Zvrat u slavného dítěte, kterému rodiče dali jméno Půlnoční bouře: Už to nemohla vydržet
Její případ před lety vzbudil pozornost sociálky i policie. Rodiče svou dcerku chtěli pojmenovat Půlnoční bouře, bez registrace s novorozencem odjeli do zahraničí a ani ho neočkovali. Nakonec se ukázalo, že alternativní styl života byl pro mladou dívku, která se dnes jmenuje Eliška Gaja (18), neúnosný a ona se sama rozhodla odejít od rodiny do Klokánku a později do dětského domova.
Narodila se v srpnu 2001 uprostřed noci během bouřky – právě to dalo jejím rodičům inspiraci pro jméno Půlnoční bouře. Jenže už s tím matce Blance Fuxové a otci Jaroslavovi Blovskému začaly problémy s úřady. Matrika odmítla dítě s tímto jménem zapsat a vystavit mu rodný list.
Rodiče, kteří žili v Šimanově na Klatovsku v souznění s přírodou, to řešili po svém – nebo spíš neřešili. Holčičku nezaregistrovali, neočkovali a v šestinedělí s ní odjeli do zahraničí. Když se vrátili, měli doma každou chvíli na kontrole policii i sociálku kvůli udáním sousedů. Jenže dítě bylo dobře živené a doma bylo čisto. Přesto nakonec případ skončil u soudu a ten nařídil devítiměsíční dítě odebrat.
Eliška Gaja, jak ji nakonec rodiče pojmenovali, se vrátila domů po třech týdnech díky intervenci tehdejší zástupkyně ombudsmana Anny Šabatové. Nakonec ale v patnácti letech rodinu sama opustila a odešla do Klokánku. V rozhovoru pro Klatovský deník popsala své důvody i poměry v rodině.
„Těch důvodů, proč jsem odešla ze Šimanova, bylo spoustu. Přibývaly a přibývaly, až jsem si jednoho dne řekla, že nejsem schopna je unést,“ vysvětluje Eliška s tím, že chtěla hlavně chodit do školy, aby mohla v dospělosti vykonávat vysněné povolání. „Já jsem do školy chodila jen do poloviny druhé třídy, od té doby jsem měla domácí vzdělávání, maminka je učitelka. Jak ale přibývali sourozenci, tak už nebyl prostor na to, aby mě byla mamka schopna naučit všechno potřebné učivo.“
A chyběli jí i kamarádi mezi vrstevníky – potkávala se totiž jen s dětmi, jejichž rodiny žily podobným způsobem, nejbližší kamarádka byla o tři roky mladší. Znala i Perlu Mlčochovou, kterou několik měsíců na přelomu let 2012 a 2013 hledal i Interpol.
Odchod do Klokánku byl pro Elišku pořádným „kulturním šokem“. „Měla jsem velké potíže, než jsme se sžila s dětmi, nebyla jsme zvyklá na to, že si někdo dělá z někoho legraci. Moc jsem si to tehdy brala. Tři čtvrtě roku mi trvalo, než jsem se s tím sžila,“ popisuje. V Klokánku strávila asi rok, pak se přestěhovala do dětského domova.
„Myslím, že jsem pro samostatný život připravenější než děti, které si tím neprošly. Vím, že nic není zadarmo, že si člověk vše musí vydobýt, že se o sebe musím postarat sama. A že v životě nejde jen o hmotné věci, ale i o věci citové, že ty jsou cennější.“
A plány do budoucna? Eliška Deníku prozradila, že určitě plánuje rodinu, i když ne tak velkou jako tu, ze které sama pochází. Sní, že bude mít vlastní bydlení a práci. Chtěla by se stát herečkou, ale kdyby to nevyšlo, má i záložní plán – učitelství či práci u policie.
S maminkou je dál v kontaktu, často se vídá i se svými sourozenci, komplikovaný vztah má ovšem se svým otcem. Životní styl své rodiny ale neodsuzuje. „Beru, že se někomu líbí, ale sama tímto směrem jít nechci. Možná si za dvacet let řeknu, že chci žít někde v domečku v lese, ale teď bych byla spokojená, kdybych měla třeba byteček v paneláku v Sušici.“
Ani zvláštní jméno, které způsobilo vlastně veškeré problémy, jim nemá za zlé. Svého potomka by se ale snažila pojmenovat méně nápadně. „Když bych se řídila srdcem, dala bych jí možná jedno jméno civilizované a druhé něco ve smyslu Bouře. Ne přímo tohle, ale něco podobného. Když ale zapojím hlavu a zamyslím se nad tím, jaká je doba, tak bych jí jméno Bouře ani žádné podobné nedala.“
