Medička Lucie (26) pomáhá odebírat vzorky: Zvykla jsem si být 12 hodin denně v ochranném obleku, říká

Hned na začátku krize způsobené koronavirem se zaktivizovali všichni medici napříč Českou republikou, aby mohli pomáhat. Nechyběla mezi nimi ani šestadvacetiletá Lucie. To, že chce pomáhat, jí bylo jasné, jen si nemyslela, že to bude úplně v první linii. „Když jsem zjistila, že mám nastoupit do odběrového stanu ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, trochu mě to zaskočilo. Ale touha pomáhat byla mnohem silnější než nějaký strach, a tak jsem do toho skočila rovnýma nohama,“ vypráví Lucie.

Svléknout se zabere hodinu

Medici na odběrových místech asistují sestrám, které odběry provádějí. I když je v nemocnici Na Vinohradech takzvané drive-in místo, tedy odběr vzorku je proveden v autě, neznamená to, že by byla ochranná opatření mírnější. „Sestra provede stěr z nosu, ten mi potom předá, abych ho mohla zaevidovat a poslat spolu s dalšími do laboratoře. Musíme být velmi opatrní, protože nevíme, jestli se nákaza neuchytila třeba někde na obleku. Máme veškeré ochranné pomůcky. To znamená, respirátor, ústenku, brýle, štít, jednorázový oblek, na něm jednorázový voděodolný plášť, čepici, dvoje rukavice a desinfekci. Je toho opravdu hodně, a než to na sebe navlečeme a svlečeme, zabere nám to aspoň hodinu,“ popisuje Lucie.

Medici proti koronaviru: Chtějí víc pomáhat, brání jim legislativa. Do boje se přidali i studenti ze zahraničí

Nepohodlí neřeší

Je jasné, že v takovém „outfitu“ se asi zrovna dobře nedýchá a nepohybuje. To potvrzuje i sama Lucka: „Když jsme si to zkoušeli nanečisto, pocit, že nemůžu dýchat, byl opravdu silný. Říkala jsem si, jak to zvládnu? Naštěstí mě, a potažmo nás všechny, žene dopředu ten dobrý pocit, že můžeme pomoct a v terénu jsem na to úplně zapomněla. Navíc pracuju s hrozně hodnými sestřičkami, které mi od začátku všechno vysvětlily a se vším pomohly, to už člověk na nějaké to nepohodlí ani nekouká.“ Přitom doba, po kterou musí v ochranných oblecích být, není vůbec krátká, zpravidla se vyšplhá ke 12 hodinám. To už si opravdu zaslouží uznání.

Podpora od rodiny i kamarádů

A co na to Lucčina rodina a kamarádi? „Naši se nejdřív o mě hrozně báli, ale teď jsou na mě ohromně pyšní a mám od nich veškerou podporu. I když je nenavštěvuji, abych je případně nenakazila, jsme spolu neustále v kontaktu. To samé mohu říct o kamarádech. A hlavně máme skvělou partu s ostatními dobrovolníky. Navzájem se podpoříme, nebo si i postěžujeme a hned je všechno lepší,“ uzavírá Lucka.