Duka, vizionář z vězení? Že Havel bude prezidentem, spolu „upekli“ na Borech
Život kardinála Dominika Duky rozhodně nebyl nudný nebo jednotvárný, jak si světská společnost u kněžích mnohdy představuje. V osmdesátých letech ho komunisti zavřeli na patnáct měsíců do borské věznice kvůli řádové činnosti, organizování studia kleriků, samizdatu a spolupráci se zahraničím. Právě tam se seznámil s Václavem Havlem. A kromě filozofických debat se věnovali i tomu, jak bude vypadat polistopadová vláda. Generálním tajemníkem měl být Alexander Dubček, ale… kdo bude prezidentem? I to spolu prý "upekli" na Borech!
„ANO, stále jsme neměli prezidenta,“ vzpomínal Dominik Duka při návštěvě Plzně v březnu 2011, jak se ve vězení setkal s vedením Charty 77 a dalšími aktivisty. Tvrdil, že se přitom na Borech podílel na jmenování stínové vlády Československa.
„Na to nezapomenu. Bylo to v létě. Jiří Dientsbier nás ujistil, že zanedlouho dojde k velkým změnám. To byl důvod, proč jsme spekulovali o stínové vládě. Debatovali jsme o roli, kterou by měl hrát Václav Havel. Někteří ho chtěli za ministra kultury a moje vize byla, že musí být prezidentem. A v případě Jiřího Dientsbiera jsem se také strefil, když jsem ho navrhl do stínové vlády na funkci ministra zahraničí. Samozřejmě, že vězení nemůže být příjemná záležitost, ale v mé generaci a v generaci mých rodičů bylo politické vězení do jisté míry vyznamenání. Kdo byl ve vězení z politických důvodů, měl tehdy nejvyšší politickou prestiž,“ popsal fungování společnosti za komunistické diktatury Duka.
A nebyl sám, kdo z jeho rodiny strávil část života ve vězení. Jeho tatínek sloužil u protektorátního vládního vojska, později přeběhl v Itálii k protinacistickým spojencům a konec války strávil v pozemních jednotkách britského Královského letectva (RAF); po únoru 1948 byl proto rovněž komunisty několik let vězněn.
Nedotknutelní vězni
Duka ale připustil, že „žalář“ se za jeho dob poněkud změnil a nebyl tak tvrdý jako za doby jeho tatínka. Přiznal, že on i Václav Havel byli ve vězení „nedotknutelní“. Režim se chýlil ke konci a i bachaři v 80. letech nevěřili v jeho budoucnost. K vězňům se tedy chovali mírně. „I já jsem potom patřil k těm vězňům, na které se nesmělo sáhnout. Takže nás s Václavem Havlem nepostihlo, že by nás tloukli pendrekem nebo něco takového,“ vzpomínal Duka.
Z Borů do Škodovky
Z vězeňského pobytu v Plzni se vrátil do továrny, tamní legendární Škody, odkud odešel až rok po pádu komunismu. „Pracoval jsem v Obráběcích strojích, budova číslo dvě, od roku 1975 do 31. října 1990. Ale v posledních měsících jsem toho už příliš nenapracoval, protože jsem jezdil na předsednictvo vlády do Prahy. Možnost jednání s první vládou jsem dostal hlavně kvůli pobytu ve věznici na Borech, protože čtyři nebo pět ministrů byli moji spoluvězni,“ zavzpomínal v roce 2011 při návštěvě Škody Transportation pro Deník.cz.
Na práci ve fabrice si ale musel nejprve zvyknout. „Nebýval jsem příliš technický typ, ale nemůžu říct, že bych litoval dne, který jsem strávil ve Škodovce,“ svěřil se v jiném rozhovoru pro Deník.cz.
Jenže vedení fabriky se nadějného technika zbavit nechtělo ani po pádu režimu. „Snažil jsem se dát půl roku výpověď, ale nebyla přijata. Nakonec jsem opustil Škodovku pod heslem návrat k původnímu povolání,“ zavzpomínal na časy v dílenském provozu kardinál.
Jeden horší než druhý...