13°C
Rudolf Havlík rád cestuje. A taktéž se pokouší psát a režírovat žánrové podívané inspirované zahraničními vzory. Obě své záliby spojil v posledním filmu OSTROV, romantické komedie, která se převážně natáčela v Thajsku. Rozhádaný manželský pár, který je kvůli havárii letadla nucen spolu strávit chvíle a přehodnotit svůj vztah, si zahráli Jiří Langmajer a Jana Plodková. S Havlíkem spolupracovali již předtím: Plodková na vztahové dramedii Bábovky, Langmajer vedle Bábovek i na komedii (tělesných) záměn Po čem muži touží 1 a 2. Thajsko ale skýtalo mnohá dobrodružství, protože se tvůrčí tým musel přizpůsobovat nejenom proměnlivému počasí, ale jednou dokonce na lodích ujížděli před obrovskou bouří. V džungli byla zvířata, z nichž nejnebezpečnější se ukázala být velká červená housenka, kvůli které skončila architektka na nějakou dobu v péči lékařů. Je podobně dobrodružný i snímek samotný?
Kulový Blesk: Langmajer a Plodková na opuštěném Ostrově. Kinematografická havárie se nekoná pdc, klb, Marek
Historička a kritička Marie Barešová na Ostrovu neshledává nic moc dobrodružného. “Nic extra dramatického nebo neočekávaného se nestane, veškeré pošťuchování mezi postavami je standardní, nic vyloženě dobrodružného nepřichází,” uvádí. A doplňuje, že “film je tzv. comedy of re-marriage, která má svou tradici již od dob klasického Hollywoodu”. V těchto romantických komediích jde o znovu-ustanovení (heterosexuálního) páru, který dříve byl spolu, ale je rozhádaný či rozvedený. “Plusem je, že je snímek osvěžující, protože není vázán na české prostředí, a tak je v lecčems univerzální. Po Prezidentce jsem neočekávala, že to bude příjemně zábavné. Hodně tomu napomáhají hlavní představitelé, zejména Plodková je charismatická a zajímavá herečka,“ shrnuje pozitiva Marie.
Nezapomíná však na negativa, která převažují: “Je to předvídatelné. Není to dobrodružné, a tak ani ústřední postavy nejsou nijak ohrožovány ve velkém. A zase je to stereotypní, co se týče rolí muže a ženy, nemluvě o opakovaných záběrech na Langmajerův zadek.” A dodává, že “se školáckými chybami v návaznosti (objevující se a mizející šrámy na obličeji), vyhlížející lacině, s pouze skromnými záběry zvířectva.”
Marie, která by ztroskotala raději s Plodkovou než Langmajerem, Ostrov hodnotí 40 %.
Kdo klepe na dveře?
Ťuk ťuk. Kdo tam? Další nejednoznačně příjemný film M. Night Shyamalana, mohl by znít extrémně trapný vtip. NĚKDO KLEPE NA DVEŘE sice skončilo v americkém žebříčku návštěvnosti za první víkend první, a tak narušilo víc než měsíční kralování druhého Avatara, ale co do tržeb skončilo za očekáváním. Adaptace The Cabin at the End of the World Paula Tremblayho se ve své druhé polovině od knižní předlohy odklání, což netěší čtenáře a čtenářky. Zahraniční recenze filmu jsou spíše pozitivní, když zvěstují návrat do formy; tuzemské divácké a kritické ohlasy jsou rozporuplné. Zápletka filmu je přitom (zdánlivě) jednoduchá: do chatky gay páru s adoptovanou asijskou holčičku vtrhne čtveřice lidí s tím, že pár musí někoho obětovat (sebe, dítě), aby zabránili probíhající apokalypse. Homosexuální manžele přitom hrají skuteční gayové Ben Aldridge a Jonathan Groff, kteří se tak přidávají k nepočetnému množství kladných queer postav v hororech (dále např. They/Them, Blue My Mind, The Perfection, Rift a Fear Street: 1666).
