Paní doktorko, čím jste si odmalička přála být?
Lucie Hrdličková: „Asi to bude znít jako klišé, ale doktorkou jsem chtěla být vždy. Jen mne spíše než onkologie lákala kardiologie. Pro onkologii jsem se rozhodla až při studiích medicíny.”
V jakém věku byl váš nejmladší pacient?
„V oboru dětské onkologie platí, že léčíme děti od narození do 19 let věku. Mezi naše nejmladší pacienty tudíž patří novorozenci. Někdy si pro ně zajdeme i k nám na motolskou porodnici. V naší ambulanci jsem se o pár několikatýdenních miminek starala.″
Lze onkologickému onemocnění u mladých pacientů nějak předcházet?
„S nadsázkou říkám, že pokud by bylo možné onkologické diagnóze u dětí předcházet, už bychom neměli co léčit. Klasická prevence ve smyslu předcházení vzniku zhoubného nádorového onemocnění v našem oboru bohužel neexistuje. Příčinu většiny dětských nádorů neznáme. Rodiny chtějí vědět, co měly udělat jinak, a my na to neumíme odpovědět. Nicméně rozhodně stojí za to, věnovat pozornost varovným příznakům dětských nádorů, jelikož včasná diagnostika zvyšuje šanci na úspěšné vyléčení.”
Jak se vám daří psychicky i časově náročnou práci skloubit s osobním životem?
„Ještě mi zbývá pár měsíců rodičovské dovolené, takže mé pracovní vytížení je zatím částečné. Obrovskou oporou je mi manžel Honza, který mě velice podporuje. Přestože vede vlastní firmu a má práce nad hlavu, umožňuje mi nejen věnovat se práci v nemocnici, kde se díky tomu mohu profesně posouvat dál, ale také projektům Můj nový život a Den dětské onkologie.″
Dětská onkologie je o životě, nikoliv o umírání
Co byste doporučila studentům medicíny, kteří zamýšlejí jít ve vašich šlépějích? Je zřejmé, že dětská onkologie nemusí být každého.
„Já za dětskou onkologii děsně kopu, a jsem přesvědčená, že naprostá většina lidí by u nás pracovala moc ráda. Jen se potýká s předsudky, které v naší společnosti přetrvávají. Myslí si, že na dětské onkologii se jen umírá, že tam všichni pořád pláčou, že doktoři ve službách pohřbívají jedno dítě za druhým. I když za takových podmínek a okolností začínal s oborem pan profesor Koutecký v 60. letech, dnes už je to nesmysl. Právě jemu se podařilo udělat z dětské onkologie obor o životě, nikoliv o smrti. Vyléčíme osm dětí z deseti, takže obvykle máme pro rodiny dobré zprávy. No copak by zrovna u toho člověk nechtěl být?″
Když onemocní dítě, je to pro něj jistě nadmíru těžké a složité. Neměla by být věnována péče ale i jeho rodičům a sourozencům?
„V mých očích neonemocní jen dítě, nýbrž celá rodina. Jsem přesvědčená, že k úspěšnému vyléčení dítěte významně přispívá jeho psychická pohoda, která je podmíněna podporou ze strany jeho rodiny a blízkých. Všechny rodinné příslušníky diagnóza nesmírně zasáhne a všichni se s ní musí vypořádat. Pomůžeme-li rodičům, sourozencům, ale třeba i kamarádům pacienta, pomáháme tím nemocnému dítěti. Pravidelná psychologická péče o rodiče nebo sourozence pacienta obvykle není dostupná tak, jak by bylo třeba.″
Při emočně náročné práci, kterým váš obor bezesporu je, jak se bráníte syndromu vyhoření?
„Těžko garantovat, že mě syndrom vyhoření nikdy nedožene. Každopádně myslím, že prevencí vyhoření, a vlastně i podmínkou kvalitně odváděné práce, je věnovat se i něčemu jinému než práci samotné. Žiji nejen svou prací, ale samozřejmě i svou rodinou, svými dětmi, které považuji za nejúžasnější bytosti na světě. Obklopuji se lidmi, kteří na mě působí uklidňujícím dojmem.”
Den dětské onkologie je o podpoře nemocných dětí
Zmiňovala jste, že se věnujete Dni dětské onkologie. Co je to za akci?
„Je to pocta dětem, které úspěšně podstoupily onkologickou léčbu, ale zároveň je to vzpomínka na ty, které svému onemocnění podlehly. Tímto dnem si připomínáme, že některé děti neměly štěstí a onemocněly. Každý rok přichází více lidí, a já jsem ráda, že se Den dětské onkologie dostává do povědomí veřejnosti. Pro dětské pacienty je účast veřejnosti hrozně důležitá, protože už jen tím, že lidi přijdou, vyjádří nemocným dětem podporu a projeví jim solidaritu. A to je velká věc.″
Letošní ročník Dne dětské onkologie je věnován retinoblastomu – myslím, že drtivá část veřejnosti, včetně mě, o něm uslyší poprvé. O co konkrétně jde?
„Retinoblastom je zhoubný nádor oka, který postihuje děti v kojeneckém a batolecím věku. Problémem je, že si tak staré děti neumějí říct, že je něco trápí. Přitom jde o nádor, jehož včasná diagnostika je nesmírně důležitá. Při besedě, která bude součástí Dne, představíme varovné příznaky tohoto nádoru. Budou mluvit i maminky, jejichž děti onemocněly, a úspěšně se vyléčily.″
Co by podle vás měla veřejnost o dětské onkologii zejména vědět?
„Že se jako společnost musíme k onkologicky nemocným dětem postavit čelem. Nedělat, že neexistují. Nepředstírat, že děti nemohou onemocnět onkologickou diagnózou. Nebát se uvědomit si, že se to může stát i našemu dítěti. Musíme být rádi za každý den, kdy je naše dítě zdravé. A pomoci těm, kteří to štěstí neměli. A to nejen tím, že pošleme peníze a dál budeme zavírat oči.″
