Dobrovolníci odváží živé a pohřbívají mrtvé: „Málokdo riskuje pro cizí lidi,“ říká Oleksandr
Oleksandr je na seznamu čekatelů pro teritoriální obranu, čekat ale nedokáže. Spolu se svým kamarádem Alexijem už několik týdnů jezdí do nebezpečných válečných zón, aby tam přivezli zásoby. Dodávají lidem potraviny, léky i externí baterie. Některé Ukrajince se jim podaří odvézt s sebou pryč, jindy musí pohřbívat mrtvé. Jaké jsou jejich příběhy?
Nad ukrajinským městem Irpiň začíná nový den, jasný a mrazivý. Ledový vítr proniká až ke kostem. Ukrajinští dobrovolníci se chystají vyjet pomáhat lidem, živým i mrtvým. Na strýce Oleksandra, jednoho z dobrovolníků, Rusové bezdůvodně stříleli ve vesnici Stojanka u Kyjeva. Strýc žije, jeho přítel ale zemřel.
Oleksandr a Alexij podle svých slov evakuovali už 250 civilistů, za den zvládnou zachránit i 7 lidí. Zároveň řádně pohřbívají ty, kteří padli, převezli už 30 mrtvých těl. O jejich zkušenosti se podělil Igor Kossov, redaktor Kyiv Independent.
„Lidé přežívají více než týden bez světla, internetu a zpráv, vycházejí ven a ptají se nás: ‚Je Kyjev ještě náš?‘,“ říká Oleksandr. „Ujišťujeme je, ano, Kyjev je náš, všechno je tam dobré, podívejte, přivezli jsme vám chleba,“ dodává, zatímco z nedalekého pole stoupá po pádu dělostřeleckého granátu dým a ještě hůř to vypadá směrem k městu Buča.
Muži také řádně pohřbívají ty, kteří padli. Převezli už 30 mrtvých těl. „Nejsem moc věřící, ale věřím, že pohřby se mají dělat křesťanským způsobem,“ říká Oleksandr. „Tělo musí být ohledáno, musí být zjištěna příčina smrti... Jsou to lidé a nezaslouží si být pohřbeni jako psi.“
„Vždycky je to riskantní,“ říká Oleksandr
Dobrovolníci si při výjezdech předem ověřují zpravodajské informace a vyhodnocují riziko. Už se spřátelili s polovinou ukrajinských vojáků, kteří se střídají v Irpini. Patří mezi ně jak uniformovaní řadoví vojáci, tak muži divokého kozáckého vzhledu s knírem a náušnicí. Někdy dobrovolníci ve stříbrné dodávce převáží i odstřelovače a minometčíky.
Ukrajina dnes odpoledne a večer čelila dalším ruským dronovým útokům. Terčem byly podle deníku Ukrajinska pravda Sumská a Chersonská oblast, kde údery zranily nejméně pět lidí.
Většina vojáků i místních obyvatel jsou ochotní podělit se o střípkovité informace o pohybu Rusů, ne vždy ale mají pravdu.
„Mohou nám říkat nejezděte tam, chlapci, je to tam strašidelné, zabíjejí tam lidi, i když jsme odtamtud právě přijeli a nikdo tam nikoho nezabíjí,“ říká Oleksandr. „Vždycky si to ověřujeme u těch lidí, kteří nás nezklamali. Pak to analyzujeme a rozhodujeme se. Ale vždycky je to spojeno s velkou dávkou rizika.“
Kulka může přijít odkudkoliv a Oleksandr s Alexijem se často kryjí, aby přežili palbu. Rusové jsou nejen v oblastech, jako je Irpiň, rozzlobení kvůli ukrajinskému odporu, civilisty nešetří.
Oleksandr a Alexij zachraňují i opuštěná zvířata, psy pobíhají od vypuknutí války všude, ať už jde o voříšky nebo vyšlechtěná plemena. Právě kvůli mazlíčkům Ukrajinci často nechtějí odejít ze své vesnice. „Když se nás lidé ptají ‚mám tu nechat psa‘, říkám jim proč? Vezměte si ho s sebou... Nikoho tu nenecháváme,“ říká Oleksandr.
