10°C
Píše se 23. duben 1836 a na celkem šesti stovkách několikastránkových výtisků už dávno uschnl inkoust. Do ruky si Máj berou první čtenáři. Mladý zasněný básník je dychtivý prvních reakcí. Vyplatila se mu několikaměsíční lopota inspirovaná skutečným příběhem muže, který pro lásku zabil svého otce?
První zdání klame
Stejně jako každý literát, také Mácha si od své básně mnohé sliboval. „Vydává Máj vlastním nákladem a na jeho prezentaci nešetří,“ poznamenává známý český estetik Dušan Prokop v Knize o Máchově Máji. Dokonce si na tiskaři vyžádá, aby byly výtisky tištěny dosud nepoužitým písmem. „Mácha též nesvěřuje náklad Máje k prodeji či k předplatnému knihkupcům, ale rozprodává si jej sám. Po prvních dvou dnech, tj. do 25. dubna, nemá již žádný exemplář z obou dražších vydání (celkem Máj vydal ve třech verzích – pozn. redakce). Má radost, že o Máj byla takřka dračka.“
Jaké zklamání pak musel Mácha zažívat, když se dozvídal o reakcích na své dílo. „Oficiální přijetí Máje naprostou většinou tehdejších hlavních představitelů českého obrození, elitou českých vzdělanců, bylo chladné až negativní,“ uvádí Prokop. Máchu mrzela každá kritika – od jednoho však byla bolestnější než od druhých. Na paškál si totiž Máj vzal i o dva roky starší spisovatel podobně romantické nátury – Josef Kajetán Tyl (†48).
Máchovi například vyčítal, že „nepodává vlasteneckou a národní poezii, naopak vnáší do české poezie cizí tóny,“ uvádí Prokop, a pokračuje, že „nepochopení či odmítání Máje současníky je značné.“ Mnozí o Máchovi soudili, že pouze „kopíruje“ slavného britského básníka George Gordona Byrona (†36), což byl největší kámen úrazu. Tu a tam se kladný ohlas najde, avšak vyřknou ho hlavně Máchovi přátelé, spíše než neutrální pozorovatelé.
Zneuznalý za života
Máchu odsudky veřejnosti tíží, přitom se mělo jednat o nejšťastnější období jeho života. Studium práv se mu chýlilo ke konci, našel si zaměstnání v Litoměřicích, jeho snoubenka Eleonora Šomková (†76) zvaná Lori byla těhotná a Máchovi se rozevíraly nové obzory. Dále přitom psal jak básně, tak i drobné či delší povídky. Na denní světlo se ale derou první zdravotní problémy.
„Kolem 20. října Mácha v Litoměřicích onemocněl,“ uvádí badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět v knize Cesty s Karlem Hynkem Máchou. „Již 23. října si vyrazil na výlet na Radobýl. Z jeho vrcholu zpozoroval v blízkosti města požár, běžel k němu a účastnil se hašení. Nemoc se vrátila na začátku listopadu, 5. listopadu se Máchovi přitížilo a 6. listopadu 1836 zemřel,“ píše Padevět. Příčinou smrti byla s největší pravděpodobností cholera. Zemřel sžírán pochybnostmi a kritikou, která se na něj valila z mnoha stran, a která jej – podobně jako časté cestování mezi Prahou a Litoměřicemi, značně vyčerpávala. Pohřeb měl dílem osudu ve stejný den, kdy měla proběhnout jeho svatba s Lori.
»První romantik«
Jakého údivu by asi byl schopen, kdyby viděl, co se s Májem, a vůbec s celým Máchovým odkazem dělo po jeho smrti. „Recepce Máchy a jeho Máje v prvním období (1836-1860) je rozporná, dost dlouho převažuje vliv negativních recenzí i dalších podobných hodnocení,“ uvádí Prokop. „Přesto i tyto kritiky obracejí pozornost k nespornému přínosu Máje pro českou básnickou řeč. Od počátku a postupně čím dál silněji působí i originální romantická složka Máje, to, že Mácha je naším skutečně prvním romantikem (…) a že není Byronovým epigonem.“
Sví k svému
I když i po smrti bylo Máchovo přijetí coby romantického básníka sporné – třeba takový Tyl mu „věnoval“ novelu Rozervanec, která otevřeně Máchu kritizuje – čím dál více se z něj i dílem jeho brzké smrti stávala ikona moderní české poezie. Jeho odkaz, zvláště v Praze, kde se Mácha narodil a kde též prožil většinu života, začínal žhnout čím dál jasnějším plamenem.
„Největšími obdivovateli Máchy a jeho Máje byli kromě Sabiny, Nerudy, J. V. Friče a Hálka i Arbes, Pfleger Moravský a K. Světlá,“ vyjmenovává Prokop řadu známých českých spisovatelů, kteří se jednoho dne sdružili do skupiny, která si říkala Májovci. „G. Pfleger Moravský například líčí, jak jako mladík slyšel o Máji a toužil si ho přečíst, až mu ho půjčil přítel, a on si ho nejen okamžitě přečetl, ale i celý opsal.“
Okázalý „návrat” do Prahy
Z původně kritizované a zatracované knihy, jíž měli mnozí za „kopii“ zahraniční poezie, se postupem let stala jedna z vůbec nejvydávanějších knih. Jestliže Mácha na podzim roku 1836, týdny před svou smrtí, naposledy opouštěl Prahu coby kritizovaný a nechtěný literát, o to velkolepější byl jeho návrat.
Zatímco v Litoměřicích, kde zemřel, dlouhá léta neměl básník ani pořádný náhrobek, v Praze se mu dostalo přivítání, o jakém se mu nesnilo, byť měl Mácha – jak známo – sny velmi divoké. Jen muselo uplynout 103 let, aby se Mácha „dočkal“.
„Dne 4. května 1939 byly Máchovy ostatky uloženy do dubové rakve, 6. května byly vystaveny v Panteonu Národního muzea a 7. května na Vyšehradském hřbitově slavnostně pohřbeny. Máchův druhý pohřeb se stal v době Protektorátu Čechy a Morava obrovskou národní manifestací,“ líčí Padevět. Pohřbu se zúčastnilo na tisíce Pražanů. Nejen těch.
A divíme se? „Máchův Máj byl velkým uměleckým a lidským, národním činem,“ smýšlí Dušan Prokop. „Byl a je hodnotou ve vývoji i současném stavu české básnické i spisovné řeči. Má mistrnou formu básnické povídky s dosahem nejen národním, ale nepochybně i evropským.“ S další ukázkou hodnot Máje si Prokop vypomůže citací z úvodu k vydání Máje z roku 1941: Mácha „Napsal dílo, jež by samo o sobě stačilo, aby obhájilo existenci češtiny před soudem božím.“
Karel Hynek Mácha Mall.tv
