22°C
Šplhat pravidelně den co den po úzkých dřevěných a téměř svislých stupíncích dá zabrat i mladším lidem. Jenže pan Jiří, vyučený důlní zámečník, tento „vedlejšák“ miloval.
Poprvé do věže tajně zamířil v sedmi letech jako ministrant, aby sám od sebe natřel ciferník. „Panu faráři se pak málem podlomila kolena, když to zjistil,“ smál se muž.
Začal jako školák
Od sedmé třídy základní školy pak převzal seřizování kostelních hodin nadobro, protože to nikdo nechtěl dělat. Za ty desítky let se hodináři podařilo stroj kompletně zrestaurovat včetně venkovního ciferníku.
„Dříve hodiny odbíjely s nepřesností asi pět minut, pak už šlapaly skoro na vteřinu přesně,“ pochlubil se Jedzok, který jinak pracoval na šachtě.
Když onemocněl, zaskočila manželka
Úzká větrací okénka ve věži si podle pana Jiřího nejvíc oblíbily poštolky. „Pravidelně tam hnízdívaly. Jeden rok jsem jich napočítal 117. Po tmě jsem jim dole chytal myši a nosil jim je nahoru. Nikdy nezapomenu na ta jejich nádherná kukadla a taky na ten zápach ze všech těch zbytků po hodování,“ líčil muž s tím, že nyní už je věž zabezpečená proti ptákům, kteří do ní vlétávali.
Část právě uděleného ocenění určitě náleží i jeho ženě Marii, která za něj občas zaskočila a dokonce i čtyři roky, když manžel onemocněl, za něj žezlo převzala. Navíc mu pomáhala s opravami, a to nejen hodin, ale i dalších artefaktů.
Často vysoko na lešení kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Manželé mají čtyři děti, které také zvládnou základy hodinářského řemesla.
Hodináře nahradila elektřina
Hodiny na padesát metrů vysoké věži kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Českém Těšíně pocházejí z roku 1894 a jsou od vídeňského hodináře Richarda Liebinga. Dnes už je pohání elektřina.
VIDEO: Orloj se vrátil do budovy Staroměstské radnice v Praze.
