Slovenský likvidátor z Černobylu: Radiace poznamenala i jeho děti
Odhady počtu obětí jaderné katastrofy v Černobylu se pohybují od 31 zemřelých až po bezmála milion. Rakovina, zničené zdraví, postižené děti. To jsou jen některé z následků, se kterými se musí potýkat ti, kteří přežili. Černobylská tragédie má nejméně jednoho přímého účastníka i na Slovensku - jde o Sergeje Rezničenka (59), který v elektrárně několik měsíců pracoval jako likvidátor následků havárie.
Po černobylské havárii se z postižené oblasti na Slovensko přestěhovaly téměř dva tisíce Ukrajinců slovenského původu. Přímými oběťmi tragédie byli i členové nejméně jedné takové rodiny.
Sergej Rezničenko byl jedním z takzvaných biorobotů, tedy likvidátorů, kteří zasahovali v troskách elektrárny. V Černobylu strávil dva a půl měsíce. Pobyt v radiací zamořené oblasti stál Sergeje zdraví.
Před nehodou bydlel Sergej se slovenskou manželkou Zlaticou (63) v ukrajinském Charkově. Do Černobylu ho povolali jako vojáka v záloze v září 1986, tedy pět měsíců po havárii.
„Nikdo z nás o ničem nevěděl, jen mi jako vojákovi v záloze přišlo pozvání na manévry. Po lékařské prohlídce mě s ostatními bez vysvětlení odvezli do Černobylu. Pamatuju si, že se hned po příchodu kamarádovi zastavily digitální hodinky. Poškodila je obrovská radiace,“ vzpomínal Sergej pro deník Plus JEDEN DEŇ.
I přes to, že byli likvidátoři dennodenně vystavováni vysoké radiaci, neměli podle Sergeje žádné ochranné úbory a pracovali v obyčejných uniformách. Ty museli na konci služby zakopat.
Sergej strávil v Černobylu dva a půl měsíce, které navždy změnily jeho život. Zlatica po celou dobu nevěděla, kde její muž je. Účinky dlouhodobého působení radioaktivního záření se na Sergejovi podepsaly prakticky hned potom, co opustil postiženou oblast. Sergej byl pořád unavený, přestávaly mu správně fungovat nohy.
„Že jde o chronickou nemoc z ozáření, nám žádný lékař neřekl. Bylo to hrozné období,“ zavzpomínala Zlatica. Rodina měla díky slovenským kořenům paní Zlatice po rozpadu Sovětského svazu nárok přestěhovat se na Slovensko. V roce 1991 se tak Rezničenkovi přestěhovali za příbuznými do Handlové.
Havárie poznamenala i syny Sergeje a Zlatice, kteří se narodili až po výbuchu. Přestože rodiče podstoupili testy a lékaři jim řekli, že můžou mít bez problémů další děti, Stanko (31) i Erik (29) si následky nesli. Oba se narodili v pořádku, ale později měli oslabenou imunitu a problémy s nohama stejně jako jejich otec. Erik se šest let mohl pohybovat jen díky invalidnímu vozíku.
Radioaktivní záření zničilo Sergejovi jak fyzické tak psychické zdraví. Manžel bývá podle Zlatici často bezdůvodně agresivní a nedokáže se soustředit. Kromě toho má i zničené klouby a musí chodit o berlích. A to je jen několik Sergejových zdravotních problémů z mnoha.
Podle Sergeje i dalších pamětníků se seriál Černobyl skutečnosti příliš nepodobá. Pamětníci ale vyzdvihli tísnivou atmosféru, kterou se filmařům podařilo věrně zachytit.
„Každé umělecké dílo vytváří svou vlastní realitu. Z toho, co jsem viděl, je seriál asi nejblíže skutečnosti. Podle mě jí je to ale stále velmi vzdálené. Jako svědek těch událostí vám můžu říct, že realita byla mnohem zajímavější, emotivnější a fantasknější, než si vůbec dokážete představit,“ řekl Rádiu Svobodná Evropa Sergej Mirnij, který v Černobylu pracoval jako likvidátor.
Jeho kolega Sergej Parašin ocenil především atmosféru díla. „Nemyslím, že je to příliš realistické, ale pro diváky je důležitý duch seriálu. Hodně detailů bylo jinak. Seriál je nepřesný, ale podařilo se mu zachytit ducha těch událostí,“ vysvětlil pamětník.
Podle Oleksije Breuse, který v elektrárně pracoval jako inženýr, scénáristé změnili povahy některých klíčových postav, především ředitele elektrárny Viktora Brjuchanova, hlavního inženýra Nikolaje Fomina a jeho zástupce Anatolije Ďatlova. „Nebyli to takoví padouši, jak byli zobrazeni. Není to dokument, ale ani fikce. Seriál zanechal dobrý dojem,“ zhodnotil Breus pro rádio minisérii kladně i přes výhrady.
Radioaktivní spad zasáhl především Bělorusko. Jeho občané neměli tušení, že jsou vystavováni zvýšené radioaktivitě. Úřady je o výbuchu jaderné elektrárny nijak neinformovaly. „Nikdo nám nic neřekl, přesně jak to bylo v seriálu. Je úžasný,“ řekla Svobodné Evropě pamětnice Ljudmila Bjaspalavová z běloruského Minsku.
Málokddo ví, že v jaderném reaktoru je mnohokrát víc radioaktivního materiálu, než v "obyčejné" atomové bombě. Jinak by vůbec nebylo možné nastartovat řízenou reakci. Proto při rozmetání jaderného reaktoru unikne takové obrovské množství radioaktivity, mnohonásobně vyšší, než po výbuchu atomovky.