Zpěvák a kytarista kapely Elán, Jožo Ráž, je známá osobnost, a to nejenom pro svou kariéru hudebníka, ale i pro kontroverzní názory (přesvědčený komunista, praktikující buddhista). Jan Gogola je zase znám především jako dramaturg a dokumentarista, od kterého jsou nejvýraznější portrétní nonfikce Rock života o Oldovi Říhovi z Katapultu a Kateřina Šedá i Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus, o české konceptuální umělkyni. Gogola, který o Rážovi natočil dříve již jeden krátkometrážní medailonek do jednoho cyklu, natáčel VĚČNÝ JOŽO ANEB JAK JSEM POTKAL HVĚZDU po dobu sedmi let, od roku 2011 do roku 2018. Vzhledem k Rážově popularitě měl výsledný časosběrný dokument premiéru nejprve na Slovensku. Koncem ledna se dostává i do českých kin, v nichž je často doprovázen delegací.

Video
Video se připravuje ...

Kulový Blesk: Nový dokument ukazuje Rážovy temné stránky osobnosti pdc, klb, Marek

Marie varuje elánomilné publikum, že “dokument sice obsahuje nezbytné záběry z koncertů, ale o hudbě a hudební kariéře Jožo Ráže není. Již první polovina názvu naznačuje, že tematizována bude smrt, smrtelnost, potažmo nesmrtelnost. Hlavním tématem je Jožova neschopnost přiznat si vlastní konečnost, kterou vyjadřuje jeho věta: ,Nikdy neuvěřím, že někdy umřu. To bude pro mě obrovské překvapení, když se to stane.´” Oproti jiným portrétům je podle Marie v tomto “minimum sekundárních materiálů a dalších mluvčích. Naopak je nejvíc prostoru ponecháno hudebníkovi, aby se vyjádřil, a to bez prvoplánových provokací ze strany režiséra, i když přijde řeč na rozporuplné věci jako Rážova podpora Mečiara či názor na komunismus”. 

Marek si taktéž myslí, že Věčný Jožo není další běžnou nefikční biografií: “Oproti portrétním snímkům například Olgy Sommerové nedochází ke konvenčnímu zmapování života a díla, nejde o žádnou předčasnou hagiografii, tj. zesvětštění osoby. Příznačné je označení situační dokument. Zpočátku jako kdyby šlo o zaznamenání ne příliš provázaných situací. Posléze, nejspíš i díky Gogolově bohaté zkušenosti s dramaturgií, se provážou v situacích nastolené a dále rozvíjené motivy (komunistické přesvědčení, buddhistické vyznání, vliv na fanouškovskou obec) a témata (smrti). Příkladné jsou v tomto opakující se sekvence setkávání se k příležitosti narozenin a závěrečné vypointování s obdarováním: Jožo zmíní, že Šmoulové jsou taková komunistická utopie a že se sám vnímá jako kombinace taťky Šmouly a Gargamela, a tak dostane šmoulovské figurky darem. V určitém odstupu a hravosti lze spatřovat návaznost na vachkovskou dokumentární školu: přiznaná inscenovanost, potměšilá ironie, dobrání se hlubokého prostřednictvím zdánlivě banálního dialogu.“   

Marie není někdo, kdo by si prozpěvoval Voda, čo ma drží nad vodou, a tak Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu od ní má pouze 60 %. Marka Rážova hudba taktéž míjí, ale situační portrétní dokument si cení na 80 %

Oscarové Víly    

VÍLY Z INISHERINU měly původně být završením volné trilogie zasazené do některého z aranských ostrovů, přičemž díl první - Mrzák Inishmaanský - a druhý - Poručík z Inishmoru - jsou k vidění na divadle. Třetí část, pojmenovaná po nejmenším z trojice aranských ostrovů nacházejících se v Galwayském zálivu na západě Irska, vznikla i s ohledem na COVIDová divadelní omezení jako film. V žánrově obtížně zařaditelném počinu, který je někde mezi černou komedií, psychologickým dramatem, kolektivním portrétem místa a doby i antickou tragédií-moralitou po irsku, se znovu před kamerou objevil Colin Farrell a Brendan Gleeson. Očekávat ale další V Bruggách, byť i zde jde o kamarádství na život a na smrt, by ale nebylo na místě. Zatímco McDonaghova celovečerní prvotina byla nominována na jednoho Oscara a předposlední Tři billboardy kousek za Ebbingem rovnou na sedm (z toho získaly dva herecké), Víly z Inisherinu mají rovných devět nominací. 

