Rozporuplnost Ladislavova života se začala odvíjet ještě před jeho narozením. Zpočátku by se dalo říct, že vyhlídky byly totiž nadmíru příznivé. Narodil se Alžbětě Lucemburské (†33), jediné dceři Zikmunda Lucemburského (†69), přičemž jeho otcem byl Albrecht II. Habsburský (†42). Jednoho dne mělo maličkému Ladislavovi spadnout do klína dědictví obou rodů – tedy Lucemburského (České a Uherské království) i Habsburského (Rakouské velkovévodství).
Maličký sirotek
Osud tomu chtěl, aby se tak stalo ještě dříve, než přišel na svět. V Ostřihomi se malý princ narodil 20. února 1440. Kdežto jeho otec Albrecht „zemřel 27. října 1439 ve vesnici Neszmély (Lagendorf) poblíž Ostřihomi,“ líčí historik David Papajík v knize Ladislav Pohrobek: Uherský a český král. „Podle všeho zemřel na úplavici (akutní a vysoce infekční průjmové onemocnění),“ pokračuje historik. „Objevují se i teorie o tom, že byl otráven.“
Ladislav tak byl odmalinka odkázán pouze na přítomnost svých dvou starších sester, babičky Barbory Celjské (†59) - manželky císaře Zikmunda Lucemburského (†69), jenž byl Ladislavovým dědem, a především matky, která vzdor svému původu měla „podle historika F. Kavky odpor k českému prostředí.“ Zakrátko přišel i o ni.
Zikmund Lucemburský – Pro Maďary a Němce uznávaný vládce a hrdina, pro Čechy jen prohnaná Liška ryšavá Videohub
Jenomže koncem roku 1442 i ji stihla prudká nemoc. „Její stav se zhoršil a ve středu 19. prosince 1442 zemřela,“ uvádí Papajík. „Královnina zcela nečekaná smrt na rábském hradě ve věku 33 let byla šokující jak pro současníky, tak pro budoucí historiky,“ dodává historik. O možných příčinách smrti se spekuluje, úplavice, otrava nebo dokonce leukémie, jejíž podezření, jak se později dozvíme, vůbec není neopodstatněné. „Zatímco otce Ladislav Pohrobek nepoznal, matku si pro její brzkou smrt v roce 1442 mohl pamatovat jen velmi matně.“ A babička? „Asi ho nikdy ani neviděla,“ konstatuje suše historik.
Vězněný král
Bezbranného chlapečka, jehož případnou předčasnou smrt by kvůli dědictví uvítalo více panovníků, se tak nakonec ujal jeho strýc a římskoněmecký císař Fridrich III. Habsburský (†77), který Ladislava veskrze dlouhá léta věznil na jednom ze svých hradů. To už byl přitom Ladislav titulárně uznán coby dědic svého otce jako král uherský a český, přičemž v obou královstvích vládu vykonávali správci. V Čechách to byl Jiří z Poděbrad (†50), jenž se po Ladislavově smrti sám stal králem.
Byli to mimo jiné i Češi, kteří se postupem let dožadovali toho, aby se Ladislav ujal moci v zemi, jež mu náleží, i fakticky. Po několika nezdařených pokusech o útěk nakonec Fridrich Ladislava propustil v roce 1452 po 12 letech zajetí. „Češi a Moravané, kteří byli události přítomni, měli svého krále vřele vítat a dokonce objímat,“ píše Papajík. Následovala cesta do Vídně, o rok později do Bratislavy, následně do Jihlavy a konečně 24. října 1453 vjel v rámci své korunovace do Prahy. Ta se měla stát jeho osudovým městem.
V nemilosti Pražanů
Lze vůbec něco říci o čtyřech letech vlády Ladislava a jeho vlivu na Prahu? Prakticky nemožno, jelikož vládu v Čechách i nad Prahou do jisté míry fakticky stále držel Jiří z Poděbrad, jenž byl Ladislavem velkoryse ponechán ve funkci. Jiří z Poděbrad hodlal význam Prahy povznést, leč „v krátké době vlády Ladislava Pohrobka Jiříkovy snahy o povznesení města ustrnuly,“ domnívá se historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy.
