Pondělí 26. července 2021
Svátek slaví Anna, zítra Věroslav
Oblačno, bouřka 27°C

„Češi umírali i steskem.“ Pandemie prohloubila pocit samoty, hodně zakusila i Nikola (32)

Autor: ula - 
15. června 2021
05:00

Velkou část hospitalizovaných pacientů na odděleních dlouhodobě nemocných tvoří lidé s chorobami typickými pro stárnutí. Nejsou to ale jen senioři, může jít také o mladé dospělé, u kterých se rozvinula chronická a dlouhodobá vážná nemoc. Mezi ně patří i Nikola, která trpí Crohnovou chorobou a musí nosit vývod. Pandemie covidu-19 prohloubila pocit osamění právě u dlouhodobě nemocných v nemocnicích. Pacientům, ale i zdravotníkům, kteří často trpí syndromem vyhoření, pomáhají psychoterapeuti.

Kvůli pandemii covidu-19 byly ve všech nemocnicích v Česku dlouho zakázány návštěvy. Mnoho pacientů, kteří jsou na odděleních dlouhodobě nemocných, se tak nedočkalo návštěv příbuzných a to se mohlo podepsat na jejich psychice.

Dlouhý čas v nemocnici ale netráví jen senioři, ale také mladí lidé, u kterých se rozvinula chronická a dlouhodobá vážná nemoc. Jejich osamělost ještě prohloubila opatření spojená s covidem-19. Patří mezi ně i mladá Nikola, která trpí Crohnovou chorobou a navíc musí mít vývod. V nemocnici skončila i během pandemie a to na celé tři měsíce.

„Za svůj život už jsem párkrát v nemocnici byla, ale vždy to bylo maximálně na 14 dní. Loňský rok jsem tam strávila 14 dní už v únoru a v dubnu jsem se tam vrátila znovu, protože můj zdravotní stav byl opravdu špatný. Měla jsem velký absces a lékaři moc nevěděli, co s tím. Myslela jsem si, že brzy zase půjdu domů, ale ono to tak nebylo,” vzpomíná na období plné nejistoty Nikola.

„Každý den je stejný“

„Když tam ležíte, každý den je stejný. Nevíte ani, co vás čeká nebo jaká je prognóza,“ přiznává Nikola s tím, že časem pojala nedůvěru k postupu lékařů, protože její stav se nelepšil. Pomohla jí až psychoterapeutka Pavla Doláková z neziskové organizace PRO Gaudia.

„Díky paní Dolákové jsem měla pocit, že se o mě někdo zajímá a že se mám na co těšit. Ona tam pro mě byla a dávala mi pocit, že to bude dobré a že to zvládnu. Když jsem upadala do skepse a špatné nálady, tak mi říkala, že to nesmím vzdát, mám se probrat a znovu bojovat. Chodila za mnou kdykoli mohla,“ dodává Nikola. Díky této pomoci také dívka obnovila komunikaci s lékaři a našla k nim cestu. 

Úzkosti a pocity beznaděje

Ne všichni zdravotníci mají s pacienty trpělivost. Nejde přitom jen o jejich maximální pracovní vytížení. Aktuálně to například vinou pandemie bývá syndrom vyhoření, který si však ne každý zdravotník uvědomuje a hlavně připouští.

„V konečném důsledku to neodnáší jen pacienti, ale právě také personál,” říká Pavla Doláková s tím, že v nemocnicích svou přítomností reálně pomáhá oběma stranám. „Mají toho hodně, jsou ve stresu. Registrují sice, jak na tom pacienti jsou, ale jsou rádi, že stíhají svoji práci. Všímají si, že by si potřebovali o něčem promluvit, ale zároveň mají na starost další povinnosti. Když se mají rozmyslet, jestli podají antibiotika, nebo si budou povídat, tak samozřejmě zvolí první možnost,” dodává Doláková.

K nejčastěji řešeným tématům patří u dlouhodobě hospitalizovaných pacientů úzkosti a pocity beznaděje. Jedná se o pacienty, kteří už mohou mít vyšší věk a náhle se ocitnou v nemocničním zařízení, kde jsou  závislí na péči jiné osoby. V době pandemie covidu-19 se osamění těchto lidí ještě prohlubuje. „Lidé tam opravdu strádají. Slaví na covidovém lůžku výročí, narozeniny, připomínají si úmrtí své ženy. Většinou jde samozřejmě o starší lidi, ale ani mladí pacienti nejsou výjimkou,” popisuje situaci psychoterapeutka.

Pomoc i s konfliktními pacienty

„Naše nemocnice disponuje pracovní pozicí klinického psychologa, který samozřejmě není schopen uspokojit potřeby všech hospitalizovaných a potřebných pacientů. Z tohoto důvodu bylo před lety využito nabídky od neziskové organizace. Díky nim můžeme hospitalizovaným v nemocnici maximálně zkvalitnit pobyt,” vysvětluje Jakub Johaník, vedoucí kanceláře ředitele Nemocnice Milosrdných bratří v Brně.

„Psychoterapeuté mohou pomoci i v komunikaci s konfliktními pacienty. Pacient k nim přistupuje jako k osobě, která je mimo toto oddělení, tedy nezávislého člena. Na zdravotní sestře jsou svým způsobem závislí, ale vůči psychoterapeutovi, který přijde v civilním oblečení, mohou být mnohem otevřenější,” říká S.M. Norberta Dobromila Sukupová, hlavní sestra Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.

Pozitivně naladěný pacient lépe zvládá vytržení z rodinného prostředí

Pacient, který je pozitivně naladěný, lépe zvládá vytržení z rodinného prostředí, které může být nečekaně dlouhodobé a v některých případech také nevratné. Velké množství pacientů se do domácího prostředí vrátit nemůže, protože nejsou schopni se o sebe postarat. Pracovníci PRO Gaudia je proto často musejí připravovat také na variantu, že se z nemocnice už domů nevrátí a budou přeloženi do specializovaného sociálního zařízení.

„Paradoxní je, že když umíráte, jste mnohem lépe zabezpečení po psychologické stránce, než lidé dlouhodobě umístění v nemocnicích. Paliativa dostala v posledních letech obrovskou podporu, za což jsem nesmírně ráda. Také my jsme součástí paliativního týmu. Když ale v roce 2021 umíráte, je větší pravděpodobnost, že se vám dostane podpory, než když jste ‘jen’ v léčbě. A to je přece špatně, ideálně by tato psychoterapeutická služba měla být pro všechny,” myslí si Doláková. Říká, že během pandemie byla vůbec poprvé svědkyní toho, že lidé v nemocnicích umírali steskem.

Video Zpět k běžným operacím: Šéf karlovarské nemocnice řekl, na jaké zákroky si nejdéle počkáte - Markéta Volfová, Lukáš Červený

Další videa