23°C
Byla to právě válka, díky které se Vacek ve svých „starších“ letech doslova vyhoupl do sedla, ačkoliv i předtím měl kariéru, jež budila respekt. Ale až díky druhé světové válce vystoupil Vacek ze stínu druhých, aby mohl usednout do křesla, jež náleží primátorům hlavního města. A to jej začátek války zastihl v jeho 62 letech zrovna na cestě do penze.
„Dr. Vacek byl třikrát zatčen, vyslýchán gestapem a držen ve vazbě,“ uvádí historička Táňa Jelínková ve studii Pražští primátoři (1784-1993) z Pražského sborníku historického č. 26. „Vždy byl však propuštěn a poslední měsíce války prožil v ilegalitě.” Pochopitelně z politických důvodů. Jednak proto, že nacisté měli na komunisty políčeno, ale taktéž i jako protinacistický odbojář, který byl proto vězněn na Pankráci a v Petschkově paláci. Když kola osudu pohnula dějinami, nezůstal však nečinně sedět doma ve své vile v pražské Lhotce, a dal se do „finálního“ boje za svobodu s plnou vervou.
„Voláme všechny Čechy!“
„Volání státního rozhlasu o pomoc v sobotu 2. května 1945 ve 12:33 hodin se stalo signálem k propuknutí Pražského povstání. V té době již byla v rukou povstalců pražská radnice,“ uvádí bývalý ředitel Archivu hl. m. Prahy Václav Ledvinka.
Oficiální „vláda“ Prahy byla svržena, tedy postu primátora byl zbaven nacisty dosazený primátor Alois Říha (†69). A na jeho místě se prozatím dočasně, později natrvalo ocitl právě Václav Vacek, který hlavní město provedl jednak Pražským povstáním, ale i měsíci po válce. Čím si to zasloužil?
Předurčen pro politiku
Skoro by se až chtělo říct, že byl Vacek pro politiku předurčen. Jeho otec byl totiž v Libochovicích, kde se 11. září 1877 narodil, starostou. „Byl předposledním ze sedmi dětí,“ píše Jelínková. Dospívání ale už trávil v Praze na studiích, kde bydlel v novoměstském domě Na Bojišti 8. Nejprve vystudoval vinohradské gymnázium, poté se dal na práva, přičemž po studiích se začal živit jako novinář. „Ač se po brzké smrti otce ocitl zcela bez prostředků, dosáhl vynikajícího vzdělání, především jazykového,“ vyzdvihuje Ledvinka.
Nejspíše život ve finanční tísni u Václava zapříčinil, že se stal sociálně empatickým, k čemuž přispělo i přátelství s prominentním socialistou Bohumírem Šmeralem (†60). Vacek se „stal redaktorem Práva lidu a v letech 1907-1912 působil ve Vídni jako dopisující redaktor tří největších sociálně demokratických deníků,“ píše Jelínková.
V té době se seznámil se svou manželkou Marií, která u jeho bratra pracovala jako chůva, a se kterou měl dva syny, které vychovával v rodinné vilce ve Lhotce v Libušské ulici č. 22. Odtud údajně chodil do práce do centra Prahy pěšky. „Denní devítikilometrová pěší cesta ho tělesně otužila,“ píše Jelínková. I přes zdatnou fyzickou kondici do první světové války verbovat nemusel. „Zachránila jej těžká krátkozrakost.“ Ta jej však neuchránila od politické kariéry, neboť už „ve dnech vzniku samostatné ČSR byl tajemníkem Národního výboru a poté sekretářem ministra spravedlnosti v první vládě republiky Františka Soukupa (†69),“ píše Ledvinka.
A od roku 1923 se Vacek angažoval na dění v hlavním městě coby radní, nominovaný komunisty. „Nepatřil ke stoupencům militantní bolševické linie, nýbrž k umírněnému šmeralovskému směru v komunistické straně, proto se věnoval převážně věcným problémům komunální politiky,“ uvádí na pravou míru Ledvinka s tím, že ještě roku 1936 byl na dva roky zvolen senátorem. Když pak byla roku 1938 nuceně rozpuštěna KSČ, Vacek se nechtěl dále na politice podílet. „Odešel do penze a hodlal se věnovat jen svým zálibám a odpočinku,“ pokračuje Jelínková.
Nakrátko v čele Prahy
Následně přišla éra druhé republiky, éra protektorátu a druhá světová válka, která navždy poznamenala nejen hlavní město, ale celou republiku. Na jejím konci stál Václav Vacek mezi vítězi. Politickými, morálními, i těmi vojenskými. „Jeho vliv na události byl dán nejen statečnou obranou radničních budov proti útokům vojsk SS, které trvaly od poledne 5. až do podvečerních hodin 8. května, ale především činností městského pouličního rozhlasu,“ vyzdvihuje Ledvinka. „Staroměstská radnice byla zničena, ale nikoli dobyta, a primátor před ní v poledne 9. května pozdravil první jednotky Rudé armády.“
„Revolučním“ primátorem byl Vacek krátce – do srpna téhož roku, kdy jej vystřídal navrátivší se předešlý primátor Petr Zenkl (†91). Dočkal se mezitím řady poct a ceremonií, například jako představitel hlavního města vítal prezidenta Edvarda Beneše (†64) při jeho návratu do vlasti. „Maršála Koněva jako osvoboditele Prahy vlastnoručně zapsal do knihy čestných občanů města,“ uvádí Ledvinka. Toho Koněva, jemuž bylo čestné občanství v roce 2022 odepřeno. Do důchodu se ale Vacek nepřichystal, naopak dělal Zenklovi náměstka. Ne nadlouho. „V květnových volbách r. 1946 jednoznačně zvítězila komunistická strana a měla právo obsadit úřad primátora. Na její návrh byl 1. července 1946 zvolen dr. Vacek,“ píše Jelínková.
První »rudý« primátor
Hodnotit éru let 1946 až 1954, kdy byl Vacek v čele hlavního města, je nelehké. Před málokterým primátorem stálo tolik práce, jako právě před Vackem, který se musel vypořádat s devastačními proměnami Prahy. „Prvořadým úkolem bylo odstranění válečných škod, obnova národního hospodářství, veřejné správy města, vyřešení bytové otázky,“ vyjmenovává Jelínková, která s výčtem zdaleka není u konce. „Bylo nutno odstranit nouzové kolonie, vyřešit městskou dopravu, budovat nové investice.“
Dlužno dodat, že to byl také Václav Vacek, kdo stál v čele hlavního města v roce 1948 – konkrétně v únoru, kdy došlo k mocenskému převratu, v rámci kteréhož se vlády nad celým Československém zmocnili komunisté. „Primátor Vacek stál 21. února 1948 na balkóně paláce Kinských poblíž K. Gottwalda (†56),“ píše Ledvinka. V celé historii hlavního města se stal prvním komunistickým primátorem. A ačkoliv dříve neinklinoval k bolševismu, únorový převrat jej vtáhl do víru dění a na pražské úrovni se stal zosobněním totalitní komunistické moci. Jak si vedl?
Plodných (?) 8 let
„V době Vackova úřadu byla opravena Staroměstská radnice, obnovena Míčovna na Pražském hradě, provedena rekonstrukce Karolina a Betlémské kaple, postaveno autobusové nádraží na Pankráci (dnes už neexistující, místo něho vznikly administrativní budovy – pozn. red.), nové nádraží na Smíchově, Švermův most (dnešní Štefánikův – pozn. red.), železniční most most v Braníku (zvaný most Inteligence), letenský tunel, Dětský dům, pomník Jana Žižky na Vítkově, na sídlištích ve Vršovicích, Strašnicích a na Žižkově bylo postaveno 7 900 bytů, byla zahájena obnova Anežského kláštera, vybudován Památník národního písemnictví na Strahově a televizní vysílač na Petříně (od roku 1992 už nefungující – pozn. red.),“ píše Jelínková.
Hovoříme-li dnes o pražském magistrátu, nezřídka je tím míněna nová radnice na Mariánském náměstí. Bylo to za éry primátora Vacka, kdy se tam politici a úředníci sestěhovali poté, co Staroměstskou radnici poničily německé kanóny. I „se dočkal otevření Parku kultury a oddechu J. Fučíka,“ navazuje Ledvinka. To se psal rok 1953 a tehdejší nám dobře známé holešovické Výstaviště si mezi lidmi postupem čas vysloužilo přezdívku „Fučíkárna“.
„Sám sedmdesátiletý primátor se pravidelně, byť jen symbolicky, účastnil úklidu města i dalších tzv. brigád, jež se staly všeobecně rozšířenou formou veřejně prospěšné práce,“ oceňuje Ledvinka. „Největší pražskou událostí tohoto období vedle mistrovství světa v ledním hokeji, jež v únoru 1947 přineslo československým reprezentantům poprvé titul světových šampiónů, byl mezinárodní festival mládeže a studentstva v červenci a srpnu 1947. Zúčastnilo se ho přes 17 000 delegátů.“
Jenomže nebyl by to komunistický primátor, kdyby se za jeho éry neděla i řada skutků, u nichž jen pokrčení ramen nestačí. Kromě role při „vítězném únoru“ sehrál Vacek určitou roli v zabavování majetku, nemovitostí a živností. „Dočkal se znárodnění 43 000 pražských řemeslnických a živnostenských provozoven,“ pokračuje Ledvinka. Co to v praxi znamenalo? „R. 1950 bylo v Praze 4384 soukromých obchodů,“ uvádí historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy. „R. 1960 jen 97.“ A to je řeč jen o obchodech – živnosti a řemesla byly majitelům zabaveny, aby „jejich úlohu převzaly podniky státní, družstevní a komunální.“
Nemluvě o nejrůznějších čistkách těch, kteří byli komunistům nepohodlní, a museli svá zaměstnání opustit. Což platilo i o magistrátních úřednících, kteří byli nahrazeni těmi „loajálními“. Řada obyvatel, která byla režimu nepohodlná, skončila ve vězení nebo vystěhována z Prahy na venkov. Nezřídka se jednalo i akademicky vzdělané osoby, které ctily principy demokratického státu a hlásily se k odkazu prezidenta Masaryka.
Důchod
Jakmile se „soudruh“ dostal k moci, zpravidla při ní vydržel až do konce svých dnů. Takový byl konec Gottwalda, Stalina (†74) i prezidenta Antonína Zápotockého (†72). Ne ovšem Václava Vacka. Ten „dne 21. května 1954 požádal o uvolnění z funkce primátora a odebral se na opožděný odpočinek,“ píše Jelínková.
Podle Ledvinky šlo spíše o „rozhodnutí stranických orgánů, než z vlastní vůle.“ Však mu tehdy bylo 76 let. „Zemřel ve své vile na Lhotce 18. ledna 1960,“ píše archivář. Jeho zásluhy mu ostatní soudruzi nezapomněli. „Jako zasloužilý člen KSČ následoval své druhy do Národního památníku na Vítkově,“ připomíná Jelínková s tím, že byl pohřben tamtéž jako Gottwald, jenž měl na Vítkově mauzoleum – přesně po vzoru V. I. Lenina (†53) v Sovětském svazu.
Posmrtné pocty
Želivský. Křižík. Kolben. Jiří z Poděbrad. Jsou vám tato jména povědomá? I nepozornému obyvateli Prahy nejspíše dojde, že jejich jména nesou názvy stanic pražského metra.
Do tu toho výčtu se jeden čas řadil i Václav Vacek – Primátora Vacka se od roku 1980 jmenovala stanice Roztyly. Šlo o jedinou stanici, jež nesla jméno představitele hlavního města. V minulosti se zde dokonce nacházela i busta někdejšího prvního komunistického primátora hlavního města! Nešlo zdaleka o jedinou poctu, které se (ne)dočkal.
Totiž ještě v roce 1952, v době kdy byl nejen naživu, ale dokonce ještě seděl v čele Prahy, začalo Mariánské náměstí nést jeho jméno! Cedule označující náměstí Primátora Dr. V. Vacka visely po obvodu notoricky známého staroměstského plácku až do roku 1990. Postarší fanoušci fotbalové Slavie si možná také budou pamatovat, kterak se jejich „svatostánek“ v letech 1953 až 1990 nejmenoval Eden, nýbrž stadion Dr. Václava Vacka.
A v Braníku primátora „uctili“ dokonce tím, že po něm pojmenovali základní školu – dnešní ZŠ Školní. Žádný z těchto „pomníčků“ se do dnešních dnů nedochoval. Byť by mnozí mohli namítat – co takový žižkovský Vackov? Ten však s „rudým“ primátorem nemá nic společného. „O rozvoj této části dnešního Žižkova se zasloužil architekt a stavitel Josef Vacek, podle něhož nese oblast jméno,“ uvádí na pravou míru Radniční noviny Prahy 3 ze září roku 2021.
