23°C
Ta měla počátky už u jejího prapraděda, císaře Svaté říše římské Jindřicha VII. Lucemburského (†asi 40), který svatbou svého syna Jana (†50) s Eliškou Přemyslovnou (†38) prakticky dosadil rod lucemburských hrabat na českých trůn. Diplomatické nadání v tomto ohledu geniálně zúročil Karel IV. (†62), který si sňatky svých dětí příbuzensky zavázal mnohé z významných evropských rodů – jeho dcera Anna (†28) se dokonce stala anglickou královnou.
Karlův druhorozený syn Zikmund Lucemburský (†69) byl ženat dvakrát. Zatímco první svazek manželský nebyl požehnán co do potomků, s Barborou Celjskou (†asi 59), která podle historika Rudolfa Urbánka „vynikala neobyčejnou tělesnou krásou, štíhlým vzrůstem, bělostnou pletí,“ jak bychom se dočetli v knize Královny a kněžny české, se vytouženého potomka dočkal.
Zásnuby v plenkách
Alžběta Lucemburská přišla na svět v roce 1409, přičemž historikové nemají jasno, kdy a kde přesně k narození královské dcery došlo. Někdo se kloní k datu 28. února, jiní k 7. říjnu. Někdo se kloní k Praze, historik Jaroslav Čechura v knize Lucemburkové: Životopisná encyklopedie uvádí pravděpodobnější Košice – Zikmund byl tou dobou ještě „pouze“ uherským, a ne českým králem.
Zikmund Lucemburský – Pro Maďary a Němce uznávaný vládce a hrdina, pro Čechy jen prohnaná Liška ryšavá Videohub
„O dětství jediné dcery významného Lucemburka Zikmunda toho není mnoho známo,“ uvádí Čechura. „Bezpochyby to způsobily tehdejší hektické události, které otřásaly střední Evropou a v nichž hrál právě Zikmund jednu z klíčových rolí,“ naráží historik jednak na papežské schizma, které právě Zikmund rozřešil, a také na dravé útoky Osmanské říše, kterým prakticky jako první evropský monarcha musel čelit.
Rudolf Urbánek zmiňuje, že Zikmund svou dceru „prý velmi miloval.“ Proto jí ještě v jejím nejranějším dětství vybral ženicha, o němž neměl pochyby. „Zasnoubil Albrechta II. Habsburského (†42), narozeného roku 1397, se svou dvouroční dcerou Alžbětou,“ uvádí v knize Císař Zikmund historik Wilhelm Baum. Svatba k radosti Zikmunda, který Albrechta vychovával a považoval jej svým způsobem za (ne)vlastního syna, proběhla v Bratislavě roku 1421. To už Alžbětě bylo „alespoň“ 12 let, tudíž už nehrozilo, že by ji manžel musel přebalovat.
Princezna, která má poslední slovo
Jaká vlastně „poslední Lucemburkovna“ byla? „Po matce zdědila krásu i panovačnost, spojenou s chytrostí a nepovolnou energií,“ uvádí Urbánek. „Typická Lucemburkovna, tedy vysoce urozená paní, starající se o rodinu,“ hodnotí ji Čechura.
„Byla to rozená vládkyně, v pravém slova smyslu žena, kterou latiníci označují slovem »virago« (mužatka),“ navazuje Urbánek. Termínem se nemíní nic hanlivého, spíše naopak. Princezna nerada seděla v koutě a hovořila do mužských záležitostí, jako třeba panování. „Jejímu vlivu přirozeně podlehl choť Albrecht,“ před kterým se po smrti Zikmunda rýsovala královská cesta nedozírných obzorů. „Alžběta Albrechta kam chtěla, táhla, takže se tehdy v Rakousích nemluvilo marně o ženské radě.“
Dětství strávila v Uhrách, od sňatku žila především v Rakousku, kde coby rakouský vévoda Albrecht panoval. Ale ještě než se stala královnou se všemi poctami, měla v „merku“ Pražský hrad, kde nelibě snášela, že se v něm „roztahuje“ její matka. „Záhy pracovala na pražském dvoře intrika proti intrice,“ podotýká Urbánek, a Baum jej doplňuje, že „Zikmund Albrechta a Alžbětu ustanovil svými nástupci v Uhrách, Čechách a na Moravě.“ Barbora ale usilovala o to, že zůstane královnou a do jisté míry správkyní království i po Zikmundově smrti.
Královna se třemi korunami...
Proto když Zikmund roku 1437 zemřel a měla vstoupit v platnost jeho „závěť“, stavěla se Barbora z Celje na zadní, což se jí podařilo jen částečně. „Alžbětin manžel získal v rychlém sledu římskou, českou i uherskou korunu,“ uvádí Čechura.
