Kočí: S Tluchořem nespala, teď spí u rodičů

Když jsme se bavili posledně, měla jste ochranku. Teď ji nevidím…

„Vzhledem k finanční náročnosti a vzhledem k tomu, že si myslím, že největší ochranou je, když člověk věci nahlas pojmenuje, tak už služeb bezpečnostní agentury nevyužívám.“

Takže už nemáte obavy, že vás někdo sleduje?

„Ale ne, to sledování evidentně pokračuje. Ale nemá smysl se tím nějak trápit. Moji práci to nenarušuje.“

Jestli dobře počítám, tak o sledování mluvíte přes deset týdnů. Jak se vám s tím žije?

„Kupodivu jsem mnohem klidnější a vyrovnanější než v konečném období před odchodem z Věcí veřejných. Asi i proto mne všechny ty věci nechávají chladnější, než by ostatní mohli čekat. Bude to znít možná hnusně, ale asi jsem si zvykla.“

Strach pominul?

„Nebudu lhát, že je to příjemné. Samozřejmě že se člověk obává, co se může stát. Byla jsem velmi dobře instruována i ze strany policie, jak dbát o svoji bezpečnost. Ze zásady se intenzivně rozhlížím při přecházení silnice. V metru nebo v tramvaji se snažím být vždy s více lidmi, to si hlídám. Ale můj život to nelimituje.“

Působíte sebevědomě, ale stejně – kolikrát jste za poslední týdny brečela?

„Nejvíc jsem brečela, když jsem byla vyloučená ze strany. Asi ze všeho nejvíc mne bolelo ne vyloučení samotné, ale že na tiskové konferenci, kde to oznámili, byli lidé, které jsem považovala za přátele. Když tam stáli svorně v té jednotě… A když jsem pochopila, že nikdo nehlasoval proti mému vyloučení, že i ti moji nejbližší, kteří mne znali, hlasovali pro mé vyloučení, aniž bych se mohla obhájit… To strašně bolelo, to jsem brečela. A pak když se našla štěnice u mne v ložnici.“

Víckrát slzy skutečně nebyly?

„Pak už ne. Asi v těch krizových situacích člověk nachází své prahy. Říká si, že přes některé věci by se nepřenesl. Ale potom, když to přijde, tak zjistí, jak na tom skutečně je. A nakonec se možná mile překvapí, že unese víc, než si myslel.“

Celý poprask kolem vás začal, když jste oznámila, že vám dal Bárta peníze za loajalitu. Proč jste mu je nehodila na hlavu?

„Na to se mne ptají všichni. Ale to je situace, kterou si nikdo nedokáže představit. Když vám stranický kolega, ministr této vlády a navíc ze strany, která měla boj proti korupci jako hlavní téma, strká obálku za to, že budete zase hodná holka, hodná poslankyně, která povede klub tím správným bártovským směrem… Já jsem věděla, že to znamená ohrožení vlády, jejíž existenci jsem vyjednávala. A další věc – obavy z Víta Bárty. Znala jsem jeho vliv. Že to byl on, kdo dosadil nového policejního prezidenta. To všechno jsem v tu chvíli věděla a bála jsem se. Takže to byla kombinace odpovědnosti a obav.“

Nakonec jste s tím ale stejně šla na veřejnost…

„Ani vteřinu jsem si nechtěla ty peníze nechat a je pro to důkaz. Hned jsem kontaktovala asistentku, aby domluvila právníka či notáře, že musíme napsat prohlášení. Myslím, že jsem udělala to, co jsem si v tu dobu myslela, že je nejlepší. Dnes zpětně bych už asi dokázala hodit mu to na hlavu. Ale to se teď jednoduše hodnotí. Ve dvaceti šesti letech opravdu na spoustu věcí není člověk připraven. Vím, že to není omluva, jen se snažím vysvětlit myšlenkové pochody. Rodiče se ptali stejně.“

Vaši rodiče nebyli nadšení, že jste šla do politiky. Jaký s nimi máte vztah teď?

„Naštěstí velmi dobrý. Jsem strašně ráda, že za mnou stojí ve všech těch složitostech, které kolem mne jsou. Pro moji maminku obzvlášť to bylo velmi nepříjemné, když jsem byla několik týdnů hlavní mediální senzace. Sestře je šestnáct a měla kvůli mně problémy ve škole. Přesto mi rodina byla absolutní oporou.“

Často mluvíte o mamince, ale o otci moc ne. Jak se k tomu postavil on?

„Tatínek je čistě pragmatický člověk. Ten nemá potřebu o těch věcech hovořit. Bere je prostě tak, že se dějou. I když jeho se to velmi nepříjemně dotýká, protože jeho firma má od roku 2003 veřejné zakázky. V souvislosti s tím, že je můj otec, nemá teď jeho firma ideální období. Mrzí mne to. Na druhou stranu, on mi nic ani jedním slovem nevyčetl, ani mne nekritizoval. Uvolnili mi ve svém bytě pokoj, berou to jako samozřejmost.“

Bydlíte u rodičů? Už nemáte pronajatý byt u Staroměstského náměstí od ministerstva pro místní rozvoj?

