Vyhoření Čechů v práci: Firmy nás vidí jako zaměnitelné stroje, varuje expert

Autor: Nikola Forejtová - 
28. prosince 2018
05:35

Být normálním už se dnes nenosí. Člověk má jít neustále kupředu, být „lepší a exkluzivní“. Přehnané nároky společnosti a kultury poslaly k odborníkům téměř 20 % populace, přesto se to nelepší a Češi více a více upadají do letargie, úzkosti a vyhoření. Podle psychoterapeuta Jiřího Chvály se musíme naučit mít se rádi, udržet si kontakt sami se sebou a umět si vytyčit hranice. V rozhovoru pro Blesk Zprávy také zdůraznil, že jsou na vyšších postech někdy lidé, kteří neumí řídit ani sami sebe a podporují tak u svých podřízených novodobý „trend“ psychické nepohody.

V dnešní době se často skloňuje pojem „syndrom vyhoření“, kterým trpí řada Čechů. Co to vlastně je a co udělá s lidským tělem?

„Především člověk není spokojený sám se sebou a často neví proč, neumí si to pojmenovat. Syndrom vyhoření je nedostatek zpětné vazby. Každý z nás máme řadu zájmů. A v těch zájmech je mnohdy složité se orientovat, protože se proměňuje jejich důležitost, proměňuje se žebříček, do kterého si je uspořádáváme.

Ve chvíli, kdy se stane, že některý zájem obsadí první příčku a člověk ztratí zpětnou vazbu k tomu, proč to vlastně udělal a drží se ho automaticky i v proměněných  podmínkách, může začít cítit něco jako vztek sám na sebe, znechucení z toho, co dělá, nespokojenost...“

Takže by se dalo říci, že člověk přeměňuje hodnoty, se kterými do povolání šel, a ztrácí sám sebe?

„Člověk spíše ztrácí sám sebe právě tehdy, když hodnoty nepřeměňuje. Když se drží hodnoty, kterou si dal a pak se na ni přestane dívat. To je jako kdybyste si koupila krásné boty a řekla si: ty já musím mít všude. I sebekrásnější boty, když na nich zahlodá zub času, přestanou být krásné. A také se nebudou hodit do každé situace, nebudou krásné všude.“

Co všechno může člověk cítit, když dojde k syndromu vyhoření?

„Cítí únavu, frustraci, nespokojenost, může se zlobit na sebe a svou nešikovnost. Může se zlobit na to, že druzí jsou příliš nároční, může se zlobit na nesmyslný systém, může pociťovat psychosomatické obtíže – bolesti hlavy, tachykardii, pocity odosobněnosti atd. Nejsem si jistý, zda má smysl vyjmenovávat všechny příznaky.“

Říká se, že riziková skupina jsou vrcholoví manažeři, ředitelé, lékaři, učitelé. Může to postihnout i jiné lidi, v jiných povoláních, třeba matku v domácnosti? 

„Pokud jde o profese, jistě se syndrom vyhoření bude týkat spíše těch lidí, kteří pracují opět s lidmi. Ale já vám nabídnu ještě jiné dělení než podle profesí a sice dělení podle kulturně-společenských faktorů a podle osobnostních dispozic.

Mezi kulturní faktory patří například sklon k exkluzivnímu prožívání a směřování života. Všichni máme tendenci, pokud to jen trochu jde, udělat ze sebe hvězdu. Konečně některá média ráda vyrobí exkluzivního člověka, celebritu, téměř z každého. Dalším kulturním faktorem je sklon k naplňování vzorce přímočarého pokroku a výkonu. Tento vzorec je sice už velmi starý, ale stále aktuální.

Máme pocit, že je správné dělat stále více a více a dosahovat lepších a lepších výsledků, být novější, rychlejší, výkonnější. Mnoho firem pod vlivem tohoto vzorce dělá inovace pro inovace. K naší kultuře patří také velká míra anonymity a selektivního uvažování. V profesním prostředí spolu často zacházíme jako se zaměnitelnými stroji. Na lidské ohledy k jedinečnosti člověka a jeho života tu není prostor. Na ohleduplnost máme jiné „škatulky“: různé humanitární projekty, sbírky, neziskové organizace.

Další faktory se projevují jako skupina určitých osobnostních dispozic. Mnohem spíš vyhoří člověk, který má nízké sebevědomí a nechá se snadno manipulovat, než takový, který má přirozené sebevědomí a dokáže si nastavit hranice. Pravděpodobněji vyhoří člověk, který je nekriticky perfekcionistický, než takový, který si řekne: udělám teď, co je v mých silách a je to takto v pořádku. Spíše vyhoří nadměrně ambiciózní člověk s touhou být dobrý za všech okolností, než takový, který si řekne: ano, chci být dobrý, ale pro někoho dobrý budu a pro jiného nebudu. Všechno to souvisí s tím, jaký já mám k sobě vztah, jak se sebou pracuji.“

Láska k sobě samému je určitě důležité téma, u řady lidí ve vnímání sebe sama spíš chybí.

