9°C
Stěží si dnes při veškeré moderní zástavbě, tramvajích, metru, kanalizaci i elektrifikaci a rozloze o zhruba 500 km² lze představit Prahu před tisícem let. Pražský hrad byl na dnešní poměry velmi zřídka obsazen obydlími, pod ním se rozprostírala neveliká zástavba, na druhém břehu Vltavy stálo rovněž nikterak velikánské Staré Město. Přesto se z hlediska tehdejší doby jednalo prakticky o metropoli, která v tehdejší Evropě snášela nejpřísnější měřítka.
„Praha byla na tehdejší středoevropské poměry relativně výstavná,“ píše se v knize Dějiny Prahy I., kterou má na svědomí kolektiv odborníků. „Kamenné stavby byly k vidění asi jen na pražském hradišti. Ovšem některé poslední poznatky (…) na Malé Straně naznačují možnost překvapení.“ Podle první historické zprávy o Praze arabského kupce Ibrahima Ibn Jakuba, se přitom dá hovořit o „ani vesnici, ani městě.“ Prahu tehdy obývalo mezi deseti až dvaceti tisíci obyvatel. A právě tehdy ji potkala zkáza.
Celé město na vymření
„Mor veliký (tak jakž se tomu z mnohých kronik vyrozumělo) jednak byl po všem světě,“ uvádí k roku 1016 ve svém zápisu v Kronice české Václav Hájek z Libočan. „Jaroslav Hradišťský, bratr kláštera Strahovského, v své kronice píše, že taková náhlost moru v Praze začala se den čtvrtý února měsíce a trvala až do měsíce září.“
Podle Hájkovy kroniky, která ovšem byla sepsána až o pět století později než popisovaná událost, byla Praha tehdy na vymření. „Roku toho a času morního kníže Oldřich rozkázal mnoho lesův okolo Prahy, a zvláště okolo Vyšehradu, posekati a to dříví zapalovati, aby ti dýmové lesní a smolnatí to nakažené povětří opravovali. A když se ti dýmové nejvíce rozmohli, taková náhlost moru přestala,“ píše renesanční kronikář. Za oběť moru tehdy mělo padnout 9/10 obyvatelstva. Tedy, nejspíš…
Bylo tomu opravdu tak?
Kroniku Václava Hájka z Libočan, jakkoliv historicky i literárně je ceněná, zpochybňovali pro její autentičnost mnozí badatelé ještě během novověku. „K textu kroniky se kritické hlasy objevují už od dob Daniela Adama z Veleslavína (1546–1599),“ uvádí historik české literatury Jan Linka. Kupříkladu „český Hérodotos“ alias první český kronikář Kosmas (1045–1125), který žil v letech nepříliš vzdálených oné neblahé příhodě, se o moru ve své kronice nezmiňuje ani slovem. „Roku od narození Páně 1015: Císař Jindřich si podrobil polského knížete Boleslava. Roku od narození Páně 1017: Dne 11. června zemřel Thegdag, třetí biskup kostela pražského,“ dočteme se doslova v Kosmově kronice. Ani zmínka o roku 1016, natož o moru, který by Prahu zdecimoval. Jiní historici s touto informací rovněž nepracují jako s hodnověrným faktem, v oficiálních pramenech ji nenalezneme. Přitom by se jednalo o patrně první morovou ránu, která výslovně Prahu postihla.
Kde se vzal, s blechami mor přicválal
Zda se v roce 1016 opravdu jednalo o mor či jinou pohromu, která postihla Čechy a Prahu, lze dnes spekulovat. „Středověký člověk byl zvyklý označovat pandemii tím nejobecnějším pojmenováním, a pokud některé formy nakažlivých onemocnění vyvolávaly hromadná úmrtí, zachytil tuto okolnost slovem mor, bez ohledu na to, že se jednotlivé příznaky různých nemocí od sebe dosti podstatně odlišovaly,“ uvádí archeolog Jiří Svoboda s tím, že se mohlo jednat například i o hladomor.
První opravdu zdokumentované epidemie moru sahají „teprve“ do 13. století. Pravděpodobnou příčinou úmrtí statisíců obyvatel celého kontinentu, Čech i Prahy nevyjímaje, byly blechy. „Mezi hlodavci v ohniscích výskytu moru se nákaza přenáší blechami, na člověka se nákaza přenáší při vhodných podmínkách kontaktu člověka s blechou, nebo přímým kontaktem s nemocným hlodavcem,“ uvádí v odborném periodiku Vesmír Jiří Svoboda.
