14°C
Žijí bez mámy i bez lásky: Expert o narkomanech v Česku, drsných útocích a placeném sexu
Denně se setkává s příběhy lidí, ze kterých se stali těžce závislí na heroinu, pervitinu a jiných drogách. David Pešek, vedoucí adiktologického centra SANANIM v Praze, popsal Blesk Zprávám klienty, kteří nikdy nezažili ani mateřské objetí. A vysvětluje, jak může být trauma z dětství hlavním důvodem užívání drog. Promluvil i o tom, kolik peněz státu přináší starost o „feťáky“ a jak je někdy těžké udržet dobré vztahy s klienty i se zbytkem populace.
Co je vlastně Kontaktní centrum organizace SANANIM? Co tu děláte?
Služba typu Kontaktní centrum je uznávaná jako jedna z nákladově nejvýhodnějších intervencí v oblasti veřejného zdraví, které kdy byly založeny. Jako nízkoprahové adiktologické zařízení tu jsme pro aktivní uživatele drog. To znamená, že zde dostanete péči i v případě, že neabstinujete, nemáte doklady, nemáte kde bydlet, peníze, máte žloutenku apod.
Navíc sem můžete chodit zcela anonymně, což je jeden z předpokladů, aby byla služba úspěšná - lidé jsou totiž nedůvěřiví, protože jsou si vědomí, že nekonají vždy úplně v souladu se zákonem.
Cílem poslání „Káčka“ je dívat se na své klienty z bio-psycho-socio-spirituálního pohledu, čili řešit jejich závislost z mnoha úhlů pohledu a poskytovat jim profesionální pomoc, která povede k změně života klientů a nasměruje je k větší kvalitě života.
Co si pod péčí mohu představit?
Služba tohoto typu je založena také na pragmatické úvaze státu, kraje či obce. Tím, že pomáháme těmto lidem, pomáháme společnosti jako celku, aby tímto problémem byla co nejméně zasažena. Je to například včasný záchyt HIV pozitivních klientů, léčba HCV, výměna jehel, sociální stabilizace, distribuce materiálu pro bezpečný sex - řada našich klientů získává drogy a peníze v sexbyznysu, a také provádíme základní zdravotní ošetření a poradenství.
Radši rozdat kondomy a lubrikanty, nežli řešit léčbu syfilisu...
Přesně tak. Máme mezi uživateli drog naprosté minimum infekčních nemocí. HIV je téměř na nule, respektive jsou to setiny procent, které by mohly být bez prevence. Když si to vezmete jinak. Léčba HIV pozitivního stojí až milion korun ročně, což bych srovnal s tím, že provoz našeho zařízení, který je největším v ČR, stojí 15 milionů.
Čili pomáhat se fakt vyplatí. Je to nejen na výsost lidské, ale i se to finančně vyplatí, mám-li mluvit (post)moderně.
A kolik to stojí samotné klienty? Nemají problémy například s doplatkem na nějaké léky?
Všichni máme ze zákona zdravotní pojištění. Naši klienti u pojišťoven mají dluh, což ale naštěstí neznamená, že to pojištění nemohou čerpat. Kdyby tomu tak nebylo, systém by čelil mnohem horším důsledkům. Důsledkům, se kterými bychom se museli popasovat a které by stály tisíckrát více než prevence. Když jsou lidi naštvaní, že tady „feťáci“ dostávají péči, tak je potřeba vysvětlovat, že v tom je obrovský kus pragmatismu. Mohlo by se zdát, že stát se chová jen charitativně, ale z velké části jen velmi dobře investuje. Státu se zkrátka drogové služby velmi vyplatí.
Feťáci nezní příliš lichotivě...
Člověk může rychle spadnout do moralizujícího postoje. Slýchávám: Ať všichni vychcípají, mohou si za to sami. Ale je zapotřebí si říci, že problémových uživatelů drog je maximálně 50 tisíc. V Praze je to asi 13 tisíc problémových uživatelů. Něco mezi polovinou a jednou třetinou jsou lidé bez domova.
