18°C
V roce 1966 se v bývalém kině Metro, které sousedí s klubem Vagon na Národní třídě, stala děsivá vražda. »Úchyl« a zároveň promítač v jedné osobě, Jaroslav Papež (+24), měl zrovna v neděli 5. června směnu v kině. Protože bylo v promítací kabině vedro, dal si několik piv. Poté odpoledne nalákal do promítací kabiny malého Pepíka (+11).
Slíbil mu, že ho nechá se dívat na mládeži nepřístupný film. Zamkl a jedenáctiletého Pepíka vyzval, aby se svlékl, že je v kabině velké horko. Pak ho „prase“ Papež začal osahávat, dokonce ho v šatně ostříhal, protože se mu nelíbily Pepíkovy dlouhé vlasy. Zneužívání pokračovalo i během druhého odpoledního představení. Mezitím už Pepíka hledala jeho matka a hlídky Veřejné bezpečnosti.
Také chlapec chtěl domů. Jakmile si přes „úchylův“ zákaz odejít oblékl košili, vrhl se na něho Papež s nůžkami a začal Pepíka bodat. Nato hocha opakovaně udeřil do hlavy těžkou lepičkou na filmy a když stále jevil známky života, zatáhl mu kolem krku smyčku z motouzu. Chlapcovo tělo následně odtáhl a shodil do šachty. „Prase“ Papeže později policisté dopadli. I přes odvolání dostal zasloužený trest smrti.
V tom domě straší
Pro Pepíčka to musel být tak strašlivý zážitek, že jeho duše nedokázala odletět do nebe a zůstala spjatá s místem, na kterém byl zavražděn. „Už od mého nástupu v roce 2000 se mě pokaždé po zavírací domě zmocnil nepříjemný pocit,“ sděluje Blesku provozní Jarda Kalaš.
Sám přitom neměl nikdy strach ani z lesa, ani z jiných nadpřirozených věcí. „Ze začátku se mi stávalo, že jsem zavřel, nikdo v podniku už nebyl, zůstal jsem sám a slyšel jsem šoupání židlí. Přitom jsem věděl, že klub zeje prázdnotou,“ dodává.
K neviditelné síle pohybující se židlemi se přidaly bouchající dveře. „Dveře jsem přitom vždy zavíral,“ přemýšlí Jarda. Později se provozní dočetl o hrozné tragédii, která se stala v kině vedle přes zeď. Samotnou šachtu, do které vrah tělo chlapce vhodil, dělí od klubu Vagón jen desítky centimetrů. „Příhody se stupňovaly. Pravděpodobně to bylo tím, že duch Pepíčka potřeboval ukázat, kdo je tady ten pán,“ myslí si provozní Jarda.
„Infarktový“ zážitek
Provozní sice nikdy nic neviděl, ale pokaždé slyšel. Jednu nezapomenutelnou situaci zažil po zavíračce. „Byl jsem tu sám a slyšel jsem, jak se odsunula židle, ale nikoho jsem neviděl. Poté jsem zaslechl kroky směrem na záchod a bouchnutí dveří. Říkal jsem si: ‚To jsem tady někoho musel zapomenout. Počkám, až půjde ze záchodu a pustím ho‘. Po desíti minutách jsem se šel přesvědčit, zda na záchodech skutečně někdo je. Prošel jsem dámské záchody, ale nikoho jsem nenašel. Už mi začala naskakovat husí kůže. Napadlo mě, že pokud nikdo nebude ani na pánském, tak mě asi šlehne,“ vzpomíná Jarda.
Ani na pánských toaletách nikdo nebyl. „V tu chvíli jsem začal mít opravdový strach. Cítil jsem divný pocit. A to jsem se do té doby duchů a nadpřirozených věcí nebál,“ dodává.
Nejhorší zážitek
Dnes už se sice pódium po odehraném koncertě uklízí, dříve tu však zůstávaly bicí. Jeden večer po zavíračce, zhruba rok od nástupu Jardy na pozici provozního, zůstal i se svou kolegyní v klubu. Stáli za barem a řešili pracovní záležitosti. „Stalo se, že na bicí začal někdo hrát. Oba jsme zkameněli. Kolegyně utekla ven, mně zdřevěněly nohy. Nejvíce mě vyděsil její výraz. Měla vytřeštěné oči a strachy vystřelila jako šíp z klubu pryč. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nakonec jsem zhasnul, podíval se na pódium, kde samozřejmě nikdo nebyl, odešel jsem a zamkl jsem,“ vypráví.
Mezi další děsivé příhody patří natáčení České televize. Při jedné z reportáží nezvládla kamera nic natočit. Jindy si zase po zavíračce pustili zaměstnanci smutnou písničku Vojna na Itálii. To se ale duchovi Pepíčka nelíbilo. Zřejmě ho podle Jardy zlobilo, že je v klubu i po večerním koncertu opět hluk. Začal řádit a hrát na bicí. „To už jsme si ale začali zvykat, že tu s námi je,“ konstatuje provozní Jarda. Po jiné směně se sama spustila stejná písnička, kterou zaměstnanci předtím Pepíčka vyrušili.
Vzájemný respekt
Provozní i zaměstnanci si začali připouštět, že mohou mít v podniku ducha. „Když jsem přicházel do klubu, začal jsem zdravit ‚Ahoj, Pepo‘, nebo ‚Ahoj, duchu‘. To stejné jsem dělal i během odchodu. Paranormální věci najednou ustaly. Pepíček pravděpodobně potřeboval pozornost. Upozornit na sebe, abychom o něm věděli, a zároveň ukázat, kdo je tu pánem,“ informuje Jarda.
Respektovat ho začali také zaměstnanci. Už si nepouští hudbu po zavírací hodině. Na konci směny platí pravidlo, že musí být klid. Provozní době se zřejmě přizpůsobil i duch Pepíčka. „Nikdo strach už nemá. Všichni bereme, že to tak je. Nemusíme se ničeho bát,“ dodává. Pokud se ještě někdy ozývá šramocení, Jarda ho nevnímá. S duchem se začali chápat a Jarda doufá, že mezi ním a duchem panuje harmonie.
Klub Vagón večer před otevřením. Jan Dařílek
