Zabila ho syfilis

Sotva dozněl nářek továrních sirén nad smrtí moskevského generalissima, černé smuteční sukno nebylo dosud staženo - a na město nad Vltavou se přikrádal přízrak další smrti: Gottwald, který se vrátil ze Stalinova pohřbu, těžce onemocněl a jak bylo zřejmé narychlo povolaným lékařům, bezmocně umíral. Po Praze se rozletěly pověsti, že byl v Moskvě otráven, ale nebyla to pravda. Věc byla o poznání složitější. Faktem je, že když se dozvěděl o Stalinově smrti (připomeňme, že Stalin vydechl naposledy 5. března v 21.50, zpráva Gottwalda tedy dostihla buď téhož dne pozdě večer nebo časně ráno dne následujícího), byl jí hluboce zasažen. Téměř plakal, nikoho nepřijímal a prohlásil, že zemřel největší člověk, politik a přítel Československa. Bylo pro něj samozřejmé, že se zúčastní pohřbu, otázka ovšem zněla, jak se dostane do Moskvy. Nebyl totiž zdráv, byl dokonce závažně chronicky nemocen, proto mu profesor Karpíšek radil, aby cestu podnikl vlakem, nikoli letadlem. Několikahodinový let (rychlá doprava proudovými letadly tehdy ještě neexistovala) by mohl vážně poškodit jeho zdraví. Gottwald však jeho varování kategoricky, dokonce prý velmi hrubě, odmítl a rozhodl se letět (zřejmě 9. března). Smrti vstříc Už v Moskvě pocítil jisté obtíže, které přičítal únavě či nachlazení a svěřil se s nimi sovětským lékařům. Ti mu naordinovali penicilín, který měl tehdy pověst všeléku. Pohřební obřad byl desátého. Odstál si ještě čestnou stráž, jak vyžadoval stranický rituál, avšak tím potíže nezmizely. Naopak. Po návratu (ve středu 11. března) už mu bylo vysloveně zle. Pociťoval výraznou bolest na hrudi, měl dechové potíže, dostavila se celková schvácenost. Lékaře však odmítl, takže vyšetřen byl až druhého dne (12. 3.). Kuriózní situace: Vyšetřoval ho profesor Jaroslav Procházka, dětský lékař, který přišel prohlédnout Čepičkovy děti. Na požádání Marty Gottwaldové však prohlédl i jejího manžela. Stačilo mu prosté vyšetření poslechem, aby okamžitě pochopil, že jede v obrovském maléru: prezidentův stav byl smrtelně vážný. Nechal ihned zavolat profesora Jonáše a profesora Karpíška a společně provedli punkci dutiny hrudní. Beze zbytku potvrdila jejich podezření: Gottwald krvácel do hrudníku! Výduť na aortě praskla Lékaři znali Gottwaldovo základní onemocnění, takže v diagnóze (ani prognóze) nijak netápali. Rozsáhlá výduť na aortě, kterou zjistil při rentgenovém vyšetření už MUDr. Smělý v roce 1947, byla syfilitického původu. Dr. Smělý tehdy na přímou výzvu Slánského, po Gottwaldovi druhého nejmocnějšího muže v KSČ, stanovil, že stranickému vůdci zbývají asi tak dva roky života. Ne více. Karty se ovšem trochu zamíchaly. Poněvadž Slánský, v té době ani ne padesátiletý a těšící se výbornému zdraví, zdaleka netušil, že za pět let bude svou rodnou stranou oběšen jako zrádce a nejhanebnější ničema. Zatímco Gottwald se dožije nejen víc než dvojnásobku tehdejší chmurné předpovědi - ale dokonce přežije i jeho, třebaže jen o půl roku. Slánský zemřel na popravišti, doufaje do poslední chvíle, že starý přítel Kléma krutý a nesmyslný trest změní (jak mu údajně přislíbili, bude-li při procesu spolupracovat a přizná-li zločiny, které nespáchal, mezi jinými i to, že usiloval o Gottwaldův život). Gottwald, jehož ani nenapadlo na nějakou milost třeba jen pomyslet, nyní umíral na následky pohlavní choroby, kterou se nakazil někdy ve 20. letech patrně na Ostravsku. Bylo to hluboké tajemství, které na veřejnost nesmělo proniknout Lékařská zpráva, jež byla vydána, konstatovala zánět plic a pohrudnice. Avšak lékaři zde stáli bezradní, bezpochyby svíráni obavami o vlastní život, poněvadž před několika týdny bylo v bratrském SSSR odhaleno spiknutí lékařů-záškodníků, údajně usilujících o zlikvidování vysoce postavených stranických činitelů. Od hrdelního procesu je zachránila jen Stalinova smrt. Uzná někdo, že oni za nic nemohou? Zbývalo jediné řešení, ostatně nevyhnutelné: informovat sovětské soudruhy, a to okamžitě! Dlužno poznamenat, že sovětští lékaři byli »ve vobraze«, a to naprosto přesně. Znali Gottwaldovu anamnézu, takže věděli, že již 1. ledna 1945 přestál hemiplegii, tj. ochrnutí na polovinu těla. Oni to byli, kteří poprvé diagnostikovali jeho syfilidu a zahájili léčení penicilinem (tehdy ještě zázračným). Tím se Gottwaldův stav podařilo upravit do té míry, že se v březnu téhož roku mohl zúčastnit moskevských jednání s předáky ostatních politických stran a později odjet do Košic. Zde byl vyhlášen známý vládní program, který de facto