Samozřejmě je mnohem více rekreačních uživatelů a ještě mnohem více je problémových uživatelů alkoholu nebo zkráceně alkoholiků. Těch je více jak půl milionu v ČR. Jsou to celkem lehké počty. Ten rozpočet na prevenci uživatelů drog není tak velký. Léčba alkoholismu je mnohonásobně vyšší, a i lidského neštěstí je na světě řádově víc.
A co říkáte na ty útoky? Není na nich kus pravdy?
Víte, hypotéza, že kdyby se tito lidé nechali na pospas a že by měli vymřít, je nejen nelidská, moralistická, totalitní, ale především je mylná a nefunkční. Problém by nevyřešila.
Je absurdní si myslet, že patologie nepatří ke společnosti. Ale tím myslím spíše dopady braní drog než drogy samotné. Patologie je totiž naopak nedílnou součástí společnosti. Se všemi složitostmi. Navíc za každým klientem se skrývá příběh, proč tak nešťastně dopadl. Patologii je potřeba přijmout a racionálně s ní pracovat. Rozumně nastavená drogová politika je k tomu klíč.
A proč tedy tak dopadli? Je něco, co problémové uživatele spojuje?
Těch teorií je celá řada. Já bych předtím jen rád vysvětlil, co to je závislost, protože když se řekne závislost, tak to vnímáme vždy jen v negativních konotacích. Napadá vás nějaká závislost, která je čistě pozitivní?
Na rodině, lásce... na kontaktu s lidmi?
Přesně tak. Lidé o tom takto neuvažují, jste bystrá. Já bych šel ještě dál. Člověk se rodí závislý na své matce.To je přeci ta ryze pozitivní závislost. Skrze tuto závislost se jedinec učí být nezávislý. Tato prvotní závislost by měla probíhat co nejlepším možným způsobem. Viz. láska, o které jste teď mluvila. Takovýto vztah má být naplněn láskou, protože determinuje celý budoucí život. Tímto se dostávám zpět k teoriím.
Psychoanalytické teorie se shodují v tom, že co se odehraje do tří let věku, nám formuje osobnost a řada z těch okolností už se dá měnit po zbytek života jen limitovaně.
Představte si, že v tomto důležitém období, kdy se vyvíjí organismus a nervový systém, jste bez matky či jiné blízké pečující osoby. Je velice zajímavý pohled neurovědců na vývoj mozku dítěte s pečující milující matkou a na vývoj dítěte, které vyrůstalo bez této vazby třeba v kojeneckých ústavech. Když jim uděláte CT, tak mají úplně jinak hustou síť nervových synapsí.
Kam tím míříte?
Právě k tomu, že u většiny našich klientů, když s nimi začneme pracovat a dozvídáme se o jejich životě, tak zjišťujeme, že toto období života neprobíhalo tak, jak mělo. Člověk samozřejmě může namítnout, že to, že neměl mámu neznamená, že musí začít fetovat.
A nikdo mu tu jehlu do ruky nepíchnul...
To ano, ale člověk má v sobě sebezáchovu. Máme v sobě hluboko zakořeněnou touhu žít, s tím se dá jen těžko něco dělat. A tak se učíme a snažíme adaptovat na jakékoli životní okolnosti. Je-li člověk ve svém životě nešťastný, nezažil přijetí a klid s blízkými, ale třeba jen odmítání či šikanu a nemá-li blízké vztahy, tak se s tou vnitřní potřebou a touhou po blízkosti prostě musí nějak vypořádat.
Když se pak takovýto člověk dostane k návykovým látkám, tak mu to paradoxně způsobí to, že je mu snad poprvé v životě dobře. Kolikrát opravdu poprvé zažije pocit štěstí. Jakéhosi naplnění něčeho uvnitř, co strádalo. Je přirozené a těžko se divit tomu, že se k tomu pocitu chce vrátit.
Samozřejmě, kdyby takový člověk byl v jiné rodině, nebyl zneužíván, znásilněn či šel včas do psychoterapie, na psychiatrii, někdo mu pomohl atd. atd., tak by mohlo být vše jinak. Ale často těm dětem v ten důležitý okamžik nikdo nepomohl.
Jak pak takoví lidé zvládají krizi, jako je ta dnešní, koronavirová?
