Není snad městské části v Praze, která by nectila památku svých rodáků, kteří umírali v bitevních vřavách lítých bojů první světové války, nějakým pomníkem či památníkem. Sice se na první pohled může zdát, že Praha 3 není jednou z nich – opak je pravdou.
V jejích ulicích není k nalezení žádný pompézní pomník k uctění legionářů či snad padlých vojáků rakousko-uherské armády, místních rodáků, zato zde nalezneme pomník, který svým významem sahá daleko za hranice třetí městské části i hlavního města.
Těm, kteří se nevrátili domů
Při východní části Olšanských hřbitovů se totiž nachází mnoho vojenských a válečných pohřebišť. Na jeho jižní části lze najít čestná vojenská pohřebiště vojáků, kteří zasáhli do první světové války, která byla vyhlášena 28. července 1914. Součástí tohoto pohřebiště je také památník tzv. hrobů v dáli.
Jedná se o symbolické „hroby“ v podobě destiček připevněných na hřbitovní zeď, které nesou jméno zesnulého. Nejčastěji je nechali zřídit příbuzní z pochopitelných důvodů. Ostatky dotyčných totiž zůstaly v místech bojiště, stovky a tisíce kilometrů od domoviny. Na hřbitovní zdi se nachází tabulky se jmény více než tisíce „nezvěstných“ vojáků, kteří nejen že se nevrátili domů, ale v případě mnohých se ani nedá s jistotou říci, kde jejich pozůstatky skončily. Proto tedy tzv. památník hrobu v dáli, který vznikl v období 1. republiky.
Snědý chlapec ze Žižkova
Ten svým způsobem upomíná jak na tisíce Čechů, mezi nimiž stojí za zmínku dělostřelecký četař Martin Sojka. Byl to „snědý hoch, rodem ze Žižkova, povoláním účetní“, vzpomíná na něj bývalý zdravotní náčelník československého vojska na Rusi, legionář, doktor Vladimír Haering v knize Památce pětiletému výročí bitvy u Zborova.
„Byl pozorovatelem v zákopech. Při nástupu byl vzat do zajetí,“ líčí vojenský lékař, který se za protektorátu angažoval i v domácím odboji. Tak se Martin Sojka dostal z rakousko-uherské armády k českým legionářům v Rusku, kterým začal významně pomáhat. „Dal telefonicky klamné zprávy dozadu (myšleno do řad armády Rakousko-Uherska – pozn. redakce). Tím předešel četným ztrátám našich.“ Zároveň i vyzradil různá nebezpečenství, která jim ze strany rakousko-uherské armády hrozila.
A lékař vzpomíná dále: „U nás na převazišti obětavě pracoval a když jsme ho vybídli, ochotně u nás zůstal a zaměnil uniformu rakouskou za ruskou s červenobílou stužkou. Zůstal u mne jako sluha a všichni se divili jeho vojenské disciplinovanosti.“ píše. „V pozdější době vykonal neocenitelné služby při formování divisního lazaretu první divise.“
Osudové rozhodnutí
Dělostřeleckým četařem se Martin Sojka stal ve vojenském lazaretu. Bohužel jej toto rozhodnutí stálo život. „V červnu 1918 ode mne odešel k českému dělostřelectvu,“ uvádí lékař. „Padl v červenci v boji proti bolševikům. Byl to výborný hoch. Každý ho měl rád, kdo ho poznal,“ končí své vzpomínání Haering.
Smutné na jeho příběhu je, že se o něm u nás prakticky příliš neví. „Martin Sojka v evidenci válečných hrobů hrob nemá,“ sdělila mluvčí Prahy 3 Michaela Luňáčková. „Jestli zemřel v Rusku, tak je tam i pochován a rodina zřejmě neměla dost prostředků udělat hrob v dáli.“ Ačkoliv jeho jméno na zdi hřbitova schází mezi tisícovkou dalších, jeho oběť ve válce, která přinesla bídu a utrpení milionům – nejen Čechům, Pražanům a Žižkovanům, zrovna tak jako nezávislost Československé republice, by neměla být zapomenuta.