„Král Ladislav vzbudil mezi Pražany dokonce velké rozhořčení, když prodal obě pražské rychty Janovi z Ronova, neodvážil se však zakročit, když vzápětí Pražané vykoupili prostřednictvím soukromé osoby obě rychty zpět, a tak pokus o obnovení instituce královského rychtáře zlikvidovali,“ píše Janáček. Čeho tím Ladislav chtěl docílit? Rychtáře, dnes bychom řekli starostu, si volili buď sami měšťané a nebo panovník. V Praze bylo dílem husitských válek dlouho královské bezvládí, už léta si rychtáře volili Pražané sami, což chtěl Ladislav – bez úspěchu – změnit.
Pohřeb místo svatby
Ladislav v Praze po korunovaci nezůstal, na druhou stranu se prý během více než rok trvajícího pobytu naučil česky. Čekaly jej jiné vladařské povinnosti a nejrůznější akty a ceremonie i za hranicemi. Málo jich, vzhledem k dlouhodobému věznění, nebylo. Do Prahy se Pohrobek pak vypravil na podzim roku 1457, přičemž Ladislav měl v plánu v Praze zřídit své trvalé sídlo a dokonce přišla na přetřes i jeho svatba. Vyvolenou se měla stát francouzská princezna Magdaléna z Valois (†51).
Jenomže nepříznivý osud nezůstal dlouho v nečinnosti, a připravil mladému královi tklivý konec. Ačkoliv byl král „vřele uvítán jak Pražany, tak i přítomnými šlechtici,“ radost z pobytu mu záhy začaly kazit zdravotní problémy. U 17letého mládence, jehož velkolepá svatba se chystala, naprosto neočekávané. „První dochované zprávy o Ladislavových zdravotních problémech spadají do neděle 20. listopadu 1457,“ uvádí Papajík, kdy krále stihly bolesti hlavy. Pozvolna se začaly přidávat další nenápadné obtíže.
„Podle Starých letopisů českých se králi v pondělí 21. listopadu 1457 na těle v oblasti třísel objevily dvě boule, ale on jejich existenci tajil, protože se styděl,“ píše historik. Ladislav upadl v letargii a během svých posledních nocí se údajně „často v noci smutně díval na hvězdy.“ Poslední chvíle Ladislavova života uplynuly 23. listopadu, kdy usnul na lůžku, a už se neprobudil. Místo velkolepé svatby se tak svatovítská katedrála začala chystat na trudný pohřeb. Francouzská princezna svého nastávajícího nikdy nespatřila.
Podivné úmrtí
Co se vlastně mladému králi v rozpuku života a sil stalo? Jeho tělo „bylo poseto hematomy, modřinami, které vypadaly jako morová nákaza nebo reakce organismu na jed, což rozvířilo všelijaké spekulace,“ uvádí v knize Smrt a pohřby slavných historička Marie Michlová. Ty mířily především na ambiciozního Jiřího z Poděbrad, který se zakrátko stal Ladislavových následníkem na českém trůnu. Přitom byl se „svým“ králem zadobře. Až teprve později šetřením nejen historiků, ale i lékařů, se tyto teorie vyvrátily.
„Obava z moru byla natolik silná, že lazebníci odmítli tělo balzamovat,“ podotýká Michlová s tím, že po smrti „mrtvého panovníka zdobily maskované tmavé skvrny a podezřele nafouklé břicho.“
Až teprve v roce 1985 při prozkoumání Ladislavových ostatků moderními technologiemi bylo zjištěno, že „král zemřel na akutní leukémii, která zanechala stopy na jeho kostech. Také se projevuje zduřenými místy a hematomy. Průběh nemoci může připomínat pouhou chřipku – a skon je neuvěřitelně rychlý. Zduřelou břišní dutinu lze vysvětlit postižením slezeiny, k němuž během akutní leukémie dochází,“ napsala Michlová. Tak či tak byla rakev s jeho ostatky vystavena v Královském paláci, přičemž 25. listopadu se ve svatovítském svatostánku konal pohřeb.
Faux pas na závěr
Ten se údajně neobešel bez menších nešvarů. „Chudí dostali peníze, které měli odevzdat coby poctiví věřící na církev, ale ponechali si je,“ uvádí Michlová. Bylo pravidlem, že po úmrtí krále měly být symbolicky zničeny odznaky jeho moci, „jenže královský meč byl tak odolný, že se jeho lámání trapně prodlužovalo.“ Dodnes Ladislavovy ostatky spočívají v Královské hrobce chrámu sv. Víta.
Otec nemocného Matěje: Když mi řekli, že syn má leukémii, byl to obrovský šok Blesk TV
