Utajená záhada Černobylu: Stříleli Sověti do reaktoru z těžkých „zvěrobojů“?
Černobylská tragédie je příběhem nejen statisíců lidí, ale také techniky, kterou likvidátoři jaderné havárie používali. Mezi tisíci civilních i vojenských strojů se zvlášť vyjímají těžká samohybná děla ISU-152. Přítomnost těchto veteránů z druhé světové války je poněkud záhadná. Nikdo totiž oficiálně nevysvětlil, k čemu měla sloužit. Podle některý badatelů s nimi vojáci dokonce stříleli na reaktor, zjistily Blesk Zprávy. Jediná věc se zpochybnit nedá – samohybná děla se likvidačních prací účastnila. Dokládají to dobové fotografie i rezavějící stroje, které návštěvníci potkávají při prohlídce Černobylu.
Bylo více než čtyřicet let od skončení 2. světové války a železní veteráni v podobě děl vyrazili zase do boje. Dřív spolehlivě probíjely pancíře všech německých tanků, teď se měly postavit nejhorší jaderné havárii. K čemu ale mohli likvidátoři potřebovat mastodonta s dělem ráže 152 mm a s čelním pancířem o síle 9 cm?
Výstřely do reaktoru?
Podle některých historiků vojáci z děl pálili přímo na reaktor, pokoušeli se prostřílet skrz silný plášť. „Otvor byl zapotřebí pro potrubí, kterým by se pod základovou desku hnal tekutý dusík,“ píše ve své knize knize Černobyl, nevyhlášená válka Evgenij Mironov a upřesňuje, že tekutý dusík měl ochladit reaktor. Podle autora tento pokus nebyl úspěšný. Jiní ale oponují tím, že střely o váze 43 kilogramů jsou příliš ničivé pro takovou práci a navíc by exploze zvedly mračna radioaktivního prachu.
Tvrzení o střelbě se dnes bude špatně prokazovat. Reaktor kryjí hned dva sarkofágy – ten původní z roku 1986 a na něj před třemi lety přibyl další, který by měl mít životnost sto let. Případné stopy jsou tak na dlouho ukryté.
Také další těžko ověřitelná teorie hovoří o střelbě. Armáda v zamořeném prostoru údajně zkoušela speciální granáty s hasicím účinkem. Projektily měly obsahovat jemný prášek, náplň tedy mohla být na stejné bázi jako ta, co se dnes používá v práškových hasicích přístrojích. Ale pro tuto variantu použití samohybných děl neexistují vůbec žádné hmatatelné důkazy.
Ideální demoliční nástroj
Ostatní tvrzení o použití samohybných děl ISU-152 jsou už méně dramatická. Ale zato podložená několika málo fotografiemi, které se z roku 1986 dochovaly. Devíticentimetrový pancíř poskytoval posádce účinnou ochranu a motor měl tehdy úctyhodný výkon 520 koňských sil. Pro srovnání to jsou zhruba tři dnešní traktory. Prostě samohybné dělo bylo ideální bourací nástroj a likvidátoři ho použili pro zarovnání terénu v okolí reaktoru.
Černobylskou zónu dobře zná Jurij Mondič, který v ní provázel dlouhou řadu českých turistů. Blesk Zprávám poskytl unikátní fotografie pro bohatou fotogalerii. A také řekl, jak samohybná děla vypadají dnes. „V dobrém stavu toho je málo. Řada těch strojů skončila na skládce, ale tam je vstup zakázaný,“ řekl nám průvodce.
Milovníky vojenské techniky, kteří by si chtěli druhoválečné stroje prohlédnout důkladněji, Mondič asi moc nepotěší. „Do některých se dá vlézt, ale průvodci to nevidí rádi, je to zakázané. Navíc tam toho moc není. Vnitřní vybavení chybí a to včetně motorů,“ řekl pro Blesk Zprávy.
Samohybná děla ISU-152 se v Sovětském svazu začala vyrábět v roce 1943 na podvozku těžkého tanku IS. Dělo ráže 152 mm si poradilo i s pancíři obávaných německých tanků Tiger a Panther. Proto si „samochodka“ vysloužila přezdívku „Zvěroboj“, tedy zabiják zvířat. Výroba pokračovala až do roku 1959 a celkem sjelo z výrobních pásů přes 4600 kusů této techniky. V aktivní službě byly ISU-152 do 70. let a sloužily i v československé armádě.
Další hov...na vymyslí, aby mohli špinit Zemi, která je o několik levelů výš, než prohnilá ČR😂😂😂.