval tyto verše:
„Můj miláčku, můj poklade,
když do sytosti smím vás zřít,
místo žalu mám v srdci klid.“
Pohřben byl v cisterciáckém klášteře Orval v Belgii, kde jeho hrobku zdobí nápis: „Zde odpočívá převýtečný a chrabrý princ Václav Český, vévoda lucemburský, brabantský, limburský a hrabě z Chiny, který zemřel roku 1383, v noci Početí Panny Marie. Pros za něho každý, jenž Boha máš za štít.“
Jednou v Praze, navždy v Praze
Taková tedy byla životní pouť českého prince, v Čechách málo známého syna Jana Lucemburského, který se v Praze narodil. Nejde však o jediné sepětí s „Matkou měst“, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když totiž za svého života Karel IV. dohlížel na výstavbu svatovítského chrámu, jeho požadavkem, který byl bezezbytku splněn, bylo, aby vnitřní triforium čili vnitřní ochoz bylo ozdobeno bustami jeho příbuzných, stavitelů katedrály i arcibiskupů. Mezi Karlovými příbuznými lze dohledat i busty jeho mladších bratrů - Jana Jindřicha (†53) a právě i Václava Lucemburského, která z výšky hledí na interiér svatostánku dodnes.