„Ano, možná to souvisí s představou některých lidí, že být dobrý si musím teprve zasloužit. A také s představou rozšířenou v moderní společnosti: dobré je to, co je extravagantní, exkluzivní, nevšední, nadstandardní. Pak ale v opačném pohledu platí, že to, co je všední a normální, není dostatečně dobré. A to je v pracovním prostředí pohled hodně uplatňovaný.

Člověk, který pracuje normálně, není dobrý. Mám klientku, která říká: Já vím, že jsem v práci přetěžovaná, ale já nemohu nic dělat, kdybych pracovala normálně, tak si o mně budou všichni myslet, že pracuji špatně. Pracovat normálně znamená pracovat špatně, to je velká tragédie zvláště mnohých velkých korporací. Přitom už podle staré biblické tradice je člověk dobrý takový, jaký je, tak jak byl stvořen, nikdo po něm nechce, aby se nadměrně snažil, spíše aby si sám sebe vážil.“

Podle některých průzkumů trpí syndromem vyhoření až 20 % populace. Myslíte si, že je to opravdu tak jednoduché – dostat se do tohoto stavu, máme k tomu každý nakročeno?

„Ano, myslím, že je to strašně jednoduché. Trend, který nás vede k usilování o to být výjimečnými a být držiteli moci, být mocnými lidmi, naše nakročení k syndromu vyhoření podporuje. Každý by chtěl ovládat druhé, každý by rád určoval pravidla, málokdo chce být druhými ovládán a respektovat daná pravidla. Paradoxně si moc ovládat a určovat pravidla snažíme mnohdy vykoupit za cenu výkonů, ve kterých se podřizujeme nesmyslným požadavkům, nesmyslnému tempu a popíráme sami sebe.“

Jak tedy vyhoření předejít? 

„Pomoci může, když si člověk dokáže říci: mně stojí za to mít se rád takový, jaký jsem, narodil jsem se jako dobrý člověk. Druhá věc je, aby člověk byl schopný asertivního jednání, vytyčit si vlastní hranice, které mu dávají smysl. A také aby byl schopný vyjednávat, říci: já něco chci, ty něco chceš, pojďme se dohodnout. Velmi důležité je vědomí míry odpovědnosti, v zaměstnaneckém poměru vyjasnění náplně práce a trvání na jejím jednoznačném vymezení, tak aby si podřízený a nadřízený své odpovědnosti vzájemně nepřehazovali jeden na druhého.

Nadřízení mají mnohdy tendenci svá selhávání přenášet na zaměstnance a ti potom zažívají pocity méněcennosti, vzteku a někdy reagují zběsilou snahou se šéfovi konečně zavděčit. Jestliže manažer není schopen převzít odpovědnost sám za sebe, před podřízeným svou odpovědnost vymezit a přihlásit se k ní, pak to vytváří obrovský potenciál pro tlak na pracovníky, kteří se dobrovolně přetěžují.“


mr.remy ( 28. prosince 2018 11:57 )

Jo, jo, to jsou ti zlí imperialističtí vykořisťovatelé poctivých pracujících. A přitom je to tak jednoduché. Stačí si udělat živnostňák a dělat si sám na sebe. Když se potom nepodaří zákazníkovi dodat objednaných 1000 kusů, ale jenom 800, tak mu to prostě jenom vysvětlíš, že jsi tento měsíc dělal méně a že ti stačí 80% výplaty. On to samozřejmě pochopí, žádné sankce za opožděnou dodávku po tobě nebude chtít, podáte si ruce, dáte si panáka na důkaz, že vaše obchodní přátelství nijak neutrpělo a život jde dál.

Pohybovenadany ( 28. prosince 2018 10:17 )

Dobrý článek . Jsem rad ze jsem si Jo přečetl az do konce a jdu si dat panáka !

lahny ( 28. prosince 2018 09:28 )

Dneska jsou (teda až do r. 2015) byli pracující ve firmách pod větším tlakem než za komunistů.Tenkrát jsme pro komunisti nebyli odpadem, jako dnes, ale váženou pracovní sílou.I za komunistů se dělalo na normy, ale, třeba já jako soustružník, jsem měl za 1 kus od 0,50 až po 5 Kčs, záleželo na velikosti a pracnosti kusu.Pokud jsem udělal méně než byla norma, nikdo mně nevyhazoval zkrátka jsem měl menší výplatu.Dneska?Za hodinu musíte udělat tolik a tolik kusů a když za měsíc nemáte splněnou normu, tak první měsíc VÝHRUŽNÝ DOPIS, druhý měsíc VYHAZOV s větou v papírech HRUBÉ PORUŠENÍ PRACOVNÍ KÁZNĚ.Tak tohleto lidem na klidu nepřidá.

petr366 ( 28. prosince 2018 08:56 )

No jo. Mají nás za dostihové koně. A jsou příliš omezeni na to aby pochopili, že ani ty nelze štvát do nekonečna.

lubosbeyr ( 28. prosince 2018 08:39 )

Pan Expert asi nikdy manuálně nepracoval,že na to přišel až po 20 letech kapitalismu.

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud