Pátek 19. dubna 2024
Svátek slaví Rostislav, zítra Marcela
Oblačno, déšť 8°C

Podcast: Děti Nagana příliš těží z nostalgie. Velryba je umělecký kýč, soudí filmoví kritici

Video se připravuje ...
Autor: pdc, klb, Marek Slovák - 
1. března 2023
05:00

Filmová novinka Děti Nagana se ohlíží nejenom za olympijských hokejovým úspěchem, ale i za érou devadesátých let. Dvě oscarovky - Velryba a Tár - nemohou být více odlišné: jedno je umění, druhé umělecký kýč. Alespoň podle kritika a kritičky podcastu Kulový Blesk, který se věnoval části premiér uplynulého týdne.

Tuzemská kinematografie má tradici filmů pro děti a mládež. Druhý celovečerní počin režiséra a scenáristy Dana Pánka DĚTI NAGANA na tuto navazuje a kombinuje ji se zahraničními vzory, zejména americkými sportovními snímky o outsiderech. Vypráví o skupince školáků a jedné školačky, kteří a která jsou natolik inspirováni porážkou Kanady na olympijských hrách, že se rozhodnou pro založení vlastního hokejového týmu. Můžete hádat, jestli v závěru vyhrají nad mnohem starším a zkušenějším týmem nesympatických teenagerů. 

Video  Kulový Blesk: Děti Nagana příliš těží z nostalgie. Velryba je umělecký kýč  - pdc, klb, Jiří Marek
Video se připravuje ...

„Jako dítě Nagana, která si přesně pamatuje, kde a kdy bylo, a že mi bylo přesně tolik, kolik protagonistovi filmu! Patřím proto do cílové divácké skupiny,“ vzpomíná Jana Bébarová. „Oceňuji tak, že se skrz rekvizity, hudbu i kostýmy navracíme zpět do devadesátých let. Na nostalgii se sice prostřednictvím některých detailů místy až moc tlačí, ale tohle cestování v čase bylo fajn,“ dodává. Růžovými brýlemi vzpomínání na minulost se však nenechala ošálit: „Nejde sice o žádné umělecké dílo a více mu bude slušet televizní obrazovka, ale svou cílovku si určitě najde.“

Podle Marka Slováka Děti Nagana „spojují dvě věci, které nemám rád: děti, potažmo mládež, a sport. I navzdory tomu se mi snímek zamlouval. Obsazením Otakara Brouska mladšího do menší, ale významné role, se hlásí k tradici rodinných podívaných (Na startu je Delfín, Robinsonka, Údolí krásných žab, Jen tak si trochu písknout). Kombinuje ji se zahraničními sportovními vzory (schématem o týmu outsiderů), akorát nejde o tak dramaturgicky dotažené dílo. Vztahům mezi dospělými a dětmi a některým vedlejším liniím, které narušují pohodovost celku, není věnováno dostatečně prostoru,“ vytýká Marek nedostatky. A souhlasí s Janou, že nostalgie po devadesátkách je tzv. na sílu: „Směšné oblečení, tamagoči, obskurní televizní zábavné pořady a další spíš působí, jako kdyby scény existovaly kvůli nim pro vzpomínky publika, než že by se s tím důsledněji pracovalo. Nostalgie je problematická a otupující i v tom, že přestože Děti Nagana jsou kritické vůči domácímu násilí, ve výsledku omlouvají a stvrzují zdejší pivní šovinismus.“

Děti Nagana na olympiádu zrovna nejsou, ale nepředstavují ani zdejší paralympiádu v pokusech o počiny pro celou rodinu, a tak mají od Jany 50 a Marka 60 procent.

Patetický aspirant na Oscara

VELRYBA, adaptace divadelní hry Samuela D. Huntera, je nominována na tři Oscary: za masky, herečku ve vedlejší roli (Hong Chau) a herce v hlavní roli (Brendan Fraser). Bezmála dvouhodinový tyjátr o bezmála třísetkilovém muži, který se ujídá k smrti kvůli pocitu viny, režíroval Darren Aronofsky, jenž rád z publika doluje intenzivní emoce. Můžete hádat, jestli na konci tohohle dojáku dojde ke smíření mezi odloučenou dcerou a sebedestruktivním homosexuálním otcem. 