Ke korunovaci ve svatovítském svatostánku došlo roku 1438 a neobešla se bez sporů. Král a královna totiž obecně nebyli uznávaní na základě toho, že by si to přál bývalý král. Museli je zvolit české stavy a ani poté nebyla situace pro manžele jednoduchá.
...a bez střechy nad hlavou
„Pražané Alžbětě přiznali jen část jejích pražských nároků. Zdráhali se vydat jí na Starém Městě Královský dvůr i pokoje na Hradě,“ uvádí Urbánek. Toto a i jiné záležitosti vedly k tomu, že měla „podle historika F. Kavky odpor k českému prostředí,“ jak podotýká historik David Papajík v publikaci Ladislav Pohrobek: Uherský a český král.
Předčasnou vdovou
Jak moc bylo manželství Alžběty a Albrechta šťastné se asi nedozvíme. Trvalo 18 let a přivedlo na svět hned 4 děti, z nichž ten nejmladší, titulem knihy zmiňovaný Ladislav Pohrobek (†17) se stal králem s nejnešťastnějším osudem, jaký si lze představit. Jak napovídá jeho jméno, narodil se až po smrti svého otce. Albrecht, který byl o 12 let starší než Alžběta, a přesto byl dnešní terminologií tak trochu „podpantoflák“, „se nakazil úplavicí a na podzim roku 1439 zemřel,“ uvádí Čechura.
Ladislav přišel na svět 4 měsíce po otcově nenadálé smrti, přičemž se dochovaly zprávy o jeho narození. „Královna byla statečná i zodpovědná žena: v okamžiku blížícího se porodu dala otevřít okna i dveře své komnaty v paláci v Komárně, byla si totiž vědoma, že musí zamezit šuškandám, které se mohly kolem takového porodu vyskytnout. Šlo o možnou výměnu novorozence, a to nejen děvčátka za chlapce, ale třeba neduživého novorozence, který žil jen několik hodin, za zdravého,“ uvádí Čechura.
V případě syna by se jednalo o vytouženého dědice, který by se jednoho dne ujal vlády v Uhersku a v Čechách, což Ladislav vskutku naplnil. Za nemalého přispění matky, díky jejímž předkům v srdci Pohrobka kolovala krev Habsburků, Lucemburků, uherských Arpádovců, polských Piastovců a dokonce i českých Přemyslovců. „Několikaměsíčního kojence nechala narychlo korunovat uherským králem; nestávalo se příliš často, aby byl budoucí vladař přinesen k slavnostnímu aktu v proutěném košíku,“ pozastavuje se Čechura.
Poslední Lucemburkovna
Do svých posledních chvil se Alžběta snažila, aby byl její syn právoplatně uznán za krále, díky čemuž se paradoxně dostala do sporu s mnohými mocnáři, i s těmi, od kterých to nečekala. „Zápas jí přinesl mnohé zklamání, jak od příbuzných Habsburků, tak i od Celjských, kteří si dávali svou pomoc draze platit a potom nechali Alžbětu na holičkách,“ uvádí Urbánek.
Nejtvrdší boje vedla o uherskou korunu, o níž se hlásil i polský král Vladislav III. Varnenčik (†20), s nímž v Uhrách dokonce za synova práva vedla jakousi občanskou válku. Uspěla v ní až za pomoci papežského legáta. „Královna si měla ponechat Bratislavu a podstatnou část středního a východního Slovenska. Dohoda ovšem zůstala jen na papíře, neboť Alžběta pouhých šest dnů po jejím podpisu ve věku třiatřiceti let nečekaně zemřela,“ uvádí Čechura k datu 19. prosince 1442.
„Zemřela zdánlivě nepřemožena,“ pokračuje Urbánek s tím, že byť formálně dosáhla svého, po její smrti Vladislav smlouvu neuznal a vlády nad Uherským královstvím se chopil. Jenže osud i jemu vyměřil nízký počet let k odžití. Když v roce 1444 zemřel, karty se obrátily a Ladislav byl i na základě dohody, jíž si vymohla jeho matka, mezitím přijat za českého krále, obdržel i uherskou korunu, čímž zůstala celistvost kdysi tak mocného lucemburského soustátí ve střední Evropě uchována.
„Alžbětin sen se přece, avšak jen nakrátko, splnil,“ podotýká Urbánek. Nakrátko, jelikož Ladislav, jak víme, se dožil pouhých 17 let. Ač byla Alžběta českou královnou a udržovala styky s českými pány, kteří ji v jejím úsilí pomáhali, české prostředí ji nikdy zcela nepřirostlo k srdci, podobně je tomu naopak. Z hlediska české historie jde spíše o královnu tak trochu opomíjenou. Nenapomáhá tomu ani skutečnost, že byla pohřbena nikoliv v Praze, ale v Székesfehérváru-Stoličném Bělehradu v Maďarsku. „Spolu s Alžbětou opustila lucemburská dynastie střední Evropu,“ uzavírá Jaroslav Čechura.
