20 hodin na operačním sále, „zázračné“ výměny střev či dělohy: Takhle žijí čeští chirurgové

„Volného času je relativně velmi málo. Vždycky se dá zvolnit, ale tady je to dáno objemem práce i spektrem výkonů,“ říká v rozhovoru transplantační chirurg Jiří Froněk. „Běžný pracovní den jsem v práci 10 nebo 12 hodin, ale mnohdy člověk nejde domů vůbec a operuje celou noc. Může být i několik dnů po sobě,“ popisuje svou lékařskou realitu.

Občas musí na sál dorazit i v době, kdy má volno. „Minulý víkend, ač jsem nesloužil, jsem tady byl oba dny, protože to situace vyžadovala. Člověk nemůže říct – já mám volno, přijedu až v pondělí,“ dodává s tím, že práce je nevyzpytatelná. Nikdy totiž dopředu neví, kdy se objeví vhodný orgán k transplantaci. Při rozhovoru ale o své práci ani jednou nezapochybuje.

IKEM provedl poprvé jedinečnou transplantaci: Matka darovala dceři dělohu

Každý rok lékaři v IKEMu uskuteční více než 450 orgánových transplantací, tedy zhruba dvě třetiny všech transplantací provedených v Česku. Nejčastěji jde o ledviny, například v roce 2016 to bylo 259 ledvin, z toho zhruba pětina pocházela od žijících dárců. Následovala játra, a to celkem 127 případů. Výjimkou nejsou ani náročné operace více orgánů nebo unikátní zákroky, třeba transplantace dělohy.

Celý den na sále

„Řada transplantací, například ledviny, jater nebo slinivky jsou výkony rutinní. A pak jsou transplantace typu střeva nebo dělohy, kterých se ročně provádějí jednotky. Každá operace je díky tomu originální a problematika kolem ní není probádaná,“ vysvětluje Froněk.

Běžně se transplantace skládá ze dvou až čtyř operací. Zkrok pak může trvat i 18 nebo 20 hodin. Lékař se v takových případech musí soustředit nejen na to, aby vše zvládl, ale musí také motivovat svůj tým. „Je to náročné nejen pro operatéra, ale pro všechny zúčastněné, počínaje asistenty chirurga, přes instrumentářky až po anesteziologii.“

Proč je v Česku málo dárců orgánů? Podívejte se na další část rozhovoru:

„Není to jako sepnout spínač“

Samotnou operací všechno obvykle teprve začíná. „Transplantace nefunguje jako zapnutí vypínače, tedy že vložíme nový orgán, napojíme cévy, případně ostatní struktury, a pak už to bude všechno dobré a funkční,“ říká Froněk. Každý pacient podstupuje náročnou pooperační péči, kdy se o pacienty starají vedle chirurgů a internistů také lékaři z oddělení ARO. Nejenže hlídají možná rizika a komplikace, ale také dohlížejí na to, aby se funkce orgánu správně „rozvíjela“ a transplantovaný orgán díky tomu co nejlépe a nejdéle fungoval.

Unikátní transplantace ledviny: Orgány cestovaly mezi Vídní a Prahou s policejním doprovodem

Příběhy pacientů i případných dárců jako lékař intenzivně prožívá. „Člověk to nemůže úplně vytěsnit. Když zná příběh rodiny nebo dvojice, nese to s sebou emoce, kterých hlavně v žijícím dárcovství není úplně málo. Ale nikdy to nesmí ovlivnit rozhodování nebo výkon,“ říká chirurg.

Dotýkají se ho i příběhy zemřelých dárců, které jsou často velmi smutné. „Máte před sebou člověka, který bohužel zemřel, a lékař ty důvody úmrtí musí znát, protože to může ovlivnit kvalitu orgánů,“ dodává s tím, že zvláště náročné je to v případě zemřelých dětí nebo mladých lidí.

PODÍVEJTE SE TAKÉ NA PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU - ZDE