Je ale Někdo klepe na dveře opravdu hororem/thrillerem subžánru invaze do obydlí? Nebo je katastrofickou podívanou, ovšem omezenou na perspektivu jedné rodiny? Či je snad biblickým podobenstvím? “Nejednoznačnost je největším kladem a zároveň odlišností od předchozích Shyamalanových filmů. Zatímco ty taktéž volily náročnější formy vyprávění, ale vždy poskytovaly odpovědi na hlavní otázky, tentokrát převažuje provokující, divácky nepochybně frustrující nejednoznačnost,” vyhodnocuje Marek dílo v kontextu filmařovy tvorby. A nejenom jeho filmogragrafie: “Shyamalan býval v počátcích své mainstreamové tvorby přirovnáván k Alfredu Hitchcockovi, čemuž sám napomáhal obsazováním se do menších rolí, hudebními parafrázemi anebo citacemi scén. U Někdo klepe na dveře navazuje na hitchcockovské netradiční filmařské volby, které vycházejí z omezeného prostoru. Shyamalanovi ale jde víc o možnost napojení se na rozmanité postavy. Proto vychýlené úhly kamery, blízké rámování, zapracování subjektivního ruchu, slyšeného jednou postavou, do hudební stopy, a další postupy, které vyjadřují rozpoložené té které postavy” zpřesňuje Marek.
Marie taktéž podotýká, že zejména díky práci s kamerou v omezeném prostoru jedné chatky a velmi blízkého okolí jde o “velmi intenzivní, napínavý divácký zážitek, který i díky detailním záběrům umožňuje prostudovávat prožitek a psychologii postav”. Víc než o horor anebo thriller jde podle Marie, aniž by příliš prozrazovala, “o podobenství, studií morálky a prověření víry člověka”. Film podle ní vyvolává otázky: “Komu a čemu věřit? Obětovat se v zájmu lidstva?”
Někdo klepe na dveře je dle Marka, který má slabost pro Shyamalanovy počiny, slabší než předchozí Čas a Skleněný, a tak dává 90 %. Marie, která jinak podobný typ děl nevyhledává, je na 80 %.
Muž jménem Tom
Stýskáte si, že počiny pro lidi ve středních letech se moc netočí? A pokud ano, končí rovnou na streamu? MUŽ JMÉNEM OTTO, adaptace švédské knihy Muž jménem Ove, respektive předělávka švédské filmové adaptace, vás může vyvést z omylu. Tom Hanks v ní hraje nabručeného starého muže, který se musí naučit přijímat novoty, aby našel nový smysl života. Jeho méně známý syn Truman pak hraje stejnou postavu v poměrně rozsáhlých vzpomínkových pasážích. Nepřekvapí, že se švédský snímek dočkal remaku, když byl nejnavštěvovanějším neamerickým filmem v amerických kinech v daném roce (2016) a byl dokonce nominován na dva Oscara (Nejlepší cizojazyčný film a Nejlepší masky). Jak se předělávka ve srovnání s jednou z předloh podařila?
“K mému překvapení je Muž jménem Otto lepší než Muž jménem Ove, které se mi svého času nezamlouvalo, protože šlo o citově manipulativní kýč. Pro Muže jménem Otto je nejspíš klíčová dvojice Marc Forster jako režisér a David Magee jako scenárista, kteří spolupracovali již na nedoceněném Hledání Země Nezemě,” srovnává a připomíná Marek. “Cokoliv sentimentálního je velmi umně tlumeno, kde by jinde šlo o ždímání emocí, to je ve snímku přeskočeno anebo docela záhy utnuto. Navíc je tahle americká verze příkladem preciznosti hollywoodského vyprávění, kdy jsou rekvizity a na ně navázané motivy zúročeny, vše má svou úlohu v soudržném celku, přestože to může působit jako jeden prodloužený sitcom s řadou navracejících se epizodních postaviček,” zdůvodňuje Marek, proč se mu hollywoodská verze zamlouvala více než švédská. “Adaptace/předělávka je to navíc alespoň pro Spojené státy americké více než relevantní, protože velmi nenásilně máme jednu postavu, která je trans, řeší se problém gentrifikace a antagonistou je predátorská realitka.”
Muž jménem Otto má, ač to Marka samotného překvapuje, 70 %.
Proč Marka i Marii překvapilo, že se SPRAVEDLNOST PRO EMMETA TILLA dostala do českých kin? A v čem je slovenská ambiciózní festivalovka PLASTIC SYMPHONY zklamáním? Z jakého důvodu nejít na rodinnou MUMII a dalšího hraného ASTERIXE A OBELIXE? Pokud to chcete (ne)vědět, poslechněte si podcast/zhlédněte vidcast Kulový Blesk.