Ze začátku byli klienti hlavně vystrašení, protože té informaci nerozuměli. Nevěděli, co se děje, a nerozuměli tomu. Všichni jsme byli zmatení a tito lidé mají mnohem omezenější přístup k informacím a mají mnohem menší kapacitu na to, aby se vyrovnávali změnám. Dolehlo to na ně. Ze začátku jsme jim poskytovali informace o tom, jak je může vir ovlivnit. Shromažďovali jsme pro ně jídlo, ochranné prostředky a nyní máme také rychlotesty na protilátky covid-19.
A koho testujete? Stačí, když si o to klient řekne sám?
Zažádat si může kdokoliv z našich klientů. Dělají se dva testy. Ten první je na aktuální přítomnost protilátek a ten druhý na protilátky, které už v těle jsou nějakou dobu. Jinak jsme testovali také celý náš tým, všichni měli negativní výsledek.
Čeho se obáváte vy osobně v souvislostí s krizí?
My jsme se celkem dobře a téměř okamžitě na krizi adaptovali. Nezavřeli jsme a nikdy nezavřeme, alespoň se o to budeme pokoušet, protože závislost nezná dovolenou, krizi či svátky. To musí být zachováno. Já se do budoucna především obávám škrtů. Přitom právě v době krize je perfektní podhoubí pro to, aby lidé začali pít a brát drogy. To se třeba stalo během krize v roce 2008. Bojovali jsme o přežití a paradoxně jsme měli více práce.
Efektivní drogová politika nestojí tolik peněz a my pevně doufáme, že zůstane zachována alespoň v té podobě jako doposud. Prakticky každý rok nad námi visí Damoklův meč, zda dostaneme dostatek financí na přežití. Každý rok se peníze oproti potřebnému rozpočtu krátí, ale obávám se, aby někdo ve snaze populisticky získat peníze na vyhozené peníze nesáhl právě do našich rozpočtů.
Jako odborníci se toho obáváme vždy více než ti, co o penězích rozhodují. S dovolením totiž díky svým zkušenostem vidíme dál. O tom jsem již mluvil, co vše se bude dít, když nebudou peníze na drogovou politiku. Příklady můžete vidět na východ od nás a tam patřit nechceme.
Reakce okolí: Výkaly na dveřích i vysklená okna
Už se tu několikrát nakouslo moralizování. Vnímáte nějakou nevraživost okolí? Uráží například lidé klienty, kteří si sem dojdou vyměnit jehlu?
Naši klienti jsou snadným projekčním plátnem negativních emocí a jevů. Uživatelé drog nevypadají hezky, mohou být špatně oblečení, mohou zapáchat a jsou neupravení. Člověk v tom vidí jakési nastavené křivé zrcadlo a začne mít strach – ne z lidí samotných, ale má strach sám o sebe a své blízké. Aby takto nedopadl, aby takto nedopadl někdo z rodiny. Bojíme se o své děti.
Představa, že naši klienti předávají drogy dětem nebo na ně čekají před školou, to je čirý mýtus. Když si vezmeme objektivně trestnou činnost, tak ta taky není v okolí nijak výrazná. Je tu bezpečněji a více čisto než leckde jinde. Obvykle něco ukradnou v obchodě, čokoládu nebo šampon, co pak prodají za desetinu ceny. Ale trestných činů páchaných vůči lidem je hodně málo a skoro vždy souvisí s nějakým bazálním životním nedostatkem ať již jídla, nebo drogy, nebo duševní nemocí. Rozhodně to je méně než trestná činnost v obecné populaci.
Neodpověděl jste mi úplně přesně.
Raději mluvím o službách, které tu poskytujeme, ale ano. Negativních reakcí je spousta. Jsou lidi, kteří služby našeho typu nemají rádi, s tím těžko něco nadělat, ale zažili jsme rozbitá okna, postříkané fasády, výkaly na dveřích. Bylo to podporované i politickými kampaněmi v minulosti. Třeba na Praze 5 je to asi deset let zpátky, co měla jedna strana heslo „vyženeme feťáky ze Smíchova“.
Přitom my opravdu dbáme o sousedství. Třeba park tady kousek je čistší než většina parků v Praze. Komunitní práce a občanská společnost je pro nás důležitá.
Témata:
Související
