Maminku bili do zad, střílí i na děti: Marina z Česka se bojí o rodinu v Bělorusku
Z Běloruska se jí podařilo utéct do Česka před šesti lety, rodiče a bratr zůstali. Teď chtějí utéct, ale nemůžou, policie prý zbije a zatkne prakticky každého, koho potká venku, víza nedostanou. V den svých 24. narozenin Marina Blesk Zprávám roztřeseným hlasem popsala, že i její maminka už několik ran dostala. Mnoho jejích blízkých policie zatkla a zbila. Informací o rodině má málo, protože stát omezuje internet i telefonní signál. Videa a informace, ke kterým se ale dostala, popírají lidskost. Se zatnutými Bělorusy podle jejích slov zacházejí jako s dobytkem.
Otec Mariny pracuje v Bělorusku jako celník a bojí se režimu, i když si podle slov své dcery alespoň částečně uvědomuje jeho zrůdnost. Matka s bratrem se o politiku nikdy víc nezajímali, nyní i oni vyšli do ulic. Přidávají se k těm, podle kterých prezident Lukašenko ovlivnil výsledek nedávných prezidentských voleb, aby si udržel svoji autoritářskou moc. Nyní už ale dávají najevo nespokojenost s celým režimem a požadují konec policejní brutality.
„Chodili na barikády, ale teď jsou zrovna zavření doma, protože zmlátili a zatkli strašně moc našich známých a příbuzných. Přestali chodit ven, když se v našem městě začalo střílet ostrou municí,“ říká zdrcená Marina, jejíž rodina žije ve městě Brest, které je jedním z center běloruských protestů.
Zatýkání a pak svlékání žen donaha
Marině dělá problém hlavně to, že má teď nedostatek informací o své rodině. Vláda v Bělorusku omezuje internet a podle jejich zkušeností i přímo telefonní spojení. „Spoustu lidí nemohlo napsat ani esemesku, vždycky se najde nějaký způsob, půl hodiny to funguje, ale pak na to přijdou a zase to omezí,“ popisuje.
„Večer se snažím usnout, tak objímám telefon a modlím se, aby tam ráno byla zpráva od mé mámy, abych věděla, že je v pořádku a živá,“ říká.
Nezávislá média, která by ukazovala vše, co se děje, objektivně, v zemi prakticky neexistují. Proto sleduje alespoň internetový kanál Nexta. Výjimkou není ani rozbíjení kamer novinářům nebo zabavování USB disků či paměťových karet. Ke komunikaci také používají sociální síť Telegram, kterou tamní vláda zatím nedokázala zcela ovládnout. Jinak se ve velkém videa z internetu mažou.
Známí z běloruského města také Marině posílají videa, která ukazují, jak otřesně se policisté k zatčeným lidem chovají. Rodina Mariny tak tak stihla utéct. „Zkoušeli moji mamku mlátit do zad,“ říká. Objevují se i videa zatčených lidí ležících na zapadlých dvorech. Přitom je policisté bijí a křičí na ně. Lidé sdílí také fotografie ostříhaných ženských vlasů povalujících se na ulicích.
Podle zpráv prvních propuštěných se ale to nejhorší děje za zdmi věznic. „Ženám sundávají oblečení, kalhoty, mluví se o tom, že jich hodně bylo znásilněno,“ říká opatrně Marina.
Svědectví tlumočí a doplňuje, když jí po rozhovoru pro Blesk Zprávy zavolala maminka: „Propustili její kamarádku, která byla teď zatknutá, je jí asi 50 let, velká silná žena. Prý ji tam totálně ponižovali. Kromě toho, že je ve věznici mlátí, tak tuhle mamčinu kámošku svlékli donaha a nahatou ji nutili dělat nějaké věci a cvičení. Jen za to, že prostě byla venku.“
„Na záda jim píšou čísla“
Podle Mariny také tamní mluví a mnohem větších číslech mrtvých, než se oficiálně uvádí. „Rodiče spousty lidí ani nemůžou najít svoje děti a příbuzné, protože ani nejsou v žádných seznamech, věznice jsou přeplněné,“ říká Marina a dodává, že v prostoru pro pět lidí jich byly i desítky.
