Údajný komplic zloděje století Čermák: Franta byl jako samuraj

Právě on měl tehdy řídit dodávku, která ze žižkovské pobočky bezpečnostní agentury G4S odvezla 540 891 700 korun. Minulý týden ho soud poslal na 9 let za mříže. Celé dvě hodiny rozhovoru se Čermák snažil působit vyrovnaně. Ale v jeho očích bylo vidět, že je to pracně udržovaná maska. Při zmínkách o budoucnosti jeho rodiny se v nich občas zaleskly slzy.

Nikdy jste s novináři nemluvil. Proč nyní?

„Celá věc se táhne už čtyři roky. Chtěl bych toho říct spoustu, ale bál jsem se, že by to ovlivnilo soudní řízení. Nyní jsem zatím nepravomocně a neprávem dostal devět let. Proto chci konečně říct veřejnosti svůj pohled na celou kauzu. I manželka Martina (35) mě přesvědčovala, že je načase vyjít s pravdou ven.“

Jak jste se vlastně poznal s Františkem Procházkou?

„Fandu znám někdy od čtyřiadevadesátého roku, v tu dobu mu bylo necelých dvacet. Pracovali jsme spolu v obchodní fi rmě v České Lípě, která podnikala v potravinářství, a nedopadla moc dobře. Občas za mnou přijel domů, někdy i několikrát do měsíce. Ale nechci ho zapírat, byl to dobrý kluk. Byl to poctivec a řekl bych, že by nikdy nikoho neokradl. Nejde mi to s ním dohromady. Neměl takové sklony.“

Co vlastně dělal on od té doby, co jste skončili spolu v České Lípě, po tu krádež?

„Vím, že dělal třeba vyhazovače nebo také v kasinu. Vždycky něco dělal, nikdy nebyl bez práce. Také ho dost zajímaly kurzy přežití, jezdil na Ukrajinu, do Izraele. Byl dobrej, ten by s námi zatočil. Ale násilnickej nebyl, byl bezkonfl iktní, zastával se slabších, takovej poslední samuraj.“

Co ale říkáte na to, co se pak stalo?

„Od začátku mi ten případ nedává smysl. Nechal by si mě přijet dodávkou do firmy, naházel by mi půl miliardy do auta a popřál mi šťastnou cestu, aby si pak v klidu dosloužil směnu? Vždyť je to divný. To by musel mít nervy ze železa. Sám nevím, co si o tom myslet. Vrátný měl přece povinnost kontrolovat papíry, řidiče i auto, a vrátný podle kamer ani nevylezl. Je tam spousta nesrovnalostí.“

Jaké ještě?

„Ta firma koupila tuto pobočku někdy v květnu, Fanda tam začal dělat v létě a počítal tam peníze. No a už po šestadvaceti odpracovaných směnách povýšil na místo trezorníka, který má přístup k miliardě korun! Pobočka měla končit koncem roku a ke krádeži došlo v prosinci. Je zajímavé, že dostal tu práci zrovna v tuto dobu, zrovna na této pobočce; tak rychle povýšil a nikdo mu v loupení nezabránil. Ale nikdo další před soudem nestanul… Nutno také říct, že není vidět, kolik se skutečně ztratilo, a nebyly inventury. Tuto částku vyčíslila ta agentura. A dodávka se našla jen pár set metrů od jejího hlavního sídla.“

Soud vás poslal za mříže na základě nepřímých důkazů. Prvním z nich byla pachová stopa v dodávce, ve které odjely peníze z agentury ven.

„V tom autě jsem byl, to tvrdím od začátku. Měl jsem s Fandou sraz na Žižkově asi čtrnáct dní před tou krádeží. Kupoval ode mě 20 tisíc eur. Právě v tom autě jsme ty peníze počítali. Také jsem si sedl na místo řidiče a zkoušel světla, zpátečku, brzdu a podobně. On stál venku a díval se, zda vše funguje. To auto měl chvíli, tak si nebyl jistý. Tohle se teď zdá každému hrozně divný. Tehdy jsem v tom autě seděl poprvé a naposledy.“

Takže myslíte, že pachová stopa tam byla právě z toho dne?

