8°C
Život ve středověku zdaleka nebyl procházkou růžovým sadem. Lidé na tom technologicky pochopitelně nebyli tak, jako dnes. A nešlo jen o výsady techniky, ale třeba obstarání nejzákladnější potravy. Kupříkladu vody.
Historička Magdaléna Beranová kupříkladu ve své knize Jídlo a pití v pravěku a středověku uvádí, že za nejlepší dostupnou vodu považovali středověcí obyvatelé tu z potoků a řek, než ze zřizovaných kašen. K těm měli mnozí Pražané blíž, ačkoliv je Praha a její okolí bohatá na vodní toky – stačí vzpomenout Rokytku, Botič, Motolský potok, Lítožnický, Nebušický, Litovický atd. Proč tomu tak ale bylo?
Studny byly často znečišťované obyvateli města. Stojatá voda se na rozdíl od té tekoucí snáz kontaminovala nejrůznějším odpadem, tlejícími zbytky potravin, živočichů, což s sebou následně neslo zkažení vody a výskyt nemocí a epidemií. „Mezi hlodavci v ohniscích výskytu moru se nákaza přenáší blechami, na člověka se nákaza přenáší při vhodných podmínkách kontaktu člověka s blechou, nebo přímým kontaktem s nemocným hlodavcem,“ uvádí v odborném periodiku Vesmír Jiří Svoboda.
Morová rána
K jedné z největších epidemií, jež postihla Prahu, došlo v roce 1380 – prakticky hned zkraje panování Václava IV. Přitom v té době na tom České země, Prahu nevyjímaje, byly i z populačního hlediska nebývale dobře. „České země byly do určité míry útočištěm pro ty, kteří prchali z okolních zemí před vlnami morové rány, jež postihla Evropu v letech 1347-1350, 1357-1362, 1370-1378,“ upozorňuje historik Jiří Spěváček v knize Václav IV. 1361–1419.
„Českým zemím se první a nejsilnější morová pandemie až na nepatrné zášlehy do pohraničí vyhnula. Tím je mimo jiné vysvětlitelné i značné přelidnění Čech ve srovnání se sousedními teritoriálními státy říše,“ pokračuje Spěváček. Pokud bychom se chtěli dopátrat konkrétního čísla, kolik v Praze tou dobou žilo obyvatel, napoví jeho kolega Josef Janáček.
„Počet obyvatel na sklonku doby Karlovy (Karel IV. zemřel 1378 – pozn. red.) se odhaduje na 40 000. Rychlým růstem populace v době Karlově se Praha stala nejlidnatějším městem ve střední Evropě a zařadila se mezi velkoměsta,“ uvádí v knize Malé dějiny Prahy. Prahou je v tomto případě myšlen Pražský hrad a Hradčany, Malá Strana, Staré a Nové Město pražské. A právě „lidnatost Prahy v sobě skrývala četná nebezpečí, z nichž největší bylo ohrožení obyvatelstva epidemiemi. Nad městem visela i neustále hrozba hladomoru.“
Jak již bylo řečeno, Prahu mor historicky doložitelně poprvé „navštívil“ v roce 1380. Nebylo to bohužel naposledy, morové rány na hlavní město dopadly i v letech 1680–1681, a 1713–1715. Na rozdíl od té nejstarší, ty novověké jsou daleko lépe zdokumentované. Obecně se uvádí, že v roce 1380 zemřelo v Čechách na desítky tisíc obyvatel v důsledku moru. Historici Petr Svobodný a Ludmila Hlaváčková v knize Pražské špitály a nemocnice lakonicky poznamenávají, že šlo o „největší epidemii černé smrti předhusitské doby,“ a že „následující epidemie byly méně zhoubné.“
Tristní hygiena
Pražské obyvatele ve středověku netrápily ale jen morové rány. Jak lze odvodit, mor byl v Praze spíše výjimečnou záležitostí. Byly tu ale jiné neduhy, jež obyvatelstvo trápily. „Středověká Praha jako největší a nejlidnatější město českých zemí měla nejvíce problémů s hygienou a zdravotním stavem svých obyvatel a návštěvníků,“ vysvětlují Svobodný a Hlaváčková. Ostatně právě kvůli přílivu návštěvníků, kteří nebyli vždy ve zcela dobrém zdravotním stavu, vznikl v Praze, nedaleko Staroměstského náměstí, vůbec první špitál.
Šlo o „nedostatek kvalitní vody, problémy s odpadky z domácností, řemeslnických dílen i zemědělských aktivit, stísněné bydlení nebo bezprostřední sousedství hřbitovů,“ vyjmenovávají historikové. „Střevní infekce a potíže způsobené nekvalitní nebo nedostatečnou stravou byly sice považovány za běžný jev, přesto i proti nim se snažili otcové města bojovat základními preventivními opatřeními,“ pokračují dále. Byly to zejména dohled nad kvalitou potravin, ale také dláždění ulic, dohled na lázněmi, či v pozdější době zřizování hřbitovů dále od městské zástavby.
Úrovni pražského „zdravotnictví“ pak dlouho odpovídal i fakt, že zde nebylo příliš odborných lékařů, poněvadž bylo „nejběžnější praxí ošetřování nemocných příbuznými či sousedy,“ potažmo „lázeňskými, bardýři a bradýři (holiči – pozn. red.), mastičkáři a bylinkáře, porodní báby a lékárníky,“ vyjmenovávají Svobodný a Hlaváčková. Tu a tam v Praze působili i vystudovaní lékaři a vyučení chirurgové.
Velkou změnou k lepšímu bylo zřízení Karlovy univerzity v roce 1348. „Její lékařská fakulta nejen že produkovala na svou dobu špičkové odborníky – graduované lékaře, ale plnila i funkci nejvyšší odborné autority,“ dodávají.
Věděli jste, že...
… ačkoliv morová epidemie z roku 1380 je první, kterou lze na základě historických fakt skutečně doložit, existují zprávy o tom, že Prahu postihla velká morová rána už v roce 1016. Silná byla prý natolik, že bylo celé město prakticky na vymření.
„Roku toho a času morního kníže Oldřich rozkázal mnoho lesův okolo Prahy, a zvláště okolo Vyšehradu, posekati a to dříví zapalovati, aby ti dýmové lesní a smolnatí to nakažené povětří opravovali. A když se ti dýmové nejvíce rozmohli, taková náhlost moru přestala,“ píše renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české. Za oběť moru tehdy mělo padnout 9/10 pražského obyvatelstva. Je ovšem otázka, zda se tento mor skutečně odehrál. Václav Hájek z Libočan byl totiž mnohými nařčen z toho, že si svá historická líčení barvitě upravoval, možná až vymýšlel. A jelikož se jiní kronikáři o této pohromě nezmiňují, jsou vůči i historikové skeptičtí.
