Lít do sebe pivo za pivem si zvykl Miroslav Hříbek v osmnácti letech. „Chutnalo mi. Hrál jsem v kapele, po barech, kolem holky, co nás obdivovaly. Byla to taková dobrodružná doba, plná chlastu a sexu. Ještě, že nebyly tehdy drogy,“ směje se dnes.
Horší časy přišly s tvrdým alkoholem. „To už mě pivo nezajímalo, jen rum. Dva a více litrů denně. Potíval jsem se, byl jsem tak rozklepaný, že i do blízkého obchodu dojít pro další pití, bylo obtížné,“ vzpomíná. Propil vše. Peníze, dům, majetek. Raději než jídlo, nakoupil si zásobu kořalky. Tu si i sám pálil.
Přišel o rodinu
Každodenní extrémní pití zničilo firmu, již zakládal s kolegou - notorikem. „Pili jsme oba tak mocně, že jsme zkrachovali. První skončil na léčení. Já přišel o ženu a rodinu. Byl jsem stále pod parou, doma jsem skoro nebýval,“ popisuje.
V pití pokračoval i s pozdější přítelkyní, to už byl adeptem pro léčbu. „Dvakrát jsem si sáhl na život. Nevyšlo to, což jsem bral jako znamení. Přestat chlastat se mi povedlo až napočtvrté. Nyní čtyři a půl roku nepiju. Věřte mi, jde to, ale chce to ohromně silnou vůli. A touhu žít,“ vzkazuje svým následovatelům dnešní údržbář v Armádě spásy. I když ví, že nikdy není vyhráno. Alkoholu se musí provždy vzdát.
O cestě za abstinencí píše
Miroslav Hříbek veškeré zkušenosti s alkoholem dal na papír. Příběh nazval »Z pekla ven aneb neúplná pornografie duše obyčejného alkoholika«. „Životní bloudění mé duše a těla by mohlo pomoci i dalším lidem s problémy s pitím,“ říká. Své zkušenosti zatím sepisuje do počítače, byl by ale rád, kdyby se našel nakladatel, který knihu vydá.
Děsivé svědectví alkoholika:
*„Největší svízel alkoholiků elévů je v tom, že neví jak z toho. Z vlastních zkušeností vím, že mezi uvědoměním si toho, že potřebuji odbornou pomoc a tím k té pomoci se dostat, může uběhnout i mnoho let.“
*„Musím podotknout, že jenom představa, že nebudu mít alkohol, byla v té době nepřijatelná. Život bez alkoholu pro mě představoval velké prázdno a dodnes si ten pocit vybavuji. Takhle postupně si nás alkohol zotročuje.“
*„Degenerace osobnosti postupovala neodvratně a nezadržitelně. Přicházelo pití na dluh, neplnění slibů nebo spíš neschopnost splnit to, co jsem slíbil, výmluvy atd. Nejvíc se ovšem stydím za to, že i moje děti, které samozřejmě miluji, šly stranou. Moje první a jediná starost byla, kde vzít peníze na alkohol.“
*„Ranní probuzení děs. Je mi špatně, hladina alkoholu klesla pod přijatelnou míru, tělo se začíná třást, potím se, jsem slabý jak moucha. Musím zůstat, domů bych nedošel.“
*„Já musím z tohoto světa pryč. Už není, co by mě tady drželo. Promyslel jsem všechny pro mě dostupné možnosti a zvolil jsem, že se otrávím léky.“
*„Otevřel jsem oči a všude kolem mě byl mračna jakýchsi létajících nitěnek, které se na mě vrhly a začaly mě štípat, lézt do uší, nosu, úst a očí. Strašná halucinace… To už mi nakladly pod mou kůži svá vajíčka, ze kterých se začali líhnout jacísi chrobáci, kteří při zašlápnutí křupali. Dupal jsem po nich jako blázen.“
*„Nejprve jsem byl ještě schopný si alkohol obstarávat sám. Později mi však už dělalo problém sejít jedno poschodí a vzít si od taxikáře svoji vytouženou dávku. Sejít jedno poschodí, ale hlavně vyjít jej zpátky, byl téměř neřešitelný fyzický úkol.“
*„Za poslední drobné si kupuji kilo hladké mouky. I když v té době nemám za co chlastat, celé tři týdny piji jen vodu. Moučné placky mi už nejedou a je to zbytečně moc práce. Vodu musím pít přímo z kohoutku. Mám tak mohutné třesy, že bych si sklenicí určitě vyrazil zuby. Fyzicky i psychicky jsem úplně na dně. Nemám už téměř nic.“
