Za každým úspěšným mužem stojí silná žena,“ říká se. V případě manželství Edvarda (†64) a Hany Benešových to tak nepochybně bylo do puntíku. Budoucí první dáma Československa přišla na svět 16. července 1885 v Domslavicích, vesničce nedaleko Teplic, jako Anna Vlčková. „Rodina nebyla z bohatých. Zdá se, že Aničce Vlčkové byl určen osud maloměstské dívky, která se brzy vdá a prožije život ve starostech o rodinu a děti,“ píše v knize Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu novinář Pavel Kosatík.

Osudové seznámení

Třeba by na předešlém tvrzení skutečně něco bylo, kdyby se budoucí první dáma nepřestěhovala jako 14letá do Prahy ke své tetě. „Bydlely na Královských Vinohradech v ulici U Riegrových sadů (dnešní Chopinově) číslo 14 v domě pražského policejního ředitele a dvorního rady Václava Oliče,“ píše Kosatík. Jak se později ukáže, Praha a obzvláště Vinohrady ještě sehrají velkou úlohu v životě mladé Aničky. Do té doby si ale můžeme říct, jak přišla ke svému „známějšímu“ jménu Hana.

V roce 1905 vycestovala Anna Vlčková do Paříže, aby se pokusila dostat na Sorbonnu. Tam se od svého známého dozvěděla „o českém mladíkovi, který už na Sorbonně studuje,“ líčí Kosatík. „První dojem z něho byl zvláštní. Vypadal vážně, byl unavený. Tenhle mladík vypadal jako učitel a kamarád v jednom.“ Vskutku se jednalo o mladého Eduarda Beneše, jehož americký novinář a voják Edward B. Hitchock v té době popsal jako „podivně starého mladého muže.“

V Paříži se Beneš a Vlčková, spolu ještě s dalšími přáteli, stýkali zhruba rok, než mezi nimi začaly vyplouvat na povrch vřelejší city. „Beneš nebyl schopen flirtu, v žertování s ženami byl těžkopádný, ale pochopil, že buď Annu získá teď hned, nebo ji definitivně ztratí,“ uvádí Kosatík. V květnu 1906 se v Paříži zasnoubili. „A Beneš při té příležitosti Annu přejmenoval: odteď do konce života se bude podepisovat Hana.“ Z jakého popudu? Vše tkví v nešťastné lásce, kterou Beneš prožil ještě v Čechách, v rodných Kožlanech s jistou Aničkou, „jednoduchou zemědělskou dívkou, ve které se, jak sám říkal, zklamal. Nechtěl si ji připomínat.“

Léta v osamění

Do společného života coby manželé Benešovi vstoupili na konci roku 1909, kdy Haně bylo 24 let, jejímu muži o rok více. „Svatbu měli v kostele svaté Ludmily v Praze na Vinohradech,“ dozvídáme se od Kosatíka. Jejich soužití údajně nebylo z těch nejromantičtějších. Beneš „nikde neměl volný čas, neustále psal, studoval a přednášel.“

Edvard a Hana Benešovi se vzali ve vinohradském kostele sv. Ludmily. (ilustrační foto)
Edvard a Hana Benešovi se vzali ve vinohradském kostele sv. Ludmily. (ilustrační foto)
Autor: Facebook Praha 2

Rutinu jejich životů narušila první světová válka, kdy Beneš v roce 1915 vycestoval do Francie, aby se spolu s Tomášem Garrigue Masarykem (†87) podílel na zahraničním odboji. Hana zůstala v Praze, a trestu za útěk svého manžela v podobě zatčení neušla. „Nejdřív byla čtrnáct dnů držena v samovazbě, potom ji přemístili do Novoměstské trestnice,“ líčí Kosatík. Z vězení se dostala až po půl roce, aby byla v následném procesu odsouzena k dalšímu pobytu v trestnici. „Ve vězení Hana strávila celkem jedenáct měsíců, z toho část v cele o rozměrech třikrát čtyři kroky bez nábytku a se sklápěcím prknem místo lůžka.“

První dámou

Po první světové válce se život vrátil do normálních kolejí. Ba možná ještě lepších – po ustavení nezávislé Československé republiky, na níž měl Edvard Beneš nemalý podíl, se manželský pár těšil všeobecné vážnosti. A následoval v podstatě raketový vzestup v kariéře cílevědomého politika, který se přes ministra zahraničí a předsedu vlády stal v roce 1935 prezidentem, když úřad převzal po odstoupivším Masarykovi.