„Ano. Ti psi dokážou údajně po čichu poznat i krevní skupinu. Já jim věřím, nikdy bych psa nezpochybňoval. Jen lidem nevěřím. Pochybuji, že se dá přesně určit, ze kdy stopa pochází. To jsme také vyvrátili posudkem. Ale nesrovnalostí okolo toho auta je víc.“

Jaké nesrovnalosti máte na mysli?

„Na záběrech z kamer nebyl vidět řidič, jen jeho ruce. Ale neměl rukavice, přitom otisky prstů se nikde nenašly. Někdo je pak musel setřít. A tím prý mohl roznést i mou pachovou stopu. Byly tam dokonce nalezeny tři nedopalky. Já ani Fanda jsme nekouřili. Takže tam zřejmě musel být ještě někdo jiný. Dokonce tam byl i nějaký otisk obuvi, který neseděl ani k jednomu z nás. Stopy po někom tam prostě zůstaly.“

Dalším nepřímým důkazem jsou pak fotografie loga bezpečnostní agentury ve vašem počítači…

„Jde o stolní počítač, na kterém si hrál hlavně můj syn Adámek (8). Měl jsem v něm programy pro editování fotek a videí a to Fanda chtěl. Tak jsem mu ho asi na deset dní půjčil. V počítači se ale nenašly přímo fotky, ale jen náhledy obrázků, které si prohlížel z nějakého externího disku. Mimo jiné tam byla fotka aut z garáže, kam bych se já nedostal. A u soudu nakonec zaznělo, že to prý byly fotky z parkoviště agentury…“

Nenapadlo vás, že vám tam ty fotky Procházka nahrál schválně?

„To je nesmysl, proč by to dělal. Nemohl vůbec tušit, že je někdo najde. U soudu tahle verze taky zazněla, ale mě by taková blbost nikdy nenapadla. Ty obrázky si tam prostě prohlížel. Nebo ještě není vyloučena manipulace s počítačem ze strany policie. Ta s ním totiž manipulovala, i když nesměla."

Myslíte, že jste v průšvihu proto, že policie prostě potřebuje na někoho ukázat prstem?

„Určitě potřebuje. Nemůžu říct, že to tam opravdu dali oni, to ne. Je pravděpodobný, že si Fanda jenom něco prohlížel. Ale jsem po ruce, no…“

Ve hře byl také údajný svědek, Miroslav Martínek, odsouzený za pokus vraždy…

„Jo, ten dostal 13 let. Byl dost naivní, takže jestli věřil tomu, že mu za svědectví proti mně pomůžou, tak to vlastně chápu. Fakt jim asi věřil, že ho pustí, oni mu to stoprocentně slibovali. Nikdy mě v žádné hospodě s Procházkou při domlouvání krádeže pochopitelně neviděl.“

Proč myslíte, že nakonec svědectví proti vám stáhl?

„Protože byl naštvaný, že mu nepomohli. Proč by to táhnul dál. Vykašlali se na něj, bude sedět 13 let.“

Policisté u vás při zadržení našli tři miliony korun v hotovosti. Vezl jste je v autě; je to u vás běžné, převážet tak velkou částku?

„Ten den jsem jel kupovat do Liberce byt a vezl jsem tam peníze v hotovosti. Policie věděla, že budu mít tolik peněz u sebe, odposlouchávali mi telefon. Proto na mě zřejmě vběhli právě ten den.“

Jak ten den zadržení, tedy 19. března 2008, probíhal?

„Děti jsme vysadili ve školce a ve škole a jeli jsme s manželkou do toho Liberce. Najednou vedle nás v Mnichově Hradišti zastavilo auto a vyskákali chlapi se samopaly, povalili mě na zem, manželku přitiskli na plot. Přitom tohle divadlo si mohli odpustit, co bych jim asi tak udělal.“

No, přece jen se u vás našly legálně držené zbraně…

„Ano, rád jsem chodil na střelnici, ale s sebou jsem zbraň nenosil. Taky se psalo, že se u mě ve stodole našla sekera a mačeta s lidskou krví. Nutno říct, že to byla zahradnická mačeta, o kterou se při prohlídce řízl policista. Potvrdily to i testy DNA, je to ve spisu.“

Tak zřejmě policie měla strach, že se pokusíte uprchnout…

„Kdybych chtěl uprchnout, udělal bych to už dávno. Vždyť jsem se tehdy zrovna vrátil z Mexika.“

Z Mexika?