Víly z Inisherinu. (2022)
Autor: Falcon

Získají Víly Oscara za film, režii, původní scénář, střih, hudbu, či některou z hereckých cen (pro Colina Farrella za hlavní výkon, Brendana Gleesona a Barryho Keoghana za vedlejší mužský, Kerry Condon za vedlejší ženský)? Ještě nevíme, ale podle kritika a kritičky Kulového Blesku je důležité, že snímek je velmi dobrý. Marie Barešová má za to, že dílo je “divácky méně vstřícné než McDonaghovy předchozí počiny, a to tematicky i filmařsky. Navzdory řady úsměvných momentů převažuje úzkost a deprese dominující tónu, specifická je i melancholická atmosféra odloučeného irského ostrova před sto lety s drsnou krajinou a jednotvárným životem v malé komunitě, kde o sobě všichni vědí vše a nerespektují ničí soukromí,” zpřesňuje Marie. Vedle uvededného vyzdvihuje “především herecké výkony, a to nejenom Farrella a Gleesona, ale i Kerry Condonové a Barryho Keoghana”.

Marek souhlasí a oceňuje, že “každého a každou poznáváme v jiné herecké poloze, než v jaké jsme na ně byli zvyklí, přičemž hrají mistrně, neokázale: Farrell třeba obočím a tónem hlasu, Gleeson držením těla, chůzí a koutky úst, mimikou dolní části tváře. Podobně precizní, přitom neokázalý je celý film o rozpadu přátelství, osamělosti, zoufání si až depresi, snaze někam být, či někam patřit, zapustit kořeny, nebo se z nich vyvázat, být malicherný, anebo naopak odpouštět,” nastiňuje Marek motivy a témata komplexní, důmyslné podívané. “Radost sledovat a poslouchat. Nejenom pro způsob, jakým jsou Víly natočeny (např. jak se pracuje s barvou kostýmů a jejich proměnou odvisle od povahy postav a změny jejich vztahu), ale jak jsou napsány a odvyprávěny, s citem pro jazyk, rytmus, rozšíření perspektivy.” 

Marii Víly z Inisheru okouzlily na 80 %, Marka až na 90 %.

Ironická Velká svoboda 

Víly z Inisherinu jsou o (ne)přátelství mezi dvěma muži. Velký Jožo promýšlí vztah mezi někdejším fanouškem a názorově problematickým hudebním idolem. Rakouso-německé drama VELKÁ SVOBODA je taktéž o vztazích mezi dvěma muži, akorát trochu jinak než zbylé dva zmíněné. Snímek, ve kterém hlavní role ztvárnila hvězda německého a hvězda rakouského klubového/festivalového filmu, je totiž vězeňskou romancí tematizující paragraf 175. Ten platil v Německu od 1. ledna 1872 do 11. června 1994, kdy byl oficiálně zrušen, a vězením trestal za styk mezi osobami stejného pohlaví. Vztahoval se však pouze na muže, nikoliv na ženy, a roku 1969 byl upraven s tím, že byl možný sex mezi lidmi stejného pohlaví, pokud oba mají nad 21 let. Odhaduje se, že takto bylo odsouzeno a uvězněno na 140 tisíc osob.

Velká svoboda. (2021)
Autor: AČFK

“Co znamená svoboda, získává ve vězení složitější význam,” uvádí Marie, v čem je druhý počin režiséra a spoluscenáristy Sebastiana Meise zajímavý. Jinak jí totiž připadal “schématický a těžkopádný, a to jednak kvůli nedostatečně uvěřitelnému vztahu dvou protagonistů, jednak pro edukační rozměr“. Marek v titulu, který byl do distribuce vybrán při hlasování návštěvníky a návštěvnicemi na LFŠ, taktéž spatřuje edukativní rozměr, ale “nemyslím si, že by šlo o didaktickou podívanou, protože nepůsobí poučujícím dojmem, věci kolem perzekuce homosexuálů za druhé světové, paragrafu 175, homosociálního chování ve vězení…” A dodává, že Velká svoboda je vhodná nejenom pro druhý stupeň základních a pro střední školy: “Film o muži, který se opakovaně navrací do vězení, by mohl být repetitivni, divácky ubíjející. Nestane se to však, a to díky tomu, jak chytře odvyprávěný je, s vnořenými rozsáhlými vzpomínkovými pasážemi, s motivy, které jsou zúročeny až později.” 

Velká svoboda, která je koncem ledna k vidění jak ve vybraných kinech, tak i na streamovací platformě HBO MAX, má od Marka 80 % a od Marie pouhých 50 %.

Jak se ve srovnání s Věčný Jožo povedl další český dokument NIC BYCH NEMĚL? Proč pokus o thriller V ZAJETÍ MYSLI nemělo jít do kin? A jaké je hudební drama VE ZNAMENÍ BÝKA s Machine Gun Kellym v hlavní roli? Dozvíte se, pokud si poslechnete podcast/zhlédnete videocast Kulový Blesk. 

Fotogalerie
56 fotografií