Karanténa v kanceláři, tělocvičně, ale i v restauraci. Výměnný obchod, při němž se platí cigaretami a tabletem za jídlo. Vloupání do bytu za účelem zjištění, zda se tam neskrývá někdo, kdo byl v kontaktu s nakaženým. Oddělování pozitivních dětí od rodin. Nemožnost utéct před zemětřesením v důsledku lockdownu. Polovina roku v karanténě nebo veřejné zahanbení. Půlnoční převoz tisícovky lidí do karantény. A do toho zpomalující ekonomika... Co Číňané během covidu zažívají?
Zatímco se zbytek světa posunul dál, Čínu stále drtí covid, který určuje pracovní, společenský i rodinný život. Vláda nemoc prezentovala jako něco, co trápí „jen“ okolní země a málo vybízela i k očkování. Nyní na to doplácí. Podle BBC od března uzávěry dopadly na 280 milionů obyvatel. Nejvíc se s blížícím se stranickým sjezdem omezovalo v srpnu. Velkému uzamčení se naopak vyhnul Peking.
Čína se se svou politikou nulového covidu chová absurdně. Vláda lidem podsouvala výrazy od „domácího klidu“ (rozumějte: karanténa) přes „klid v celém regionu“ po „zastavení veškerého zbytečného pohybu“.
Následovala „dočasná společenská kontrola“, ale nikoliv uzamčení. Omezení nemělo nijak ovlivnit „normální řád výroby a života“, přestože veřejnost požádali, „aby nevycházela, pokud to nebude nutné“.
Byla to ale jen slova, pak přišlo první uzavření obcí a měst s kontrolními stanovišti u vjezdu i výjezdu. Lidé, kteří tam nebydleli nebo nepracovali, se dovnitř nedostali. O uzamčení prý ale stále nešlo. A místo doporučení nenavštěvovat rodná města dostali obyvatelé Che-nanu pokyn: „Ti, kdo se vrátí domů se zlými úmysly, budou nejdřív umístění do karantény a pak zadržení.“
BLUDNÝ balvan... sry