24°C
Na ňáký mrtvoly kašlu, zavinili si to sami! Děsivé dopisy doživotního vězně Vocáska, který chtěl na svobodu
Je nejdéle sedícím vězněm v Česku, přitom měl být dávno mrtvý. Brutálního vraha Zdeňka Vocáska zachránila před oprátkou sametová revoluce. Teď se znovu připomněl, když žádal soud o propuštění. Naštěstí bez úspěchu, v posudku totiž má, že je nenapravitelný. I z dopisů, které po zadržení psal vyšetřovatelům, je patrné, že si vůbec neuvědomoval, čeho se dopustil.
Policisté nejprve Vocáska vyslýchali na počátku roku 1987, a to v souvislosti s vraždou podivínského slepce Quido Franka, kterého našli bez kalhot ubitého k smrti v jeho bytě. Zdálo se ale, že půjde jen o řadového svědka, který v záhadném případu nijak nepomůže, a policisté vraždu budou nakonec muset odložit jako pomníček.
Pak se ale Vocásek dostal do rukou policie podruhé a to už byl pořádně v úzkých. Policisté, kteří tehdy v ulicích zostřili hlídky kvůli očekávanému příjezdu sovětského vůdce Gorbačova, ho zadrželi, jak se na ulici potlouká kolem podezřelého kufru. V něm pak našli zakrvácený nůž a doklady důchodce Františka Koudelky. Toho pak našli v jeho bytě mrtvého. Vocásek nic nezapíral, tvrdil ale, že šlo o sebeobranu.
Oba muži spolu popíjeli v hospodě a pak pokračovali u seniora v bytě. „Už mě to nebavilo. Zvedl jsem se, že půjdu pryč. Ale Koudelka najednou sebral nůž a šel po mně. Zkroutil jsem mu ruku, ten nůž jsem mu vzal a začal do Koudelky bodat. Ta první rána byla obrana proti napadení. Pak už nedokážu vysvětlit, proč jsem v útoku pokračoval. Přišlo to zničehonic. Já jsem si po celou dobu uvědomoval, že do něj bodám a že ho můžu zabít. Ale nic mi to nedělalo a v útoku jsem pokračoval,“ řekl.
Policisté v čele s kriminalistou Jiřím Markovičem se nestačili divit, jak se rozpovídal. „Když už pak ležel na zemi, zvedl ke mně ruku se slovy ‚Pomoz mi!‘ No tak jsem mu pomohl! Ještě jsem ho bodnul do týla, chtěl jsem se mu dostat do kebule, propíchnout mu mozek. Věděl jsem, že umírá, chrlil krev, přesto jsem mu dal ty dvě poslední rány. Když umíral, tak jsem mu řekl ‚Člověče, vidíš, co sis udělal? Co z toho máš, teď umíráš!‘ “ vyprávěl Vocásek.
Záhy se přiznal i k vraždě slepce Franka a vysvětlil také záhadu ohledně zmizelých kalhot. Vocásek totiž pracoval u dopravních podniků jako psovod a odtud měl mlhavé znalosti o pachových stopách. Právě kvůli nim oblečení z bytu odnesl.
Za mřížemi pak dvojnásobný vrah v dopisu plném hrubých chyb vyšetřovatelům přiznal i třetí útok, který naštěstí oběť přežila. „Píšu vám proto, že je nutné, aby byl od všeho už pokoj. Abyste viděli, že vůbec nejsem zlý. Šel jsem kolem Hlaváčkova bytu, bylo otevřeno, hrála televize a Hlaváček spal. Nevím, co mě to napadlo, vzal jsem u sebe v bytě kladivo, zašel zase za Hlaváčkem a párkrát ho praštil po palici. Znovu jsem se vrátil k sobě a umyl kladívko od krve,“ psal.
27. července 1987 pak napsal Vocásek vyšetřovateli Smékalovi: „Žádnýho strašnýho zločinu jsem se nedopustil, copak jsem nějakej vrahoun? (...) Připadalo mi to, jako že jsme dva Vocáskové, určitě se ten lump do mě převtěluje… Dneska vím, že jsem něco dělat neměl, ale proč mi to nikdo neřekl tenkrát? Vyšetřujou mě psychiatři, a já jsem přitom zdravej jako řípa!“
Vocásek si však dopisoval nejen s vyšetřovateli, ale i se svým prokurátorem. „Trápí mě, že nemůžu mít u sebe svého pejska, moji milovanou čubičku i s krásnejma štěňátkama, co se jí narodily. To mě štve ze všeho nejvíc. Na ňáký mrtvoly já doslova kašlu, dyť si to zavinili sami. Za ně mám bejt trestanej? Vždyť je to blbost! Já sám si nedovedu vysvětlit, proč se to všechno stalo. Já nevěděl, že dělám něco špatnýho. Příslušníci mi řekli, že je to špatná věc. A když to říkají, tak je to špatná věc. A tak se musím podrobit příslušníkům,“ napsal. Také mimoděk přiznal svou zálibu v rekonstrukcích. „Dvakrát jsme už videovali, moc se mi to líbilo, ještě budeme videovat jednou. Už se nemůžu dočkat. Já tam hraju hlavní roli,“ překvapil v dopise. Podle pamětníka během natáčení pak dokonce chválil figuranty, jak to hrají dobře.
Když na něj padla deprese, přemlouval znovu prokurátora, aby ho pustil. „Já si myslím, že jsem zde již dlouho a opravdu jsem hodný, jestli by to nešlo vyšetřovat venku. Vy prý můžete všechno, vážený soudruhu prokurátore. Vám to nemůže nic udělat. Já bych nikam neutek. Já chodím řádně do zaměstnání. A mám venku u cizích lidí čubičku, chudinka pro mě pláče a já jsem bez ní smutný,“ snažil se vzbudit lítost. Soud ale neobměkčil. Od šibenice ho zachránila doslova za pět minut dvanáct zmiňovaná revoluce.
Vocásek se pak snažil dostat na svobodu hned několikrát, naposledy ve čtvrtek. Nikdy se mu to ale nepodařilo. Roli určitě sehrál i jeho psychologický posudek. „Nebyla zjištěna duševní choroba v pravém smyslu. Zjištěna duševní porucha, a to polymorfní psychopatie s rysy hysterickými, anetickými, sociálně maladaptivními. Uvedená porucha je trvalá a léčbou prakticky neovlivnitelná. Ochranná léčba není proto navržena. Zdeněk Vocásek nemá vytvořenu hierarchii hodnot, kategorie dobra a zla jsou mu cizí stejně jako pojmy morálka a svědomí. Antisociálnost spojená s anetičností a explozivitou představuje odstranění všech zábran,“ píše se v něm.
Zdroj: Jiří Markovič, Viktorín Šulc: Lovec přízraků
Témata:
. Nechat v kriminále 
, nic jiného si nezaslouží, venku by jen škodil.
Četl jsem to dosti pozorně a zaujalo mě,že dotyčný pracoval dříve u Dopravních podniků
- je i možné,že v současnosti by kandidoval - do Senátu 