Život Hany Benešové coby první dámy byl prý ukázkový a vzorný. „Lidé ji měli rádi,“ podotýká Kosatík. Účastnila se kulturního života, „zapojovala se do práce nejrůznějších spolků,“ zajímala se o rozvoj divadelnictví či ochranu zvířat. Zdánlivou idylu narušil nacismus – nejprve Mnichovská smlouva a nucené podstoupení Sudet Německu, posléze úplná okupace. Tu už Benešovi neprožili v Praze. Ještě koncem října 1938 vycestovali do zahraničí, odkud se vrátili až po válce v roce 1945 – a Beneš znovu do úřadu prezidenta.

Ani jeho druhé prezidentské období se neobešlo bez komplikací. Byť byl mezinárodně uznávanou autoritou, vrásky mu dělal nastupující komunismus a ambiciózní politik bez skrupulí, který byl schopen jít doslova přes mrtvoly – Klement Gottwald (†56), toho času československý premiér. Na Beneše v průběhu let činil značný nátlak, až 7. června 1948 Beneš nevydržel a odstoupil ze svého prezidentského úřadu.

Léta práce a stresu a nátlaku v posledních měsících se na Benešovi nadmíru podepsaly, takže prezidentský post opouštěl coby nemocný a zlomený muž, kterému do života nezbývalo mnoho sil. V srpnu téhož roku ochrnul a ztratil řeč. Když upadl do bezvědomí, nedalo se více dělat. Edvard Beneš zemřel 3. září 1948, přičemž Kosatík dojemně uvádí, že k tomu došlo „v Hanině náručí.“

Hydra zvaná komunismus

Svých zbylých 26 let prožila Hana Benešová do značné míry v osamění a pod bedlivým dozorem StB. „Před Haniným pražským bytem na Loretánském náměstí (Beneš ho získal v roce 1948, když se rozhodl odejít z Hradu) byla zřízena služebna VB, takže příslušníci bezpečnosti měli možnost kontrolovat návštěvníky bytu,“ popisuje novinář. „Nebyla to nejvyšší místa ve stranickém aparátu, ale nenávist bezvýznamných lidí (…), co Hanin klid a bezpečí ohrožovalo nejvíc.“ Na Hrad dokonce docházely takové výzvy, aby vdově byla zabavena vila v Sezimově ústí a veškerý majetek.

Hana a Edvard Benešovi. Poznali se v Paříži, sňatek zpečetili v Praze.
Hana a Edvard Benešovi. Poznali se v Paříži, sňatek zpečetili v Praze.
Autor: ČTK

Navzdory tomu všemu, prostý lid si bývalou první dámu pamatoval a své sympatie ji projevoval dennodenně. „Bylo prý nemožné, aby se Hana Benešová posadila třeba na lavičce v parku, protože se kolem ní po chvíli shlukli lidé – ctitelé, pamětníci, žadatelé o autogram,“ dozvídáme se. „Když se v Praze svezla tramvají, stalo se, že cestující, jakmile zaregistrovali její přítomnost, demonstrativně povstali.“

Podle Kosatíka ji StB sledovala až do konce života. Nezůstalo jen u sledování a špehování. „Pohrávali si s ní například tak, že jí telefonovali desetkrát za noc.“ 2. prosince 1974, v požehnaném věku 89 let zemřela ve svém bytě v domě U Drahomířina sloupu na Loretánském náměstí, podle úmrtního listu na srdeční chorobu, zápal plic a infarkt. Pohřeb se uskutečnil o pět dní později ve strašnickém krematoriu, a stal se symbolickou demonstrací vůči komunistickému režimu.
Fotogalerie
47 fotografií