Proč jste se rozhodl věnovat filmařině?
Milan Klíma: „Vše okolo filmu mne odmala okouzluje. Snad mi nějaká sudička dala do kolébky celuloidový pás. Nechodím do hospody nebo na diskotéky, zato jsem třeba 6x měsíčně v kině. Nejdříve jsem se chtěl věnovat hranému filmu. Protože ale neumím režírovat herce, zjistil jsem, že u dokumentárního filmu mi to půjde lépe.“
Film o dětech, které si prošly onkologickým onemocněním, zní velmi neobvykle. Jak jste se k takovému tématu dostal?
„Před třemi roky jsme natáčeli reportáž o Věrce Závorkové, které onkologické onemocnění vzalo nohu. Přesto se po jeho léčbě nadále věnovala sportovnímu plavání. Tehdy jsem se seznámil s dětskou onkoložkou z Fakultní nemocnice Motol Lucií Hrdličkovou, která i stojí za projektem Můj nový život. Ten podporuje onkologicky nemocné děti a mladistvé. Od té doby jsme dokumentovali nejrůznější jeho akce.“
Jaká byla vaše osobní motivace pro tento projekt?
„Zastáváme motto: ,Hledáme ty, kteří nalezli štěstí, a dokumentujeme je pro ty, kteří stále ještě hledají.‘ Může se zdát, že štěstí v rodinách, které si prošly onkologickým onemocněním, nelze nalézt. Působí to jako téma o strachu, bolesti a smrti, ale není tomu vždy tak. Když vám během rozhovoru dvanáctiletý kluk Sebastian po nádoru na mozku řekne, že byste neměli řešit věci, které nemůžete vyřešit, jen se tím budete zbytečně trápit, zjistíte, že je to skvělá moudrost i z toho hlediska, jakým trápením si ten kluk prošel. Takovou myšlenku lidé přijímají s určitým respektem, když vědí, že ten kluk má něco za sebou.“
Čeho jste filmem chtěl dosáhnout?
„Chtěli jsme odtabuizovat téma dětí s onkologickým onemocněním. Není to film o nemocech, trápení ani umírání, ale o naději, o životě po léčbě. O tom, čemu se můžeme naučit od dětí, které si tou zkušeností prošly, a nenechaly se jí zlomit.“
Co bylo na natáčení tohoto filmu nejobtížnější?
„Nejtěžší byl příběh Šárky, která nad svou nemocí bohužel nezvítězila. Přijet za její maminkou a sestrou Anežkou bavit se o tom, jak odešla, to byl pro mě nejtěžší moment. Ale stále je to příběh o naději, protože i když dopadl nejhůře, jak mohl, svým způsobem má dobrý konec. Anežce se totiž v průběhu natáčení narodila holčička. Pro mne to byl nejsmutnější a zároveň nejradostnější příběh.“
Co vás na té práci naopak nejvíce těšilo?
„Vždy když jsme se někam posunuli nebo se dostali k nějaké podstatě. Třeba povídání o lesbické lásce a toleranci u Elišky, která se vyléčila z Hodgkinova lymfomu. Nebo že tatínek Sebastiana řekne, že všechny peníze světa jsou k ničemu, když máte nemocné dítě.“
Jak byste popsal rozdíl mezi režírováním dokumentu a hraného filmu?
„V dokumentu jsou ty emoce skutečné. Když někdo začne plakat, nikdo nemůže říct, že to nepůsobí přirozeně, protože se to skutečně děje. Snažím se člověka rozmluvit tak, aby kameru nevnímal, a povídáme si.“
Co vaše vysněné téma? Je nějaké takové, kterému byste se chtěl věnovat?
„Jsem věřící člověk. Strašně rád bych chtěl natočit film o Bohu a víře. Ideálně ne tak, aby film někomu něco vnucoval, ale spíše aby poskytl opět inspiraci v příbězích, kde lidé díky víře v Boha nacházejí do svých životů radost, vděčnost a štěstí.“