Původně byl Oleksandr IT podnikatelem a dobrovolničit začal už v roce 2014, kdy Rusko napadlo Luhansk, Doněck a anektovalo Krym. V únoru opět začal, když se dozvěděl, že Rusové v Hostomeli postřelili jeho bývalou ženu, která tam uvízla i se svým dítětem od druhého manžela.
„Nikdo nesebral odvahu, aby si pro ně přijel, ani její otec ani druhý manžel,“ řekl Oleksandr. „Jeli jsme k mostu autem, pak jsme šli pěšky… a vynesli jsme je ven.“ Bývalí manželé spolu dlouho nemluvili, to se ale změní, když byl Oleksandr jediný, kdo ji zachránil. Pak žena odjela do Itálie za jeho sestrou a jejími dětmi.
Alexij, kterého znal z geocachingu, má cestovní kancelář a sám procestoval několik zemí. Alexij je prudší, Oleksandr rozvážnější. Na nutnosti pomoct ostatním se ale shodli. „Málokdo je ochoten riskovat život pro lidi, které nezná,“ říká Oleksandr.
Rusové svázali staršího muže a stříleli na auta s nápisy „Děti“
Vydávají se do obsazené vesnice Stojanka vyzvednout mrtvé. Začátkem března tu Rusové rozstříleli další civilní evakuační konvoj, těla údajně zůstala pohozená kolem vozidel. Oleksandr s Alexijem byli požádáni, aby vyprostili několik ženských těl a pomohli je dopravit do Kyjeva. Stojanka je ve stejně špatném stavu jako Irpiň. Budovy jsou poškozené, elektrické dráty leží na zemi, zbytky tanku blokují cestu a muži musí pokračovat pěšky.
„Člověk si rychle zvykne, jak to tu vypadá,“ přemítá Oleksandr. Nachází se tu i rozstřílená černá dodávka, ve které zemřel kamarád Oleksandrova strýce. Rozstřílená jsou auta s nápisy „Děti“, která tvořila konvoj, kufry jsou vyrabované.
Muži mají problém – podle posledních informací by měli mít Rusové v jejich blízkosti kontrolní stanoviště. Pokud je stále obsazené, tak budou na dobrovolníky střílet. Proto se kryjí za zdmi a ploty, přes otevřená prostranství běží. Ukazuje se ale, že je kontrolní stanoviště prázdné, leží zde i zbytky zásob. Těla zabitých tu ale nejsou, dobrovolníci vidí jen mužské tělo rozežrané psy. Místní snad stihli ženy pohřbít.
Přichází k nim muž středního věku jménem Petro. Má něco s nohou. Jakmile se dozví, že jde o dobrovolníky, požádá o odvoz jeho a staré ženy Taťány, která tu uvízla.
Když se Taťána dozvídá, že ji přijel Oleksandr s Alexijem zachránit, vzlyká a muži ji uklidňují. Žena tu byla už od začátku války, bez rodiny, elektřiny či internetu. Podle Oleksandra zejména starší lidé, kteří uvízli v pasti, zvládají stres těžko. Taťána volá vnučce Kátě, která je ve Lvově, a konečně z ní opadnou obavy.
Petro vypráví o pádu Stojanky. Bylo pozdní odpoledne, když začaly padat miny. Dvě dopadly poblíž kliniky, kde byly dvě rodiny s dětmi, a zničily blízká auta. Jeden výbuch poškodil plynové potrubí, ze kterého začal unikat plyn. Všichni se rozutekli a místním se naštěstí podařilo plyn uzavřít dřív, než se vznítil. Dva ruští vojáci odvedli Petra a zabavili mu telefon.
V noci mu svázali ruce za zády a za jednu nohu ho pověsili ke stropu, zády se dotýkal země. Poloha mu způsobovala velkou bolest a ještě teď nemůže chodit. Další ruská jednotka ho alespoň rozvázala. Po těchto zážitcích se Petro bál ze Stojanky odejít.
Před cestou zpět se muži posilní ruskými zásobami. Zatuchlé krekry, nevýrazné ragů, paštika chutnající jako kočičí krmení. Je jasné, že evakuaci ve Stojance potřebují ještě další lidé. K Oleksandrovi a Alexijovi se přidávají ještě sousedi Petra a Taťány. Během cesty místními uličkami na muže začnou střílet minomety, a tak kvapem ujíždí. Ostatní lidé ve Stojance musí počkat.
