Válka má svoje pravidla: Jaká? A jak se aplikují na krvavý konflikt mezi Izraelem a Hamásem?

V souvislosti s hrůznými útoky Hamásu na Izrael a reakcí izraelské armády v Gaze se objevují výzvy, aby obě strany dodržovaly mezinárodní právo - a rovněž už obvinění z jeho porušování. Jaký je tedy rámec mezinárodního práva, kterým se má řídit válka nebo ozbrojené konflikty?

Povolené metody a prostředky vedení války jsou dány mezinárodním humanitárním právem (latinsky ius in bello), které zahrnuje čtyři Ženevské úmluvy, konsolidované roku 1949, a tři dodatečné protokoly z roku 1977 a 2005.

První úmluva (původně už z roku 1864) se týká ochrany obětí, hlavně tedy raněných vojáků; zavedl se symbol červeného kříže. Druhá tyto principy rozšiřuje na námořní války, třetí řeší zacházení s válečnými zajatci. Na další mezinárodní konferenci v Ženevě, v srpnu 1949, byla trojice aktualizována a doplněna poslední, celým názvem se jmenuje Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války. Ratifikovaly je postupně všechny země světa - 193 členů OSN i dva pozorovatelské státy, totiž Svatý stolec (Vatikán) a Palestina.

Mezinárodní humanitární právo se vztahuje na všechny účastníky konfliktů, nejen na státní subjekty. Ústředním principem je, že civilisté nemají být cílem útoků. Velitelé musí učinit maximum, aby si ověřili, že jejich cíle nejsou civilní osoby ani objekty. „Ti, kteří plánují útok nebo o něm rozhodují, nezahájí útok, u něhož se dá předpokládat, že způsobí náhodné ztráty na životech civilních osob, zranění civilních osob, poškození objektů civilního rázu nebo kombinaci těchto případů, které by převyšovaly předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu,“ praví například článek 57. Musí volit takové prostředky a způsoby útoku, aby náhodné civilní oběti minimalizovali.

Další ustanovení rovněž zakazují nadměrné ničení, rabování a přivlastňování majetku či útoky na nemocnice. Dále musí být umožněn přístup k humanitární pomoci pro civilisty v nouzi. „Žádné chráněné osoby se nesmí použít k tomu, aby svou přítomností uchránila před vojenskými operacemi některé body nebo některé oblasti,“ zakazuje článek 28 praxi živých štítů. „Je zakázáno brát rukojmí,“ říká pak článek 34.

V mezinárodním právu pojem ius ad bellum (právo válčit) vytyčuje podmínky, za nichž se státy smějí uchýlit k k použití ozbrojené síly. Sebeobrana, kterou uvádí Izrael za důvod své reakce, je jedním z ospravedlnění války, přičemž článek 51 Charty OSN toto právo zachovává, „dojde-li k ozbrojenému útoku“.

Výkon tohoto práva na sebeobranu však stále podléhá mezinárodnímu humanitárnímu právu. Neumožňuje státu použít neomezené prostředky a podléhá ius in bello, aby se minimalizovalo utrpení v ozbrojených konfliktech. „Izrael má právo se bránit, ale musí to být v souladu s mezinárodním právem, humanitárním právem,“ prohlásil například šéf zahraniční politiky EU Josep Borrell v úterý.

Existuje také mezinárodní trestní právo, které spadá do pravomoci Mezinárodního trestního soudu (ICC) a národních justicí. ICC má jurisdikci nad jednotlivci za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu a v omezené míře i za zločin agrese (vedení nezákonné války). Válečné zločiny ICC označuje jako „závažná porušení Ženevských úmluv“, jakož i „jiná závažná porušení zákonů a zvyklostí platných v mezinárodním ozbrojeném konfliktu“.  

Mezi zločiny proti lidskosti patří vražda, vyhlazování a deportace či násilný transfer obyvatelstva, „pokud byly spáchány jako součást rozsáhlého nebo systematického útoku namířeného proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu s vědomím útoku“.

Otázka genocidy

Jak Izrael, tak Hamás jsou teď z různých stran obviňovány i z genocidy (latinský pojem zní genocidium). K té může podle mezinárodněprávních definic docházet za války i v časech míru.  

Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948 hovoří o činech, „spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.“

Pošle Izrael vojáky do Gazy? Dřívější výhody ztratil, Hamás se učí a přizpůsobuje

Jenže se jedná o obtížně prokazatelný a stíhatelný trestný čin. A ani s těmi válečnými zločiny to nebude jednoduché. Palestina se k ICC připojila v roce 2015, a tak zločiny spáchané na území Palestiny (jakýmkoli státním příslušníkem) i palestinskými státními příslušníky kdekoli mohou spadat do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu. Izrael ji naopak neuznává, není členem ICC.

Konkrétní příklady tu už byly: V roce 2021 zahájil ICC vyšetřování údajných válečných zločinů na palestinských územích spáchaných Izraelci i Palestinci, mimo jiné během války v Gaze v roce 2014. Izrael se vyšetřování tvrdě brání, uzavírá Guardian.