Naďa přežila bombardování mariupolského divadla: Všude byla krev a chaos
Paní Naďa žila v Mariupolu, a když začala válka, byl při ostřelování zasažen i jejich dům. Ukryla se proto stejně jako více než tisíc dalších lidí v tamním divadle. To, že výbuch přežili, bylo obrovské štěstí. Do suterénu, odkud po dopadu bomby dokázali uniknout, se přitom přestěhovali jenom den před výbuchem. Naďa popsala, že po útoku všude panoval chaos a místo bylo pokryté krví. Jejím příbuzným navíc zachránila život naprostá maličkost.
Svou strašlivou zkušenost s hrůznou válkou popsala paní Naďa pro Národní zpravodajskou agenturu Ukrajiny Ukrinform. Uvedla, že žili na východě Mariupolu. Už den po začátku invaze evakuovali do krytu dítě a starou babičku a sami se přesunuli do centra města. Tam však nebyli v bezpečí dlouho. Osmého března byl ostřelován i dům, v němž se ukrývali. Balkón vyletěl do povětří a osmé patro se propadlo do sedmého.
Na místě zasahovali hasiči, ale neměli dost vody k uhašení domu, tak nabízeli lidem evakuaci. „Zeť nechtěl odejít a tak jsme zůstali v domě. Zbyli jsme tam jen my a jeden soused,“ popsala Naďa. Pozdě večer však za nimi kdosi přišel a sdělil jim, že dům bude zřejmě pod palbou a kdo tam zůstane, nepřežije. Nadě a její dceři se nakonec podařilo přemluvit zetě, aby také odešli. Kolem deváté hodiny večer, když už platil zákaz vycházení, dorazili do mariupolského divadla.
Bylo tam více než 1200 lidí
„Vnuk ani babička tam nebyli. Zeť a dcera se je vydali hledat po celém městě, v němž se střílelo, ale nedařilo se jim. Dokážete si představit jejich zoufalství. Nakonec je našli a přivezli je do divadla, abychom byli všichni spolu,“ popsala žena. Dodala, že v divadle bylo obrovské množství lidí a oni byli umístěni do druhého patra. „První noc jsme stáli, nebylo kam si lehnout, byly tam sice parkety, ale byly příliš studené. V místnosti byla velká zima,“ doplnila.
Druhý den pak začali společně s dobrovolníky zakrývat okna deskami, což by sice výbuchu nezabránilo, ale alespoň by lidé neskončili pořezaní sklem. Naďa dodala, že dobrovolníci byli naprosto skvělí, každý den vařili jídlo v polní kuchyni, aby lidé nezemřeli hlady. Ráno a večer se rozdávala horká voda na pití a pokud to bylo možné, tak hlavně dětem i sušenky. „Dobrovolníci byli úžasní, byla tam jedna dívka Nastěnka, bylo jí teprve asi 15 nebo 16 let, všem pomáhala.“
Dva dny před bombardováním proběhlo sčítání lidí, v divadle mělo být 1200 lidí, podle Nadi jich tam prý ale bylo víc. „Po bombardování porodnice do divadla přivezli těhotné ženy, dali je do šaten, protože se domnívali, že tam bude tepleji. Ale vše dopadlo jinak.“
Chaos, panika a krev!
Naďu a její rodinu zřejmě zachránilo, že se spřátelili s jinou rodinou, která měla místo ve sklepě a den před útokem odjížděli z Mariupolu. „Než odjeli, přišli za námi a řekli nám, ať si vezmeme jejich místo,“ řekla žena s tím, že přesně to udělali a z druhého patra se přesunuli do suterénu.
„Následující ráno došlo k výbuchu! Letecká puma dopadla na zadní část divadla. Lidé před divadlem a v přední části divadla přežili, ostatní to štěstí neměli. V šatnách, kde se nacházely těhotné ženy, nikdo nepřežil,“ detailně popsala Naďa hrozivý útok. Doplnila, že v zadní části byla polní kuchyně a zrovna bylo ráno, lidé tam čekali ve frontě na horkou vodu, i její dcera a zeť tam šli, ale zdrželi se, aby si zeť mohl zavázat tkaničku. To je zřejmě zachránilo, lidé ve frontě prý nepřežili. Ti, kteří byli ve sklepě, se ven dostali, východy z něj zavaleny nebyly.
„Všude byla krev a chaos, lidé panikařili, já také panikařila. V podstatě jsem byla v transu, viděla jsem, jak někdo obvazuje raněné, tak jsem taky začala obvazovat. Nepamatuji si, kolik lidí jsem obvázala, mám to jako v mlze,“ uzavřela hrůzné vyprávění Naďa.
Její dcera doplnila, že si myslí, že přímo při útoku zemřeli všichni lidé, kteří stáli frontu na horkou vodu, a dobrovolníci, což bylo asi 100 lidí. Ti, kdo byli ve sklepě, se určitě dostali všichni ven, ale to podle ní bylo maximálně 400 osob. Ostatní zůstali zavalení.