„Byli jsme tam s celou rodinou na dovolené. Vrátili jsme se pár dní před vypuknutím toho všeho. Kdybych chtěl utéct, tak se nevracím. Nedává to smysl.“

Vy jste prý obecně hodně cestovali…

„To je pravda. To zase unikalo do novin, jak jsme jezdili na luxusní dovolené, žili v luxusní vile, jezdili luxusním autem, užívali si luxusu. Samý luxus. Ano, cestovali jsme, ale rozhodně jsme nebydleli v Hiltonu nebo tak.“

To vzbuzovalo dojem, že utrácíte nakradené peníze, ale vy jste už bohatý byl, že? Jak to?

„Příležitostně jsem měnil peníze, eura a dolary. Také když byla možnost něco zprostředkovat, tak jsem to zprostředkoval a měl jsem z toho peníze. Stěžejní část peněz jsem ale vydělal v začátku devadesátých let například obchodováním s hutním materiálem. Žili jsme dobře, pořídili jsme si dům, auta. To vše jsme měli už před tou krádeží. To ale bohužel nikde v novinách nezaznělo.“

Vaše žena složila kauci 10 milionů korun, aby vás dostala z vazby. Kde k nim přišla?

„Bylo to původně deset, ale soud pak kauci snížil na osm a dva miliony nám vrátil. My jsme museli všechno zastavit. Dům, pozemek, který jsme měli už dávno předtím…“

Jak toho půl roku, co jste byl ve vazbě, zvládala vaše rodina?

„Bylo to blbý, no… Ale moje žena je úžasná, takže to zvládla. Dcera taky věděla, co se děje. V tu dobu už samozřejmě uměla číst.“

Jak se vy a vaše rodina cítíte dnes?

„Snažím se to brát, jak to je. To víte, že do smíchu mi zrovna není. Když si nedám prášek, neusnu. Ale tím, že budu doma brečet, nic nezlepším. Tak se snažím být normální, aby mohli normálně fungovat i všichni okolo. Děti – Adam i třináctiletá Linda – vidí, že je táta v pohodě, a jsou v pohodě taky. Žena, ta si myslím, že v pohodě není, ale také se tak snaží tvářit, aby zase podržela mě.“

Co vaši známí a přátelé? Otočil se k vám někdo zády?

„Ti jsou úplně v pohodě. Taky tomu nevěří, aspoň si to myslím. Znají mě. Třeba nedávno volala kamarádka mé ženy a říkala jí, ať pozdravuje devítiletku. Dělaj si z toho srandu.“

Jak jste na tom dnes po finanční stránce?

„Dobré to není. To víte, že jsem se dostal do finančních problémů. Ale cesta ven z toho teď moc není. Dokud se aspoň nevrátí ta kauce.“

Z čeho tedy žijete?

„Z úspor. Manželka nevydělává, je v domácnosti.“

Odvolal jste se. Jak vidíte své šance u soudu, věříte v dobrý konec?

„Jednoho dne to určitě skončí. Od soudu dobrou zkušenost nemám, ale říkám si, že to takhle nemůže být pořád.“

Není ve vás ani trocha záště vůči Procházkovi?

„Ne, nic mi neudělal. Pokud ty peníze ukradl, tak určitě neměl v úmyslu mě poškodit. Takže proč bych na něj měl mít vztek?“

A máte na někoho vztek?

„No, malinko na ty policisty. Ale jen trošku.“

Působíte jako velký optimista.

„Ono mi nic jiného nezbývá. Už v tom žiju čtyři roky. Nabrečel jsem se dost, teď už jsem si víceméně zvyknul. Říkám si – někoho porazí auto, někdo dostane rakovinu, a to jsou mnohem horší věci. No a mě prostě potkalo tohle.“