„Nemůžu si ani utřít zadek,“ říká po půl roce pražský taxikář (53), nejznámější nakažený koronavirem

Robert M. byl 10. března přijatý do Thomayerovy nemocnice s podezřením na zápal plic. Až postupem času se původní diagnóza ukázala lichou a testy prokázaly nákazu koronavirem. Jeho zdravotní stav byl dlouhou dobu tristní. I přes sebelepší péči lékařů ve VFN, kam byl posléze přemístěn, zafungoval až „zázračný“ experimentální lék remdesivir, který Robert M. dostal jako první pacient v Česku.

Mizivé naděje

„Když jsem byl v Krči, nemohl jsem dýchat. A neuzvedl jsem ani konev, abych si nalil vodu. Měl jsem hroznou žízeň,“ svěřil se taxikář pro Českou televizi se svými zážitky s těžkým průběhem onemocnění. „Začali zkoušet všechno možný,“ sdělil o lékařích s tím, že v ně sám měl malou důvěru. „Já jsem je prosil, aby mě odpojili. Že to nezvládnu, že to nedám.“

„Pacienty to likviduje!“ Lékař, který zachránil pražského taxikáře, varuje před některými léky

Moc mu nepřidávalo, že vedle něj leželi další lidé nakažení koronavirem: „Vedle vás umírá člověk, přijdou tam za ním děti, brečí a prosí, aby bojoval. To mě psychicky zničilo,“ prozradil v slzách. Došlo to tak daleko, že chtěl umřít: „Tak jsem je aspoň prosil, aby mě dali do umělého spánku. Někdo mi tehdy řekl, že bych se už nemusel taky probudit. Odpověděl jsem, že to už je jedno.“

Zážitek s velkým »Z«

Až teprve lék remdesivir pomohl. „Nemohl jsem mluvit, to nešlo,“ uvedl k tomu, že měl do krku zavedenou trubičku. „Když mi ji vytáhli, tak jsem trošku mohl, jako kačer, ale i za to jsem byl šťastný. To mi dávalo tu sílu,“ uvedl na kameru pražský taxikář. Domů jej z nemocnice propustili až po dvou měsících. „Obejmout tátu po dvou měsících, to je zážitek,“ neskrýval dojetí jeho syn Marek.

Konečně doma a »zdráv«

Jak se žije „nejslavnějšímu“ pacientovi dnes? „Většinou vstanu ráno, hodně brzo, třeba v šest, a jdu na balkón. Pořád si to užívám. Sleduji všechno možné, a dokonce tam mám i dalekohled. Baví mě sledovat ptáky,“ uvedl Markovič s tím, že už by se nechtěl vrátit ke své bývalé práci. „Nějak mě to všechno odradilo. I to, že jsem se nakazil.“

„Obejmu ženu, obejmu dceru.“ Nakažený taxikář je v dobrém stavu, domů ale půjde až v následujících dnech

„Chůze je ještě docela problém. Bojím se, jak mám ty svaly takové měkké a povadlé. Člověk ty nohy za sebou trošku tahá. Levá ruka je bez citu. Pořád si s prominutím nemůžu ani utřít zadek,“ uzavírá zhruba půl roku od svého onemocnění. „Je to nepříjemné.“