14°C
Mladý sládek se k „fochu“ dostal ryze pragmaticky. „Můj tatínek se chystá do důchodu a někdo po něm to příjemné břemeno musí převzít,“ usmívá se Jaroslav, který od svého tatínka obdržel tu nejlepší školu. Že by ale už odmala přemýšlel nad tím, že by jednou kráčel v jeho stopách? To ne.
„Neměl jsem tušení, že bych se jednou takhle mohl živit,“ líčí Jaroslav, který vystudoval obchodní akademii. „Pivo jsem poprvé ochutnal asi v devíti letech. A tehdy mi moc nejelo,“ směje se teď, kdy na pivo nedá dopustit. „Jsem odkojený plzní,“ směje se. I tak nějaký čas pracoval v pivní gastronomii. Postupně dělal ve skladu, číšníka, poté i na výčepu. „Dlouho jsem se hledal, až jsem se našel,“ uvádí.
Vlastní rukopis rodinné tradice
Se svým tatínkem v minipivovaru U Dvou koček tvoří sládkovský tandem. Už se však dá říci, že přebírá rozhodující slovo. „Vycházíme z jeho receptury, ale už přece trochu jinak. Chci, aby pivo mělo trochu jiný šmak, protože za devět let, co pivovar funguje, se toho příliš nezměnilo. Proto bych na prahu těch změn rád stál já,“ vysvětluje Jaroslav, rodilý Pražan z Vinohrad.
Co konkrétně tím má na mysli? Například skladbu piv. V pivovaru se totiž standardně vaří dva druhy, světlý a tmavý ležák neboli Světlá a Tmavá Kočka. Jaroslav by rád nabídku rozšířil, přinejmenším o sezónní speciály. „Chtěl bych zkusil navařit švestkové, s nádechem jehličí nebo skořicové pivo,“ nebojí se Jaroslav výzvy.
Restaurace a dnes i minipivovar U Dvou koček má za sebou pestrou minulost. Dnes v něm vaří pivo mladý sládek Jaroslav Myška. David Zima
A kromě vlastních si lze U Dvou koček objednat také tradiční plzeňské pivo, které k lokálu patří odnepaměti. Přitom jsou si z hlediska preferencí hostů obě piva rovna. A z hlediska chutí? „Naše je nefiltrované a hořčí, sytíme ho biogonem, díky čemuž není tolik přesycené a člověk při napití nemá doslova pusu plnou bublinek,“ uvádí charakteristický říz vlastních piv, které se vaří prakticky ve výloze podniku. Ve sklepení pivovárku pak zrají 20 dní, ročně se jich navaří a vypije zhruba 3 700 hektolitrů.
„Půl práce jde za výčepním“
Na základě svých zkušeností může Jaroslav říci, že všechen vděk za dobré pivo v restauracích, ať už jde o domácí, nebo převzaté, nenáleží jen sládkovi. „Půl práce jde za výčepním,“ upozorňuje. Chuť piva je samozřejmě nade vše, ale opomenout podle Jaroslava nelze ani stav, ve kterém se pivo před hosta předloží. Nehledě na to, že i na chuti se špatná práce na výčepu podepíše.
„Když dostanete pivo v mastné sklenici bez pěny, co si potom pomyslíte? Ve špatně udržované sklenici jdou rychle pryč bublinky, takže pivo za chvíli ztratí chuť,“ myslí si sládek. Záleží i na drobných nuancích. Někde třeba sklenice nachlazují, aby pivo vydrželo více studené a hlavně si zachovalo hutnou pěnu. „Když je špatný výčepní, sráží celou práci sládka.“
Dům s bohatou minulostí
Minipivovar U Dvou koček funguje devátým rokem, otevíral se v červnu 2010. Ještě předtím se v restauraci odedávna točilo plzeňské pivo. Když člověk vejde dovnitř, doslova na něj dýchne historie a atmosféra poctivých tradic. Málokterý podnik v centru Prahy je takhle starý a slavný v tom dobrém i nelichotivém slova smyslu. Mezi hosty se v něm střídala smetánka své doby, dokonce se zde odehrávala i část legendárního filmu Vrchní, prchni! a také zde došlo k nechvalně známé vraždě!
Traduje se, že sem docházel Wolfgang Amadeus Mozart, Antonín Dvořák zde měl absolvovat jedno ze svých vůbec prvních vystoupení na veřejnosti. Pamětliví štamgasti zde potkávali Jana Wericha nebo Bohumila Hrabala. Nejstarší zmínka o existenci domu U Dvou koček sahá do roku 1407, kdy vznikl tzv. dům U Ruky, byť zde stávala stavení už před rokem 1234. V roce 1678 dům shořel a byl znovu vybudován do podoby, kterou kolemjdoucí a hosté víceméně znají dnes.
Za ta léta změnil jména, místy i účel. Fungoval zde zájezdní hostinec, kavárna, vinárna. Dům se postupně jmenoval U ruky, U trnky či Malý platýz. Až teprve v roce 1927 se název ustálil na domu U Dvou koček, podle provozního podniku Romana Pohanky proto, že v domě bydlela paní, která chovala kočky. „A tak se objevil název U Dvou koček,“ líčí. Byť – také to nemuselo být definitivní.
Jméno podle mordu
Může za to morbidní příhoda, která se v restauraci stala v únoru roku 1981. „Kuchař, který tu pracoval, přišel tehdy dříve do práce a překvapil při činu zloděje,“ líčí Pohanka. Mělo jít o jednu ženu a dva muže. Ti kuchaře zabili a „na památku“ si odnesli obě jeho ruce, které mu předtím usekli. Proč?
Údajně se tu hrály karty. „Říkalo se, že mu ruce usekli zloději proto, že při hrách kuchař podváděl,“ vysvětluje Pohanka. „Skutečnost ale byla úplně jiná. Pokud vím, kuchař byl poctivec, který nehrál snad ani prší. Bylo to tak, že jednomu nechvalně známému pasákovi jménem Jiří Doležal došly peníze, tak si pro ně šel za jednou ze svých prostitutek, která v tomto domě bydlela. Spolu se svým známým šel bočním vchodem přes podnik, a do toho přišel nešťastník kuchař.“
Pak už vše šlo ráz na ráz. Kuchař na zloděje vyběhl z kuchyně a dostal smrtelnou ránu do hlavy. „Doležal pak v kuchyni vzal sekáček a na zemi mrtvému kuchaři usekal ruce v předloktí,“ uvádí Pohanka. Záseky od sekáčku na podlaze jsou zřetelné i dnes, bezmála 40 let od mordu. „Levou ruku našli náhodní kolemjdoucí v Libni v Rokytce asi o měsíc později.“
Pachatele policisté nakonec dopadli po několika letech. Restauraci se na to konto jeden čas morbidně přezdívalo »U Paciček« nebo dokonce »Pacifik«. I když z historie tato vražda nevymizela, z paměti Pražanů ano. Protože když se dnes řekne: „jdu na jedno ke Kočkám,“ málokterý Pražan by nevěděl, o jaké vyhlášené restauraci a minipivovaru poblíž Václavského náměstí je řeč.
Provozoval jsem hospodu 6,5 mimo centrum roku a ke Kočkám občas zajdu, tak vím, že na poměry lokality je to tady ještě levné. Jídlo i pivo odpovídá ceně, poznáte to podle toho, že sem chodí i na jídlo Češi minimálně z 50% ... Genius loci zde stále ze stěn dýchá.