Velryba. (2022) Velryba. (2022) | Aerofilms

„Darren Aronofsky má ve své tvorbě evidentní zájem o lidi, kteří se ocitají těžce za hranou svých fyzických/psychických limitů a stojí jednou nohou v hrobě, přičemž trpí vlastními rozhodnutími,“ shrnuje rozporuplně přijímanou filmografii amerického tvůrce Jana Bébarová. „V případě Velryby však platí, že ne nutně s postavami musí trpět anebo se dojímat i publikum. Aronofsky ždíme emoce, jak jen to jde, a Velryba je tak nechutně plačtivá až patetická,“ durdí se Jana, která se nedojímala. „Lidem, kteří při premiéře v Benátkách na konci projekce několik minut tleskali ve stoje, jsem se musela cynicky smát.“ 

Marek se dostal do zajímavé pozice, kdy obhajoval filmografii Aronofského, zatímco souhlasil s Janou, že Velryba není dobrý film. „Aronofského snímky jsou v prvé řadě o intenzivním fyzickém, potažmo emocionálním, prožitku, a režisér k tomu používá prostředky média, aby toho dosáhl. Netočí, s výjimkou Fontány a Černé labutě, pro analytického diváka,“ uvádí. „Velryba je ovšem Aronofského manýra a především ukázkový příklad uměleckého kýče. Manýrou je, protože jde o výprodej režisérových postupů: strukturování do jasně vymezeného období, sebedestruktivní ústřední postava, laciná spiritualita. Uměleckým kýčem je, protože blafuje hloubku, zatímco vše dovysvětluje, používá nejbanálnější možné metafory, vede jenom ke snaze o dojetí, nikoliv o poznání, nic nenechává nejednoznačné. Ústřední postava neustále zdůrazňuje důležitost autenticity, ale na Velrybě není nic autentického,“ kritizuje Marek, podle kterého je navíc divadelní původ.

Jana nesympatizuje s ohroženým druhem, a tak Velrybě dává 30 %, Marek je se svými 40 % k tomuhle přeceňovanému tukovci vstřícnější.

Blanchett jako predátorka

Další potenciálně oscarovou premiérou je TÁR režiséra a scenáristy Todda Fielda, pro kterého jde po dramatech V ložnici a Jako malé děti o teprve třetí celovečerní film, navíc první po dlouhých šestnácti letech. Více než dvě a půl hodiny trvající, pro náročnější publikum určené psychologické drama/horor svědomí o (fiktivní) dirigentce Lydii Tár je nominováno na šest Oscarů: Todd Field za film, režii a scénář, Florian Hoffmeister za kameru, Monika Willi za střih a do nedávna favorizovaná Cate Blanchett za herečku v hlavní roli. 

Tár si cením zejména proto, že se zabývá tématy jako predátorství a manipulace ve spojení s mocenskou pozicí, která je vázána na postavu ženy, která je navíc homosexuální. Ukazuje se tím, že tento problém se netýká pouze heterosexuálních bílých mužů. Problém je ilustrován nejenom na prostředí umělecké sféry, pro který je příznačný, ale i uměleckých škol, což je něco, co se dotýká i České republiky,“ uvádí Jana, co ji na filmu zaujalo. „Vzhledem k důrazu na dialogy, na nichž je drtivá většina dramatické akce založena, nejde rozhodně o něco snadného k usledování. Důležitost díla je však nesporná,“ pozitivně zakončuje Jana.  

Marek s Janou souhlasí. „Titulní postava je pozoruhodná, nejednoznačná, komplikovaná, komplexní. Stejně jako snímek samotný, který ji pozoruje, umožňuje nám nahlédnout do jejích představ anebo snů i obav, přitom se jí - vzhledem k problematičnosti jednání - nezastává. Podobně jde o reflexi MeToo a Cancel Culture, ale vybízející k uvažování a polemizování, nepřicházející s ničím jednoznačným, protože tohle je na rozdíl od Velryby o film pro dospělé a přemýšlející publikum,“ přirovnává a srovnává Marek. „Tár je rozhodně určený k opakovanému zhlédnutí, byť to není kdovíjak divácky přístupné, protože jsou zde i víc než deset minut trvající sekvence na jeden záběr, ve snímku je řada narážek pro zasvěcené, orientující se v hudební a profesní branži, a řada věcí je záměrně ambivalentní z důvodu různé vyložitelnosti. K opakovanému zhlédnutí je však určen i proto, že má v druhých a dalších plánech přítomny různé postavy-duchy, používá křik z hororů apod., a tak vedle psychologického dramatu-studie nejednoznačné osobnosti jde i o horor svědomí,“ zpřesňuje Marek.

Tár má od Marka i Jany 80 % s tím, že při opakovaných projekcích může hodnocení růst.   

Zhodnocení žánrovek (Nezvěstná, Medvěd na koksu, Posedlost) si Jana a Marek nechali na příště. Jana se navíc vyjádřila ke krátkometrážním a studentským snímkům nominovaným na Českého lva. Obšírněji si můžete jejich zhodnocení trojice děl poslechnout v podcastu Kulový Blesk.

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi