Podcast: 200 let od narození Karla Havlíčka Borovského. Rodinu statečného novináře stihl krutý osud
Lidé po celém Česku si v neděli připomínali 200 let od narození zakladatele české novinařiny Karla Havlíčka Borovského. Ostrý kritik poměrů v Rakousku-Uhersku, Rusku nebo v církvi, si nebral servítky ani proti obrozencům. Karel Havlíček Borovský vybudoval kvalitní noviny a u lidí si vydobyl neochvějné renomé, z něhož po jeho tragické smrti žila i osiřelá dcera Zdeňka.
V českých dějinách první poloviny devatenáctého století si připomínáme dvě předčasná úmrtí, kterých obrozenci nejednou litovali. Osud Karla Hynka Máchy a Karla Havlíčka Borovského se protnul, když novinář v roce 1846 uviděl zpustošený a neoznačený hrob geniálního básníka v Litoměřicích. Ihned inicioval vznik nového náhrobku na Vyšehradském hřbitově, který byl zasazen ještě v tomtéž roce. Prázdný hrob na ostatky literáta čekal dalších 93 let. V současnosti odpočívají jen nedaleko sebe.
Stejně jako Mácha zemřel Havlíček Borovský nečekaně a v mladém věku. Ve 34 letech bylo jeho jméno pro vlasteneckou společnost zárukou kvalitních a přehledných informací. Podle historičky Magdalény Pokorné z Ústavu českých dějin FF Karlovy univerzity se Havlíček zasadil o mnohonásobné zvýšení nákladu česky psaných novin a jejich rozšíření do regionů mezi vlastence: „V roce 1845 se konalo výběrové řízení na nového redaktora Pražských novin. V Chorvatsku vycházely v té době chorvatské noviny, na Slovensku zase slovenské noviny, proto česká společnost vnímala jako velké mínus, že u nás nevychází tak dobré periodikum. Pražské noviny byly spíše úředním listem v nákladu asi 150 až 200 kusů. Karel Havlíček se 1. ledna 1846 ujímá redaktorského postu, jehož nutnou věkovou hranici splnil teprve nedávno,“ prozrazuje s úsměvem odbornice.
Nepohodlný pisálek
Změnila se grafická podoba novin, ale hlavně jejich obsah! Karel Havlíček Borovský otevírá velká témata jako školství, osvěta, spolkový život, rovnoprávnost jazyková nebo obecní samospráva. V nejslavnějším období Havlíčkových Národních novin jich vychází 2000 až 2200 kusů a jeden výtisk čte hned několik lidí. Ironický tón jeho stylu psaní a otevírání pro rakouskou absolutní monarchii nepříjemných témat, se však ve Vídni nelíbil. Po revolučních událostech v letech 1848 a 1849 se o tři roky později v prosinci rozhodl ministr Alexandr Bach, že by se měl Karel Havlíček odklidit do Salcburku. Uvádí se, že dokonce sám císař František Josef I. zaměnil Salcburk za Brixen. „Víme, že ta změna přišla na poslední chvíli z nejvyšších míst. Nevědělo se, kam ho pošlou,“ nevyvrátila ani nepotvrdila rozhodnutí docentka.
V ranních hodinách 16. prosince si pro něj do domu v Německém Brodu přišli policisté a odvezli jej od rodiny. „Cesta do Brixenu trvala velmi dlouho, byla totiž zima a tehdy ještě neexistovaly žádné tunely a museli cestovat přes vrcholky hor. Pro Havlíčka Brixen znamenal odvezení od rodiny bez soudu, takže nevěděl, jak dlouho tam bude. Nemohl pracovat, přičemž byl zvyklý na dennodenní novinářskou práci. A hlavně byl pod neustálým dohledem. Sledovali jeho dopisy, mohl se vydat jen na jedna a půl míle z Brixenu, kontrolovalo se, s kým se stýká, a dělali mu domovní prohlídky, při nichž mu zabavovali věci a málokdy mu je vraceli zpět,“ popisuje Pokorná podmínky Havlíčkova života v Brixenu.
Spílal smrtelně nemocné ženě
Po necelých čtyřech letech Karla Havlíčka Borovského konečně propustili a v květnu 1855 přijíždí do Prahy. Podle Pokorné píše své ženě dopisy, v nichž se rozčiluje, proč mu neodpisuje. Jeho milovaná Julie je ale po jeho příjezdu již měsíc po smrti, neboť zemřela na tuberkulózu. Havlíček se usadil v Německém Brodě, nemohl psát a před každou cestou musel žádat o povolení, zda může jet. Vlastenecká společnost se ho bála a mnozí se mu vyhýbali. Havlíček kvůli své nemoci opět dostal povolení se volně pohybovat, ale brzy je jeho stav natolik vážný, že jej lékař převáží do Prahy, kde 29. července umírá.
Obrozenci pak uspořádali velký pohřeb, jimž vyjádřili nesouhlas vůči Rakousku-Uhersku. Již během tohoto aktu se z Borovského stává mučedník: „Paradoxně člověk jako byl on, pohotový, vzdorný, energický, tak se najednou v jedné části mýtu dostává do sentimentální podoby, kterou sám kritizoval. Ve znění - Spi Havlíčku/ v svém hrobečku. To je jedna ze strun, která zní dodneška, ale nemá racionální opodstatnění,“ vysvětluje jeden z Havlíčkových paradoxů historička.
Smrt dcery národa
Po novináři a básníkovi zůstala sedmiletá dcera Zdenička, které se ujala rodina sestry jeho manželky Julie. Zdenička tedy vyrůstala v rodině Jarošových do doby, než se dostaly do finančních problémů. V červnu 1861 byla vydaná výzva na vznik loterie pro Zdeničku. Lidé z celého Česka posílali různé dary, z nichž některé byly později vystavené v pražském Žofíně a vydraženy. Získané bohatství pak mělo být určeno jako věno pro „dceru národa“. Zdenička se tak stala téměř majetkem národa a vlastenci ji sledovali a dokonce posílali dopisy s prosbami o autogram. Ubohá dívka žila u několika rodin a obrozenecká společnost rozebírala její mužské známosti. Když v zimě 1867 měla krátký románek s polským důstojníkem Quidem Battagliem, společnost byla rozezlena, šířily se drby a dokonce vídeňské noviny informovaly o tom, že s ním čeká nemanželské dítě. Všem pověrám chtěla učinit konec, když souhlasila se sňatkem se statkářem Antonínem Svobodou. Po zásnubách ve věku 23 let však dne 20. září 1872 umírá. Tragický osud Havlíčkových byl zpečetěn.
Proč se z Karla Havlíčka Borovského nestal kněz, jak popsal Rusko první poloviny 19. století a jak předvedl husarský kousek, když se sám ubránil před soudy, prozradila v Blesk Podcast historička Magdaléna Pokorná:
hlavně to byl takový první propagátor kritického myšlení v zemích českých, což se dnes jako připomenutí hodí, aby lidé nepřestávali samostatně myslet, hledat si informace o jakémkoliv veřejně diskutovaném problému (očkování, inkluze apod.) v RELEVANTNÍCH, PRESTIŽNÍCH veřejných zdrojích, databázích..