znamenal počátek pozvolné sovětizace tehdejšího Československa. Z povzdálí sledovali, jak se jeho zdravotní stav vyvíjí, takže věděli, že jeho základní onemocnění - pokročilou syfilidu - komplikuje alkoholismus a závislost na nikotinu. Kdy začal pít? Počátky Gottwaldova alkoholismu lze stanovit dosti obtížně, nicméně zřejmě se datoval z přelomu 20. a 30. let (tehdy ještě šlo převážně o pivo a lehčí nápoje), akcelerace nastala za války při pobytu v SSSR, kdy nastoupila vodka. Nebylo pochyb, že devastaci organismu urychlovaly a zesilovaly psychické poruchy. Kléma trpěl neustálou podezíravostí a strachem z bývalých přátel, tj. především z Kopeckého, o němž věděl, že je starým agentem NKVD, ale též ze Slánského. Toho se obával pro jeho intelektuální převahu a vzrůstající popularitu jakožto partyzána ze SNP. K tomu se dále přidružoval strach z třídního nepřítele, imperialistických piklů, z války, k níž se schylovalo. Možná tyto stavy už hraničily s paranoidní alkoholickou psychózou, to dnes již přesně nezjistíme. Jisté je, že nikotin pozvolna, ale zato soustavně devastoval jeho cévní systém. Zdravotní debakl nevyhnutelně musel nastat. Bakulev přiletěl tryskáčem Tehdejší sovětský lékařský poradce doktor Markov byl povolán na Hrad a seznámen se situací. Neztrácel čas dlouhými úvahami. Nechal si zavolat Moskvu a vyžádal si hlavního sovětského chirurga profesora Bakuleva. Když mu sdělil, že Gottwald krvácí do hrudníku, Bakulev přislíbil, že neprodleně přiletí. V rychlosti požádal, aby v Praze připravili operační sál. Slib dodržel, přiletěl druhého dne ráno na proudové cvičné stíhačce, která měla druhé sedadlo v kabině za pilotem. Byl přivezen na Hrad, sám provedl novou hrudní punkci a když zhodnotil množství krve a vzal v úvahu, že Gottwald krvácí z prasklé aorty, hluboce povzdechl a řekl jediné slovo: "Neoperovat" Bylo to 13. 3., ve čtyři hodiny ráno Gottwald prodělal vážnou krizi, ale dosud žil. V oné době, kdy ještě neexistoval provozuschopný mimotělní oběh a cévní náhrady se nedělaly nikde na světě, bylo Bakulevovo rozhodnutí nepochybně správné. Pacientovi se už nedalo pomoci. Svého času mi o tom podrobně vyprávěl očitý svědek a člen zdravotního týmu, který v kritických hodinách Gottwalda ošetřoval. Podle jeho slov se Gottwald choval vyrovnaně, přestože věděl, že mnoho naděje na přežití nemá (neměl vůbec žádnou, což se přirozeně pacientovi neříká). Dokonce povzbuzoval lékaře, aby učinili všechno, co mohou, poněvadž nás čeká ještě mnoho práce... Vzdor těmto jistě dobře míněným radám Gottwald 14. března v devět hodin upadl do komatu a v jedenáct vydechl naposledy. Nedožil se ani celých padesát sedm let. Někteří pro pláč nemohli dál. Jiní se nadechli naděje, že změny přece jen nastanou. Prahou se znovu rozlehl nářek přičinlivých básníků, kteří přes noc napsali nové elegie. "Ten nový žal, toť příliš, nemohu pro pláč dál," žalovala světu například Marie Pujmanová. Václav Kopecký, za Klémova života jeho temný přízrak, honem rychle zařídil, aby tělo zesnulého bylo nabalzamováno a vystaveno ve skleněné rakvi. Rodina byla zdrcena, poněvadž tak rychlý spád přece jen nikdo nečekal. Gottwaldův zeť Alexej Čepička, ministr národní obrany, generál armády a takřka korunní princ, byl prý bledý jako smrt, ale choval se důstojně. Nechal svolat zdravotnický tým a v krátké řeči mu poděkoval. Všem podal ruku a všechny diskrétně podaroval obálkou. Jak přiznal můj někdejší informátor, bylo v ní dost. Peníze sice tehdy neměly valnou cenu (bylo pouhých deset týdnů před měnovou reformou), ale třicet tisíc rozhodně nebyla maličkost. To bral Slánský, než ho pověsili. Předjarní Praha před půl stoletím zažila během devíti dnů dvě úmrtí, jež předznamenávala, že se cosi děje. Lidé nikdy nepřijali verzi, že věrnému Gottwaldovi puklo srdce žalem nad smrtí muže, jehož tolik miloval. Domněnka o jedu, podaném v Moskvě, mezi lidmi vždycky žila, třebaže se časem různě modifikovala: jeden čas se věřilo, že Gottwald byl ozářen radioaktivním kobaltem. Proč? Protože v Moskvě se měnilo vedení, které chtělo pracovat s novými kádry a ty staré se rozhodlo likvidovat. Buď jak buď, nezvratitelným faktem zůstává, že bezprostřední příčinou Gottwaldovy smrti byla prasklá výduť na aortě. I tato událost, podobně jako smrt Stalinova, znamenala zlomový moment, i když se neprojevil ihned. Po Gottwaldovi převzal prezidentský post Antonín Zápotocký, mezi lidem populární jako Tonda Zápotonda, a třebaže i on byl v podstatě stalinista, jeho vláda přece jenom byla už trochu jiná.