„Lidé píšou, že spali i pod postelí, jiní prostě stáli, protože neměli místo,“ ilustruje. „Ty lidi jsou jako na jatkách, jako prasata nebo jako slepice narvané v klecích, nejsou záchody, nedají jim vodu, prostě jako koncentrák,“ popisuje roztřesená mladá žena.
„Někde se i stalo, že lidi počmárali barvou, aby si je rozdělili. Někdy jim prý i píšou na záda čísla a říkají – už nemáte příjmení, už máte číslo – protože už nestíhají spisovat seznamy,“ popisuje Marina, jaké zprávy má z domova. Myslí si také, že strašlivé příběhy lidé propuštěných z věznic mají vystrašit další, kteří by chtěli jít demonstrovat.
Střílení na děti má být varováním pro rodiče
„Na ulici je to hrozně nebezpečné, každého policie zastavuje, ptají se na doklady, lidi mezi sebou ani nemůžou chodit na návštěvy,“ říká Marina s tím, že není výjimkou, že vojáci na lidi, kteří nějak výrazněji prosazují svůj názor, ve večerních hodinách střílí.
Vzduchovky vojáci prý neváhají namířit ani na ty nejmenší. „Stříleli po dětech, snažili se tak asi zastrašit rodinu skrze jejich děti. Například jedou v autech, běhá tam dítě a oni vystřelí. Vůbec se s tím ne*erou,“ říká Marina s pláčem. Při zatýkání se policisté prý také soustředí hlavně na mladé a dospívající, aby skrze ně odradili chodit na demonstrace i jejich rodiče.
Matku děsí pohled vojáků
Marina má také zprávy o tom, že armáda nabírá nové chlapce do služby. A to je v Bělorusku vojna povinná. „Viděla jsem video osmnáctiletých kluků, kterým rozdali zbraně, dostali ostrou munici a oni se tomu ještě smáli,“ říká čtyřiadvacetiletá dívka.
Podle toho, co Marinini známí v Bělorusku zažili, jsou prý tamní vojáci opravdu přesvědčení, že dělají potřebnou věc. „Mlátí lidi a řvou, vy jste fašisti, vy nám chcete vzít stát, neprodáte naše Bělorusko, my vás naučíme, jak máte hlasovat,“ říká.
„Maminka mi říkala, že prý když viděla oči těch lidí, kteří všechny mlátí, tak že si řekla, že musí být buď roboti, nebo zfetovaní, je v nich tolik nenávisti a chladnosti. Ty zorničky, to prý bylo něco šíleného, prý v životě neviděla tak zlý a krutý pohled,“ popisuje Marina.
Bělorusové mezi sebou skutečně šíří také informace o tom, že v nemocnicích končí vojáci předávkovaní drogami, údajně se mluví o látkách podobných pervitinu a jiných, které podporují agresivitu a popírají racionální přístup k okolnímu světu. Upozorňujeme však, že tuto informaci nebylo možné spolehlivě ověřit. O protestujících naopak jako o kriminálnících, co berou drogy, mluvil v médiích právě diktátor Lukašenko.
Útěkům brání peníze i úřady
Řada Bělorusů v současné situaci začala uvažovat o tom, že svoji zemi opustí. Mezi nimi i matka a bratr Mariny. „Oni hrozně chtějí, půjdou klidně pěšky na hranici, ale nemají prakticky kam. Já si volám s mamkou a bráchou a oni brečí, že chtějí utéct,“ popisuje.
Problém je podle nich v tom, že nedostanou víza a jsou zavřené hranice. Její maminka také nemá dost našetřených peněz na to, aby mohla odjet. „Já bych jim všechno zaplatila, bydlení i vízum. Ale oni jim to vízum nedají a bez něj je přes hranice nepustí,“ říká.
