Legenda pražských průvodčích Alena (†84) už štípe lístky v tramvajovém nebi. U DPP strávila 50 let

Mladičká Alena, tehdy Navarová, do řad zaměstnanců Dopravního podniku vstoupila 2. prosince 1957. Začínala ve vozovně Motol, bylo jí 18 let. Hned musela absolvovat 20denní kurz pro průvodčí. „Cvičenka je v expedici čilá. Jízdenky značí správně, stanice hlásí, jízdenky nabízí. Ve stanicích při vystupování a nastupování pozorná, znamení k odjezdu dává včas a bezpečně. K obecenstvu příjemná. U jmenované je předpoklad dobré průvodčí,“ zapsal tehdy do tzv. zácvičného lístku její nadřízený Václav Plachý.

Průvodčí museli znát nejen spoustu technických věcí týkajících se tramvají, ale také trasy jednotlivých linek. „Které tratě projíždějí stanicí Strossmayerovo náměstí ve dne, které do 24 hodin a které celou noc? Vypište druhá pásma všech těchto tratí a stanice prvých dvou z nich od třetího pásma k druhému,“ zní jedna z otázek, kterou musela při závěrečných písemných zkouškách pro průvodčí Alena v roce 1957 zodpovědět.

Původní plán byl zůstat u DPP jen tři nebo čtyři roky, silnější ale nakonec byla Alenina láska k tramvajím i k tehdejším cestujícím. „Lidé byli za všechno mnohem více vděční, přestože byla v tramvajích zima jako hrom a pohodlí pramalé, dokázali se cestující na sebe více usmívat a méně nadávat,“ řekla v roce 2007, po 50 letech služby u DPP, pro podnikový časopis DP kontakt s tím, že si ji „její“ cestující o Vánocích hýčkali třeba cukrovím či vaječným likérem.

Řídit tramvaj se tehdy bála, a tak pracovala jako průvodčí starých dřevěných tramvají s otevřenými plošinami bez dveří. To kromě štípání lístků obnášelo také hlášení zastávek nebo rozdávání pokut. V roce 1974 byl jejich provoz kvůli otevření první trasy metra ukončen, změnil se odbavovací systém a s tím přišlo také rušení průvodčích. Alena tak neměla na vybranou, a protože chtěla u tramvají zůstat, přeškolila se nakonec přece jen na řidičku.

„Vždy laskavá“

Tramvaje T1 a T3 řídila dalších 20 let, od roku 1994 pak předávala své zkušenosti mladým zájemcům o obnovenou profesi průvodčího historické tramvaje a jezdila na nostalgické lince 91. „Neučila je jenom provozním záležitostem nutným pro řádný výkon služby jako např. štípat jízdenky, vyskakovat za jízdy, vyhlašovat zastávky apod., ale byla jim i vzorem v chování k P. T. obecenstvu, tedy k cestujícím. Vždy laskavá, ale zároveň přesná a nekompromisní v dodržování provozních a bezpečnostních předpisů. Tak si ji budeme pamatovat,“ shodli se pro Blesk její syn Michal, vedoucí archivu DPP Robert Mara a Radan Kukal, který se u ní zaučoval jako řidič.

Právě její syn Michal Režný, který u DPP také dlouhodobě pracoval jako řidič tramvaje, o maminčině smrti informoval. „Dneska odpoledne jsem za ní přijel a našel ji na zemi… Kdo jste mámu znali, věnujte jí tichou vzpomínku,“ napsal na Twitteru. 

Tramvaje se Aleně zadřely pod kůži, staly se její osudem i rodinou. Kromě jejího syna Michala byl tramvajákem také Alenin manžel, jehož si v DPP našla, i jejich druhý syn. 

Památná beranice

Alenu bude navždy připomínat její služební beranice z roku 1957. Brzy se stane součástí expozice stejnokrojů v Muzeu MHD, která se připravuje v souvislosti se stavbou nové muzejní haly pro historické autobusy a další silniční vozidla. Měla by se veřejnosti představit v roce 2025 při oslavách výročí 150 let MHD v Praze. „Služební beranice Aleny Režné je jediná dámská zimní pokrývka hlavy z kolekce uniforem, které ženy v DPP nosily od roku 1939 do roku 1965, kterou se nám podařilo zachránit pro příští generace,“ řekla Blesku mluvčí DPP Aneta Řehková.