„Zatím přespávám nějaký čas u rodičů. Hledám nový byt. Když najdete někde štěnici, tak už tam nemáte pocit bezpečí. A navíc rozumím tomu, že je složité, abych bydlela v bytě, který patří ministerstvu řízenému členem Věcí veřejných. Byť doufám, že s ministrem Kamilem Janovským budeme vždy schopni normálně komunikovat.“

Zaslechl jsem, že stěhujete i poslaneckou kancelář v Ostravě. Proč?

„Tu kancelář jsem měla pronajatou přes pana Vícha (zveřejnil tajnou nahrávku s Kočí – pozn. red.), takže jsem podala žádost o ukončení smlouvy. Teď asistent hledá v Ostravě nové místo. Mám prostě složité období hledání nových míst. I ve Sněmovně mne přesadili do zadních lavic a musela jsem se přestěhovat také z kanceláře předsedkyně klubu. Ale já si nestěžuju.“

K tomu všemu jste se rozešla s přítelem. Nebo on s vámi?

„My jsme se rozešli po vzájemné dohodě poté, co se objevila ta moje nahrávka. Ale nebylo to jen proto. Měli jsme problémy už delší dobu. A když to všechno vypuklo, tak já jsem možná neměla čas nebo spíš sílu některé věci řešit na všech frontách.“

Jak spolu dál vycházíte?

„Jsme schopni spolu normálně komunikovat. Říct si, jak se kdo má, chovat se jako dospělí lidé.“

Teď jste sama, vztah nemáte?

„ Jsem sama a jsem za to možná i ráda. Je asi dobře, že mám prostor urovnat si jiné priority, co se týče pracovní roviny. A samozřejmě velmi ráda bych se vrhla na dokončení své vysoké školy. Od nového akademického roku bych ráda znovu otevřela studium, abych mohla dodělat státnice. Pro rodiče je moje nedokončená vysoká škola největší trauma.“

Zůstali vám nějací kamarádi?

„Ať se děje cokoliv, mám pořád opravdu dobré přátele. Moje nejlepší kamarádka Veronika je mojí nejlepší kamarádkou od tří let. Neviděly jsme se třeba měsíc. Ale když to všechno vypuklo, okamžitě mi psala, že ať je cokoliv, ona stojí za mnou. A takových lidí mám víc.“

Kdybych se na to zeptal před půl rokem, zařadila byste mezi ně i pana Vícha? Také jste ho považovala za kamaráda, než zveřejnil vaši nahrávku…

„Jo, zařadila. To byla asi největší životní lekce. Ukázalo se, jak pravdivé je tvrzení, že v politice nejsou přátelé.“

Znali jste se z Ostravska, za které jste poslankyní, že? Měla jste k tomu regionu vůbec nějaký vztah?

„Vít Bárta to nakreslil od zeleného stolu. Do té doby byl můj vztah k tomu regionu velmi vlažný. Nicméně pak jsem tam strávila velké množství času. Teď už to tam mám ráda. Naučila jsem se rozumět i místnímu nářečí. Byť začátky byly složité.“

Takže víte, co znamená třeba šufánek?

„No jasně, naběračka.“

Správně. A paryzol?

„Deštník.“

To docela koukám. A jak se koukalo vám na divadelní hru Blonďatá bestie, která vznikla přepisem vaší tajné nahrávky?

„Její zhlédnutí pro mne nebyl právě příjemný zážitek. Byla jsem hodně v šoku. Lidsky jsem ne úplně rozuměla tomu, proč to mělo divadlo Rubín zapotřebí.“

Kromě toho, že jste na nahrávce mluvila o vámi chystaném puči ve Věcech veřejných, zní na ní i vulgární slova popisující váš vztah s tehdejším šéfem poslanců ODS Petrem Tluchořem. Vy jste sice nahrávku označila za úmyslnou mystifikaci, ale jak to mezi vámi bylo doopravdy?

„Představte si, že jste ve Sněmovně nový a nemáte ve svém klubu nikoho, kdo by vám mohl poradit. V té roli jsem byla já. Takže jsem byla velmi ráda, že jsem se mohla na Petra Tluchoře obracet. Ale pokud se ptáte, jestli jsem s Petrem Tluchořem spala, tak ne, nikdy jsem s Petrem Tluchořem nespala.“

Proč vlastně zůstáváte poslankyní? Plno lidí na vás kouká skrz prsty, véčkaři vás vyloučili…

„Největší zastánkyní toho, že bych měla složit mandát, byla moje maminka. A já jsem se jí snažila vysvětlit, že to není o mně. Nějací voliči si přáli, abych zastupovala jejich zájmy, a já jsem zavázaná jim. Proto ten mandát nemohu složit. Ale kdyby byly třeba na podzim předčasné volby, tak bych v nich nekandidovala.“

A když budou volby v řádném termínu za tři roky?

„Asi taky ne. Ale je to za dlouho.“